Rubrika
HomilieJežíš vždycky jde první
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje bezprostředně na to, kde jsme skončili v četbě minulou neděli. Pořád vypráví o událostech, které se staly blízko Cesareje Filipovy, tedy na severu Izraele a v dnešním Libanonu, jak Šimon vyzná o Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, a Ježíš mu na to říká: „Ty jsi Šimon, a odteď se budeš jmenovat Petr, Skála.“ Ale ta scéna končila momentem, kdy Ježíš říká apoštolům: „Nikde neříkejte, že já jsem Mesiáš,“ protože Ježíš ví, že apoštolové, jeho učedníci, pod tím pojmem mesiáš si představují něco úplně jiného, než jak to naplánoval Bůh Otec, a než to, co má Ježíš uskutečnit. Oni si jako Zachránce, Pomazaného, představují někoho, kdo přijede do Jeruzaléma, vyvolá povstání, vyžene Římany a stane se novým židovským králem. A jak víme, Ježíš přišel, aby vykonal něco úplně jiného, ale v tom ještě apoštolové nemají jasno a bude to trvat, než přijmou to, co jim Ježíš říkal. On jim to řekne na třikrát, v Matoušově evangeliu máme tři předpovědi Ježíšova utrpení.
Ježíš v tuto chvíli učí apoštoly, těch dvanáct. Učí je, řekli bychom, narovinu, bez obalu. Už to není žádné podobenství, ale jsou to přímá rovná slova, a apoštolům to dává velkou práci přijmout to, nějakým způsobem se s tím srovnat. Na té Petrově výtce, na tom, co Petr říká Ježíšovi, vidíme, jak jsou si daleko, myslím, pokud jde o myšlení a o postoj. Ale začněme u toho, že Ježíš jim říká, že „bude muset“. On je Boží Syn, on nemusí vůbec nic.
Dneska je posledního srpna, a děcka, zítra budete muset jít kam? Do školy. :) Někdo se třeba těší, ale když se o něčem řekne, že je to naše povinnost, tak to zpravidla bereme jako něco tíživého, něco co na nás doléhá a rádi bychom se toho zbavili. Když o něčem říkáme, že musím, já musím udělat to nebo ono, jít tam nebo onam, tak vlastně tím slovem „musím“ naznačuji: „Kdyby bylo na mně, tak tam nepůjdu, tak to neudělám.“ A Ježíš tady říká: „Kvůli vám jsem přijal tuto povinnost. Já jsem to nemusel, ale kvůli vám jsem to na sebe vzal.“ Je to jakési povzbuzení pro nás, když na nás bude doléhat něco tíživého, tak abychom si na toto vzpomněli.
Vícekrát můžeme slyšet větu, že Kristus se nám stal podobným ve všem vyjma hříchu. A když se řekne ve všem, tak to taky může být jako v ničem. Je to takové obecné. Ale když se do toho ponoříme hlouběji a uvědomíme si, že se nám stal podobným třeba v tom, že přijal povinnosti, tak už řekneme: „Aha, tak on opravdu se nám stal blízkým. On se s námi opravdu ztotožnil.“ Je dobré to rozklíčovat a vidět to konkrétně, a potom je nám zase postava Ježíše bližší a víc oceníme, co všechno on pro nás udělal.
„Jít do Jeruzaléma, mnoho trpět od starších, velekněžích a učitelů Zákona.“ Ježíš tady teď mluví o třech kategoriích lidí, kteří se snažili zviditelnit se, ukázat se. Ti první svými znalostmi, ti druzí svým bohatstvím a ti třetí svou mocí. A Ježíš tady říká: „Já jsem nepřišel, abych se před někým ukazoval.“ Ježíš toho věděl nejvíc, má nejvyšší moc, patří mu celý svět, je nejbohatší. A přesto on to nepoužívá v tom smyslu, aby se blýsknul, aby se ukázal, aby se zviditelnil, jak my tady říkáme, ale používá to, aby byl užitečný, aby byl prospěšný, aby pomohl.
Ježíš kritizuje způsob existence tady těchto skupin a říká: „Toto není správně, s tímto nemějte nic společného.“ A končí to tím: „Budu zabit.“ Všimněte si, že se tady neříká: „Zbaví mě života,“ nebo: „Moje existence skončí.“ Oni na to nemají sílu. Nejsou schopni zbavit Ježíše existence, protože on sám je život, ale už se tady ukazuje ten obraz Mesiáše, který podle logiky tohoto světa prohraje. Co to je za zachránce, který prohraje? To přece je nějaký divný zachránce. To přece nemůže fungovat. Podle logiky tohoto světa by to nemělo fungovat. A Petr si tedy bere Ježíše bokem.
