Rubrika
HomilieHospodinovo slovo se stalo v mém nitru hořícím keřem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů je to, že když Bůh někoho povolává, tak to neznamená, že by měl život jednodušší. Naopak každý člověk musí počítat s tím, že má přinést oběť. Oběť, to je něco specifického. Znamená to vzdát se něčeho ve prospěch někoho druhého. Jsou oběti, které nám připadají přirozené – když rodiče obětují svůj čas pro své dítě. Třeba bdí u svého nemocného dítěte, obětují tedy spánek a tak dále. Ale pak jsou situace, kdy nám to připadá velmi těžké a ptáme se a říkáme si: „Proč?“ A potom ještě si klademe otázku, jestli to má vůbec nějaký význam. Tu samou otázku si kladl prorok Jeremiáš v prvním čtení, v modlitbě, kterou jsme tam slyšeli.
Bude asi dobré připomenout si, kdo to byl prorok Jeremiáš, protože o tomto proroku toho víme celkem hodně. A je to proto, že nám jeho žák, další prorok, prorok Baruch, zaznamenal okolnosti ze života svého učitele. Víme, že se narodil kolem roku 650 před Kristem v městečku nebo vesničce, která se jmenuje Anatot. Pocházel z kněžské rodiny, z vysoce postavené rodiny, ale nestal se knězem v Jeruzalémském chrámu.
Víme dokonce, kdy byl povolán. Byl povolán, když byl mladý, doma na zahradě. Seděl pod mandlovníkem, a tam k němu Bůh promluvil a povolal ho za proroka. Tady totiž v tom textu on na to vzpomíná. A co je zajímavé, nevzpomíná na to jako na něco pěkného, ale označuje to slovy: „Svedl jsi mě.“ Tedy zlákal jsi mě a já jsem ti uvěřil a nevěděl jsem, co mě ještě čeká.
Tam je v hebrejštině taková slovní hříčka. Protože to slovo mandlovník zní téměř totožně se slovy „bdít nad někým“. Protože Bůh mu říká: „Ty budeš bdít nad mým izraelským lidem. Já budu bdít nad tebou.“ Tady se znovu vracíme k tomu, co jsem říkal. Jako ti rodiče bdí nad tím nemocným dítětem.
K tomuto je povolán Jeremiáš. Jeremiáš je člověk, který byl na jedné straně takový velmi citlivý, jemný, a chtěl prožít svůj život v ústraní, chtěl být nenápadný a byl povolán k úplně něčemu jinému. Ze začátku to celkem ještě šlo, protože u vlády byl král Josiáš, a ten provedl reformu celého izraelského náboženství. Jednak zvětšili chrám, obnovili bohoslužbu, bylo to všechno vznešenější, důstojnější, slavnostnější. Ale ta reforma šla i směrem, řekli bychom, vnitřním, že lidé se víc zajímali o svoji víru, nebrali to jen tak automaticky. A celé to království prosperovalo. Ale to bylo trnem v oku Egyptu. Egyptský faraón Neko vtrhl do Palestiny a u města Megida byla bitva a Izraelité prohráli a král Josiáš zahynul. Pro králi Josiášovi postupně usedlo na trůn několik jeho synů, ale žádný z nich se nevyrovnal svému otci, spíš naopak. Ten první kamarádil s Egypťany, potom další dva s Babylóňany. Ale vyvrcholilo to vzpourou proti Babylóňanům a v roce 587 byl celý Jeruzalém zničen.
Bratři a sestry, v té situaci, co jsme slyšeli v tom prvním čtení – Babylóňané jsou kolem Jeruzaléma, Jeruzalém je obležen a Izraelité se ptají: „Co máme dělat?“ A prorok říká: „Ještě je šance. Bůh vám je ochotný odpustit, ale vy taky pro to musíte něco udělat. A na znamení toho, že se vydáváte Bohu do rukou, se vzdejte Babylóňanům.“
A oni říkají: „To přece nejde. To nemá žádnou logiku, to by se nám krutě vymstilo.“ A prorok říká: „Ne. Bůh se o vás postará, ale vy mu nevěříte, a proto on nemůže jednat.“ A oni už nechtějí dál Jeremiáše poslouchat, a tak ho nechají zavřít. Venku Babylóňané, vevnitř uvězněný prorok zavřený od vlastních lidí.
Král potom potajmu přišel a snaží se proroka zachránit. Dokonce i král se bál. A v této svízelné situaci prorok se modlí a vzpomíná, co zažil. A říká: „Tys mě povolal k tomu, abych napomínal, abych varoval, abych upozorňoval, ale oni to nechtěli slyšet. A tak jsem se stal terčem posměchu.“ On dostal přezdívku „hrůza kolem dokola“. „Všude hrůza“ mu říkali, křičeli na něho, když takhle někde chodil. Stal se postavou velmi neoblíbenou, protože jemu připisovali to, co se mělo stát. Vůbec je nenapadlo, že to, co má přijít, ten trest, že naopak k tomu přispívají svým jednáním.
Takže prorok cítí, že to všechno, co dělal z Božího popudu, že to bylo nadarmo. Že ho stejně nikdo neposlouchal, že stejně ho nikdo nebral vážně.
