Rubrika
HomilieHřích a odpuštění
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.06.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
Bratři a sestry, dnešní texty nám předložily, troufám si říct, velmi obtížné téma. Jsou to spíš dvě témata – hřích a odpuštění. Ty dnešní texty nás chtějí upozornit na skutečnost, kterou všichni známe – každý člověk je hříšný, každý člověk někdy něco zkazí, ovšem ne každý člověk je ochoten si to přiznat. To je jedna strana mince, a druhá strana mince, druhá myšlenka dnešní neděle mluví o odpuštění, o tom, jak získat odpuštění.
Jedna ta strana mluvila o tom, jak se to stane, že se člověk dostane do hříchu, že se do toho, lidově řečeno, zamotá. Druhá část příběhu mluví o tom, co člověk má dělat, aby se z toho vymotal, aby se zbavil této zátěže, aby mu bylo odpuštěno. A tady zase musíme říci: Bůh nabízí odpuštění, ale zdaleka ne všichni lidé to přijmou, zdaleka ne všichni lidé o to odpuštění požádají. To je první a nutná podmínka – požádat o to, aby mi bylo odpuštěno.
Budeme srovnávat dnešní první čtení a evangelium. Evangelium je nám samozřejmě bližší. První čtení, to co se stalo v životě krále Davida, se stalo asi tisíc let před narozením Pána Ježíše. A začlo to velmi nenápadně, začlo to Davidovou leností. David sjednotil dvanáct izraelských kmenů a musel vést války proto, aby přežili. Ale postupně se smysl těch válek změnil. Už to nebyly války za zachování jejich existence, války obranné, ale začaly to být války útočné. A v tuhle chvíli David nějak zlenivěl a už si říká: „A proč já bych se tam trmácel? Zůstanu doma. Mám na to lidi.“ Poslal vojevůdce Joaba a další, aby bojovali. On zůstal doma.
Mimochodem, taková maličkost, která ale měla velký vliv na to, co se potom stalo. Když byl David doma ve svém paláci, bylo velké vedro a on se nudil, a tak si nechal vynést podušky na střechu paláce a tam tak ležel a nic nedělal. A v té nudě uviděl na střeše dalšího paláce Batšebu, manželku svého důstojníka Uriáše. A protože se nudil, tak pro ni nechal poslat a měl s ní poměr. Za nějakou dobu Batšeba mu vzkázala, že počala dítě, a David v tuto chvíli nedokázal, jak se lidově říká, postavit se k tomu jako chlap. Nedokázal přiznat Uriášovi, co se stalo. A v tuhle chvíli ten hřích Davidův začíná být hodně těžký. Doteď, co se stalo, David neplánoval. To mu nějakým způsobem, můžeme říci, uteklo, nezvládl to. Ale pak začal plánovat a začal plánovat, jak se zbavit Chetity Uriáše.
V tomto momentě se začíná David podobat tomu farizejovi, který pozval Ježíše na hostinu, protože ten to už taky plánoval, o čem se budeme bavit, jak se budeme bavit. Cílem nebylo Ježíše pohostit, ale chytit za slovo. Farizejové nastražili léčku a čekali, jestli se Ježíš do této léčky chytí. Ježíš se nechytil. David nechal odstranit Uriáše. Navlékl to tak, že Uriáš zahynul v bitvě, ale byla to vražda a ti, kteří byli okolo, to věděli.
Prorok Nátan je poslán ke králi Davidovi, aby ho upozornil na to, že udělal něco špatně. My si často říkáme, jestli tady na světě není dvojí spravedlnost – jedna pro ty dole a jedna pro ty nahoře. Těm nahoře, my si říkáme, jim všechno projde. Stává se. Stává se, že projde, protože lidská spravedlnost je nedokonalá, ale ten příběh z dnešního prvního čtení nás chce ujistit o tom, že Bůh měří všem lidem úplně stejně. V jeho očích není nikdo víc a není nikdo míň. My často si čteme texty ze Starého zákona, kdy proroci jsou posláni, řekli bychom, k prostým lidem, aby je napomínali, aby je varovali před nějakým špatným jednáním. Dnes jsme slyšeli o tom, jak je prorok Nátan poslán k tomu nejvyššímu. Je to varování jednomu člověku, tomu nejvýše postavenému, který má být vzorem, ale v tuhle chvíli vzorem rozhodně není.