Na jednu stranu nechce mluvit přede všemi, to znamená, má k Ježíšovi jakousi úctu. Na druhou stranu je to ten moment, kdy žák napomíná učitele, kdy vlastně žák říká učiteli: „Ty se mýlíš, ty to máš špatně.“ No, tak všichni víme, jak by to dopadlo, minimálně nějakou poznámkou a oznámením rodičům a podobně. Ale co je ještě zajímavé, Petr je skálopevně přesvědčen o tom, že on má pravdu. Dokonce je o tom tak přesvědčen, že si bere Boha za svědka: „Bůh uchovej.“ Aby dodal Petr svým slovům větší váhu, tak tam používá Boží jméno. Tedy je velmi přesvědčen, velmi jaksi zabetonován ve své pravdě.
O co Petrovi jde? Každý člověk pro sebe chce to, o čem je přesvědčen, že to je dobré. Jdu za tím, o čem jsem přesvědčený, že to bude pro mě dobré a užitečné. A Petr pro Ježíše chce, co sám považuje za dobré. Petr má Ježíše rád. Chce pro něho to, co chce pro sebe. Co to je? No, úspěch. Úspěch, aby tleskali, a to vítězství. A nějak není mu vůbec jasné, proč by to mělo být jinak. Ale je v něm jakýsi stín pochybnosti, protože, to vyplývá z té scény, jak to pokračuje, Petr nestojí před Ježíšem, nedívá se mu do očí, ale stojí bokem k němu. Postaví se jakoby k jeho uchu, a teď to začne do něho „hustit“, jak se lidově říká.
Ježíš první, co udělá, tak se k němu otočí čelem. Ježíš nedělá nic bokem, Ježíš nedělá nic skrytě, ale staví se před člověka čelem. A říká Petrovi, říká mu to velmi ostře. On totiž ten český překlad, že Petr si ho vzal stranou a začal mu to rozmlouvat, je takový jemný. Tam je doslova, začal mu to vytýkat. A tak také ta Ježíšova reakce vlastně odpovídá tomu, jak to začalo: „Jdi mi z očí, satane!“ Proč ho nazývá takto? Protože Petr na jednu stranu chvíli předtím vyznal: „Ty jsi poslaný od Boha.“ Zaklíná se Bohem, používá Boží jméno, i tady říká: „Bůh uchovej,“ ale Ježíš mu chce říct: „Jsi na velkém omylu. Vidíš to velmi špatně, zúženě a myslíš na sebe, skutečně jenom na ten svůj vlastní prospěch, a to je málo.“ De facto vlastně Ježíš říká: „Už teď nejde o lásku, ale jde o sebelásku.“ V tomto je ten rozdíl.
Opět český překlad „jdi mi z očí“ sice naznačuje ten směr, ale je opět jemný. Doslova tam je: „Jdi za mě.“ Je to jednak řečeno, kam se má Petr postavit fyzicky, ale je tam taky řečeno, kam se má postavit právě duchovně. Zachránce je Ježíš, Zachránce jde první, ale tady se to prohodilo a Petr se pokusil postavit se na první místo a Petr si neuvědomil, že on není zachránce, ale on by chtěl Zachránce řídit. On by chtěl, aby Zachránce přijal jeho představy.
Četl jsem takovou zajímavou myšlenku, napsal to italský teolog Silvano Fausti, že Ježíš není věšák na naše falešné představy o Bohu. Ale i my jsme čas od času v situaci Petra, kdy se snažíme Ježíšovi nebo Bohu vnutit svou představu. A jak jsem říkal, já bych to chtěl zopakovat, na té Petrově reakci na Ježíšovo upozornění o kříži a takhle, se ukazuje ta vzdálenost, jak si byli daleko v postojích, v názorech, jak si byli vnitřně vzdáleni.