Nakonec ta modlitba končí tím, že říká: „Nebudu se o to starat.“ To je zase lidská myšlenka. Tak když teda něco říkám a nikdo to neposlouchá, nikdo to nebere vážně, naopak kvůli tomu se mi posmívají nebo mně hubují, tak to nebudu říkat. To všichni známe, že jo? Říkáme: „Chtěl jsem někoho napomenout a oni si z toho nic nedělají. Příště nebudu nic říkat.“ To je náš přístup. Ale prorok zjišťuje něco jiného. Říká: „Hospodinovo slovo se stalo v mém nitru hořícím keřem.“ Naše lidské slovo se říká, někdo ho pronesl, člověk promluvil. Ale Boží slovo se stává. Písmo svaté schválně drží tento obrat. Vždycky, když budeme listovat už Starým zákonem a vrcholí v Novém zákoně, kdy čteme u svatého Jana: „A Slovo se stalo tělem a přebývalo mezi námi.“
Boží slovo má svou váhu. Boží slovo nikdy není proneseno jen tak. Boží slovo nikdy nevyjde naprázdno. Ale co si z toho odnesl ten prorok? Prorok si položil otázku: „Proč? Proč to všechno dělám?“
Bratři a sestry, a tu stejnou otázku si máme položit my ohledně našeho náboženského života. Žijeme ve společnosti, kde na Moravě se říká, že v neděli přijde do kostela nějakých deset procent obyvatelstva, v Čechách dvě procenta. Takže je tady velká většina, kteří do toho kostela nepřijdou, ale kteří se na nás dívají a ptají se: „A proč oni tam chodí? A k čemu to je?“ A nám nestačí už jenom, abychom řekli: „Naše rodina tam vždycky chodila,“ nebo: „Vždycky jsme tam byli.“ To je málo.
Prorok Jeremiáš vyzýval svoje současníky k tomu, aby svoji víru prožívali vnitřně, niterně. Nejenom ohledně těch bohoslužeb, ne ohledně, jak se říká, rituálu a kultu, ale aby to bylo jejich osobní nasazení. A to stejné se očekává od nás – vědět proč, proč jsem tady, proč přicházím na bohoslužbu, proč se modlím, proč jedu na pouť.
Bratři a sestry, otevřme tyto otázky a hledejme na ně odpovědi. Často to nebude jednoduché a ta odpověď nepřijde hned, ale je důležité vůbec tu otázku položit a zabývat se tím. Je to důležité pro nás, aby ta naše víra byla taková osobní, a je to důležité i pro ty, kteří se na nás dívají.
Prorok za několik kapitol dál pronese Hospodinův výrok a říká: „Dám jim nové srdce a uzavřu s nimi novou smlouvu.“ Protože Izraelité na Sinaji to brali všechno právě z té vnější strany – že je důležité zachovat vnější předpisy, je důležité vykonat všechny ty obřady, jak mají být vykonány. A prorok už to tady posouvá někam jinam a říká: „Jde o osobní rozhodnutí každého z vás. Jde o to, aby každý z vás řekl: ‚Já tu smlouvu s Hospodinem chci zachovávat.‘“
My máme říct něco podobného. My máme říct: „Pane Ježíši, věřím v tebe a chci svůj život žít podle tvého evangelia. Podle toho, k čemu tys mi dal příklad, podle té cesty, kterou tys mi ukázal.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.08.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme slyšeli, jsou z 22. neděle v mezidobí, tedy čtou se ve všech kostelích vlastně na celém světě, a na první pohled nejsou nějak oslavné, sváteční. Ale při takovém bližším pohledu zjistíme, že se docela dobře hodí i k tomu, co dnes slavíme, k dnům města, a k tomu, že začínáme nový školní rok. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.09.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, texty, které jsme vyslechli, se čtou 22. neděli v mezidobí. Řeklo by se tedy, že nemají nic společného třeba s tou slavností, kterou tady prožíváme. Ale všechny ty texty vyprávěly o nějakém společenství. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, dnešní evangelium navazuje bezprostředně na to, kde jsme skončili v četbě minulou neděli. Pořád vypráví o událostech, které se staly blízko Cesareje Filipovy, tedy na severu Izraele a v dnešním Libanonu, jak Šimon vyzná o Ježíšovi: „Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha“, a Ježíš mu na to říká: „Ty jsi Šimon, a odteď se budeš jmenovat Petr, Skála. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, my se zase zastavíme nad druhým čtením, nad úryvkem z listu Římanům. Slyšeli jsme dnes pouhé dva verše, ale tyto dva verše jsou začátkem takové třetí kapitoly, myšlenkové kapitoly, myšlenkového okruhu, který před nás svatý Pavel staví. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Bratři a sestry, naše dnešní zamyšlení se bude pořád točit kolem otázky: „Proč jsme v kostele,“ nebo jak se ptají děti: „A musím tam? A co tam mám dělat? Já se tam nudím.“
Včera byla zase svatba na kapličce, a ta kaplička, to je takový můj kontakt s realitou. Více...
Mons. Josef Šindar, děkan tišnovský
01.09.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
22. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,7-9; 2. čtení Řím 12,1-2; evangelium Mt 16,21-27;
Prosím vás, sestry a bratři, kdo se může divit tomu Petrovi, nyní už uznávanému mluvčímu dvanácti apoštolů? Kdo se může divit, že tomu, co slyší, nemůže Petr rozumět? Že bere toho Mistra stranou, aby mu ty jeho názory, aby mu ty jeho řeči, depresivní a deprimující, rozmluvil. Vždyť oni všichni prožili krásné chvíle. A slyšeli jsme v neděli před týdnem, že on vyslovil to, co všichni vlastně tušili. A byl také příslušně pochválen, byl vyznamenán, byl také jmenován prvním papežem, protože vyznal, že jejich Mistr je celým národem, ba lidstvem, očekávaným Mesiášem. Více...