Zkusme se vžít do situace proroka Nátana. Co si asi říkal? Jak se mu šlo k Davidovi? „Vyhodí mě? Nechá mě zavřít? Vysměje se mi? Bude mě vůbec poslouchat? Jak to dopadne?“ Troufám si říct, že měl Nátan určitě obavy, jak to s ním dopadne, ale protože je veden Duchem svatým, tak nezačíná přímo a říká obrazný příběh: „Králi, v jednom městě byli dva lidé. Jeden byl bohatý, měl mnoho ovcí, koz a dobytka, a druhý byl velmi chudý a měl jedinou ovečku. K tomu boháči přišel pocestný a ten boháč mu měl předložit něco k jídlu, ale nechtělo se mu dát ze svých ovcí. Šel a vzal ovečku toho chudáka a tu připravil a předložil té návštěvě k jídlu.“
V tu chvíli král vykřikne a říká: „To je velká nespravedlnost. Ten člověk bude potrestán, nahradí to čtyřnásobně,“ a Nátan na to říká: „Ten člověk jsi králi ty!“ A potom už to čtení pokračuje, jak jsme to dnes slyšeli.
Ježíš předkládá také farizejovi příběh, příklad, a tady vidíme na konci toho příběhu rozdíly. U Nátana to dopadne dobře. David uzná: „Zhřešil jsem. Udělal jsem chybu, velkou,“ ale farizeus neuzná!
Bratři a sestry, tady ten moment, kdy Boží Syn je neúspěšný v tom hlásání pokání, té obnovy, tento moment bychom si měli velmi dobře zapamatovat. Měli bychom si ho připomenout vždycky, když jsme my sami neúspěšní, když se snažíme poukázat a říct: „Toto je špatně. Mělo by se to dělat jinak. Toto je chyba, dělejme to lépe.“ Vždycky, když jsme odmítnuti, vzpomeňme na Božího Syna, který to sám zažil, který to strpěl. Ježíš se nezvedl v tu chvíli a neřekl: „Já jdu pryč,“ neřekl: „Já s tebou končím,“ nebo: „Ty si to vypiješ. Počkej, ty uvidíš!“ Nic takového. Ježíš tam zůstal a pokračuje v tom dialogu. Ježíš nepřerušil svoje vztahy s tímto hříšníkem, který nechtěl uznat, že udělal něco špatně.
Král David byl člověk, který byl velmi energický. Bylo to výhodné tenkrát, když bylo potřeba něco rychle rozhodnout, když bylo potřeba obhájit království, když bylo potřeba obhájit víru, ale vymstilo se mu to tady v tomto případě. Nepřemýšlel.
Bratři a sestry, přes všechny ty chyby, které David měl, tak v něm zůstalo to, čemu se říká svědomí. A když Nátan to jeho svědomí, které spalo, probudil a říká: „Udělals to špatně,“ tak David reaguje a říká: „Ano. Máš pravdu.“ U toho farizea to svědomí už bylo mrtvé. Když Ježíš se snaží ho upozornit na to, že v jeho životě není něco dobře, říká: „Šimone, rád bych ti něco řekl,“ tak on mu říká: „Jen mluv, mistře!“ Jak se říká, svědomí jak dálnice nebo jak formanská plachta. Absolutně si nepřiznává, že by něco bylo špatně, že něco na Ježíše chystali, že na něho číhali a podobně. Vůbec, vůbec nic.