A Ježíš tedy říká: „Běž za mě.“ Na jednu stranu tím Petra, jak se říká, usazuje, posílá ho na to správné místo: „Tam patříš, patříš za mě.“ Ale na druhou stranu Ježíš říká každému z nás právě: „Pojď za mnou.“ Co to znamená - následuj mě, ale taky to znamená, zůstaň za mnou, protože nemůžeš jít přede mnou. Ježíš vždycky jde první. V lidské společnosti velmi často se stává, že různí vůdcové a vedoucí, a jak se říká, pohlaváři, a já nevím, jak se všem těm tam nahoře říká, tak jdou v čele, když je nějaká oslava, když je ti druzí chválí, když jim ti druzí tleskají. Ale v okamžiku, kdy jde takzvaně do tuhého, tak se schovají na nějaké bezpečné místo, do nějakého úkrytu a pošlou ty ostatní: „Vy to vyřiďte.“ Ale Ježíš bude vždycky první. On bude první na Květnou neděli, kdy budou volat: „Hosana!“ bude první na Zelený čtvrtek, kdy bude apoštolům umývat nohy, a bude taky první na Velký pátek, kdy ponese kříž.
A tak tedy tady toto upozornění: „Pojď za mnou,“ je vlastně návod, jak si uchovat pokoj a klid. Ten, kdo jde první, to má vždycky nejtěžší. Jednak musí sledovat cestu, nebo někdy i hledat cestu, a když si třeba vzpomeneme na zimu a na tu zimu, kdy bývá hodně sněhu, tak ten, kdo jde první ve sněhu, tomu se jde nejhůř, protože on takzvaně tu cestu prošlapává. A toto dělá Ježíš tím, že jde první. Takže je to moment, který nás má uklidnit a dodat nám jistotu: „Přede mnou jde někdo. Já tu cestu nemusím pracně hledat, já ji nemusím prošlapávat. Já si akorát musím dát tu práci, abych toho Ježíše, který jde přede mnou, abych ho neztratil, abych ho následoval, abych se ho držel.
Bratři a sestry, kéž tedy tady toto upozornění, které dal Ježíš Petrovi a které platí pro každého z nás, je nám trochu výstrahou, abychom sami sebe netlačili na to první místo, ale hlavně ať je pro nás právě tou jistotou: „On jde přede mnou a je tam vždycky, ať prožívám radost nebo bolest, něco snadného nebo něco těžkého. Ježíš je vždycky ten, který jde přede mnou.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.08.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme slyšeli, jsou z 22. neděle v mezidobí, tedy čtou se ve všech kostelích vlastně na celém světě, a na první pohled nejsou nějak oslavné, sváteční. Ale při takovém bližším pohledu zjistíme, že se docela dobře hodí i k tomu, co dnes slavíme, k dnům města, a k tomu, že začínáme nový školní rok. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme vyslechli, se čtou 22. neděli v mezidobí. Řeklo by se tedy, že nemají nic společného třeba s tou slavností, kterou tady prožíváme. Ale všechny ty texty vyprávěly o nějakém společenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je to, že když Bůh někoho povolává, tak to neznamená, že by měl život jednodušší. Naopak každý člověk musí počítat s tím, že má přinést oběť. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, my se zase zastavíme nad druhým čtením, nad úryvkem z listu Římanům. Slyšeli jsme dnes pouhé dva verše, ale tyto dva verše jsou začátkem takové třetí kapitoly, myšlenkové kapitoly, myšlenkového okruhu, který před nás svatý Pavel staví. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, naše dnešní zamyšlení se bude pořád točit kolem otázky: „Proč jsme v kostele,“ nebo jak se ptají děti: „A musím tam? A co tam mám dělat? Já se tam nudím.“
Včera byla zase svatba na kapličce, a ta kaplička, to je takový můj kontakt s realitou. Více...
Mons. Josef Šindar, děkan tišnovský
01.09.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Prosím vás, sestry a bratři, kdo se může divit tomu Petrovi, nyní už uznávanému mluvčímu dvanácti apoštolů? Kdo se může divit, že tomu, co slyší, nemůže Petr rozumět? Že bere toho Mistra stranou, aby mu ty jeho názory, aby mu ty jeho řeči, depresivní a deprimující, rozmluvil. Vždyť oni všichni prožili krásné chvíle. A slyšeli jsme v neděli před týdnem, že on vyslovil to, co všichni vlastně tušili. A byl také příslušně pochválen, byl vyznamenán, byl také jmenován prvním papežem, protože vyznal, že jejich Mistr je celým národem, ba lidstvem, očekávaným Mesiášem. Více...