Bratři a sestry, každou mši svatou po modlitbě Otčenáš následuje modlitba kněze, ve které prosíme za to, abychom se nedostali do područí hříchu. Zkuste si to vždycky potom uvědomit, když to budu říkat. Co to je to područí hříchu? To je ten stav svědomí, ve kterém byl ten farizeus Šimon: „Všechno je v pořádku. Přece já ne! Ti okolo jsou hříšníci, no, ale já, Pane, já jsem úplně v pořádku!“ A v tu chvíli Bůh nemůže přijít se svým odpuštěním. Musí to fungovat jako u Davida: „Zhřešil jsem.“ David navíc říká: „Zhřešil jsem proti Hospodinu.“ David se provinil proti lidem, ale proč říká, že zhřešil proti Hospodinu? Protože si uvědomuje, že Hospodin je tvůrce. My bychom dnes řekli, že je autor. V tuto chvíli jsem si vzpomněl na všechny možné billboardy, jak na ně různí lidé něco domalovávají – někomu kníra, někomu brýle, někdy zadělají jedno oko a podobně, vyčerní zub a tak. Někdy je to jenom taková legrácka, že ten, kdo jde okolo, tak se nudí a něco tam domaluje. Ale zpravidla to dělá schválně, protože si uvědomí, kdo tam je vyfocený, čí podoba tam je, a udělá to proto, že toho člověka nemá rád. Nemá toho člověka po ruce, aby mu to řekl, tak to dá najevo aspoň takhle.
V dějinách lidí často když někdo zničil nějaký obraz, nějaké dílo – malířské, sochařské – tak nešlo jenom o to, že zničili to dílo, ale že se tím chtěli pomstít tomu tvůrci, autorovi. A toto si uvědomuje i David. Nátan ho k tomu přivedl a říká: „Tím, co děláš zlého, tak se neproviňuješ jenom proti sobě, proti Batšebě, proti Uriášovi, ale proviňuješ se proti Hospodinu, protože on je autorem toho všeho a ty ničíš jeho dílo. A koneckonců proviňuješ se i proti sobě, protože ty jsi součástí toho díla.
Bratři a sestry, abych to celé nějak zakončil. Ono by to nemělo v žádném případě skončit nějak pesimisticky, protože oba ty texty skončily radostně, skončily odpuštěním. Nátan říká Davidovi: „Hospodin ti odpouští.“ Ježíš říká ženě: „Tvá víra tě zachránila, spasila. Jdi v pokoji.“ Ale je tam ten moment, to odpuštění bylo nabídnuto ještě třetímu člověku, farizejovi Šimonovi, a jemu odpuštěno nebylo, protože o to nepožádal. Protože neudělal to, co David, to, co udělala ta žena, protože oni oba řekli: „My jsme udělali něco špatně,“ to je první věc, a druhá věc: „Nám je to líto. Mně je to líto. Já chci být lepší.“ Toto jsou dvě nutné podmínky. „Ano, Pane, stalo se. Je mi to líto. Odpusť mi to.“ A v tuhle chvíli začne pracovat Boží odpuštění, Boží milosrdenství.
Bratři a sestry, můžeme říci, že tady ty dnešní texty mluví o tom, že bylo odpuštěno dvěma třetinám. Jedna třetina, Šimon, to odmítl. Kéž tedy, ať v našem životě se stane cokoliv, patříme mezi ty dvě třetiny. Ať jsme podobni té ženě, jejíž jméno neznáme, ať jsme podobni Davidovi a řekneme: „Ano, Pane. Udělal jsem to špatně, odpusť mi.“ A naopak farizeus Šimon ať je pro nás varováním, že takhle to nepůjde a že tudy skutečně cesta nevede.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
Bratři a sestry, dnešní texty, všechny tři, nebo i čtyři, když budeme počítat žalm, se velmi krásně hodí k roku milosrdenství, který prožíváme, protože na jedné straně milosrdenství je na začátku toho procesu, a na konci toho procesu je právě přijetí toho milosrdenství, tedy smíření, obnova vztahu mezi člověkem a člověkem, ale především mezi člověkem a Bohem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;
První svaté přijímání dětí.
Já půjdu blíž sem za vámi. Vlastně dneska jste středem pozornosti. Zasloužíte si to, protože jste připravovaly dlouho. Dobře jste se připravovaly, plnily jste všechny ty úkoly, všechno to, co jste dostávaly zadané a věřím tomu, že kolikrát se nad tím zapotili i vaši rodiče. Více...