Rubrika
HomilieZachee, já tě potřebuji
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli příběh člověka, který se obrátil, napravil. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak Bůh podporuje tady tuto, řekněme, cestu, když se člověk navrací, jak Bůh nahrává, vytváří podmínky člověku pro ten návrat. A žalm je vlastně modlitba. Je to žalm číslo 145 a tento žalm zbožní Izraelité recitovali třikrát denně. A myšlenky, které jsou v tom žalmu shromážděny, vlastně navozují takovou náladu permanentního vracení se, že člověk si neustále uvědomuje každý den tu potřebu být blízko Bohu. Má ten žalm takovou zvláštní souvislost právě s tím příběhem Zachea. Dále je ta souvislost čistě negativní. Zacheus na tento žalm právě zapomněl.
Začneme od začátku. Ježíš vešel do Jericha. Lukášovi jde o to, aby příběh Zachea zasadil do souvislostí. Krátce předtím u vstupu do Jericha Ježíš se setkává se slepým člověkem, který tam sedí, ten člověk slyší kolem sebe hluk a říkají mu: „Jde Ježíš,“ on začne křičet, nicméně ten zástup ho začne okřikovat: „Buď zticha, neobtěžuj,“ on křičí tím víc: „Ježíši, synu Davidův, smiluj se nade mnou.“ A pak mu řeknou: „Volá tě, buď dobré mysli.“ Ježíš se ho ptá: „Co pro tebe mohu udělat?“ „Pane, ať vidím.“ Stane se.
Svatý Lukáš nám chce vlastně říct, že to co dělal ten slepec a to co dělal Zacheus je víceméně stejné, víceméně podobné. Oba volají po záchraně, ale každý jinak. Svatý Lukáš tím chce říct, že ta lidská bída má různé podoby, ale Bůh to vidí a reaguje podle toho, jak člověk potřebuje. Řekli bychom, Boží pomoc je tak nějak šitá na míru tomu, co člověk zrovna potřebuje.
„Byl tam jistý člověk, jmenoval se Zacheus.“ Takhle svatý Lukáš líčí událost, která se stala v domě Šimonově, farizea, který pozval Ježíše k večeři, a pak přichází ta žena hříšnice a svými vlasy mu utírá nohy a maže je vzácným olejem. Lukáš říká: „Byla tam jistá žena.“ Je to vlastně jakási známka, nálepka, že s tím člověkem není něco v pořádku. Tady se říká i dokonce jak se jmenoval – Zacheus.
Pro ty, kdo znali jazyky, tak v tuhle chvíli se trošku ti lidé zasmáli nebo ušklíbli, protože zacheus znamená čistý. Je to paradox, tenhle člověk rozhodně čistý nebyl. Na vysvětlenou, Zacheus je zkrácenina jména Zachariáš (otec Jana Křtitele) a Zachariáš znamená „Bůh se rozpomenul“. A proto Izraelitům už to jako dochází. Bůh se rozpomenul na člověka, který se sice jmenuje Čistý, ale rozhodně čistý není. Bohu tento člověk není lhostejný a Bůh chce, aby ten člověk zase byl čistý. Bůh nemůže zapomenout na Zachea, který nějakým způsobem se mu ztrácí. Bohu není lhostejný Zacheus, Bohu není lhostejný nikdo z nás. Byl to vrchní celník, velmi bohatý.
Postavení, ale také ocejchování. Celník, to se rovná veřejný hříšník. Nesmí do Chrámu, nesmí do synagogy, protože kolaboruje s Římany. Vybírá pro ně daně a navíc ještě z toho krade. A že Zacheus kradl, to přiznává. Na konci, když říká: „Nahradím to čtyřnásobně,“ tak to je vlastně předpis, který je dán už z Mojžíšova zákona – zloděj musel škodu nahradit čtyřnásobně. Zajímavé. Dneska, že jo, jsou problémy, aby když někdo něco ukradne, aby to vůbec nahradil, a tam to bylo čtyřnásobně. Ne jenom tedy to, cos ukradl, ale ještě vlastně třikrát k tomu přidáš, abys věděl příště, že to nemáš dělat.
Takže Zacheus tím, že říká: „Nahradím to čtyřnásobně,“ tak de facto bez soudu, bez obžaloby přiznává a říká: „Pane, já jsem teda fakt vzal něco, co jsem vzít neměl, a mně to je líto. Já to napravím.“ On se vlastně odsuzuje sám, a proto mu může být odpuštěno.
Byl velmi bohatý. Samozřejmě je označení toho, že měl hodně majetku, ale hlavně je to zase popsání jeho povahy a situace, v jaké ten Zacheus žil. Vykladatelé Písma říkají: Ten Zacheus si kolem sebe vytvořil takovou hradbu – hradbu své soběstačnosti. Neměl moc přátel. Byli kolem něho lidi, kteří se ho báli, byli kolem něho lidé, kteří věděli, že ho budou potřebovat, ale přátele neměl, ale věděl: Mám moc, mám bohatství, mám peníze, mám postavení, mám všechno. Stačím si sám. A ten Zacheus si takhle kolem sebe vybudoval takovou hradbu, takový val a domníval se, že nic a nikdo ten val nenaruší.
V tuto chvíli bychom se měli zastavit, protože jak jsem říkal, ten žalm 144 se Izraelité měli modlit třikrát denně. Kdyby se ho Zacheus modlil aspoň jednou denně, tak by z něho nebyl takový člověk, jak je tady popsán. Tak by si zřejmě uvědomil, co mu hrozí a kam ho jeho taková ta sebestřednost může dovést. Ten žalm 144 je vlastně, cizím slovem se tomu říká kompilát. To jsou vybrané myšlenky z různých žalmů poskládané do jednoho žalmu. Čili je ten žalm myšlenkově nabitý, silný (on je taky dlouhý), ale protože je takhle myšlenkově nabitý tak právě nedělalo problém naučit se ho zpaměti. Aby se to ještě učilo lépe, tak ten žalm je poskládán zvláštním způsobem, kterému se říká akrostichon. To znamená, první verš začíná na a, druhý verš na b, třetí na c, čtvrtý na d a tak dále. Toto samozřejmě platí pro hebrejskou abecedu. Takže ti izraelité ho měli velmi rádi. Je to jeden z nejmladších žalmů. Měli ho rádi i první křesťané a první křesťané se ho modlili před jídlem na poděkování.
Ten žalm začíná slovy: „Budu tě oslavovat, můj Bože. Každý den budu velebit tvé jméno.“ Každý den k nám doléhají různé informace. Komerční televize nás zaplavují tím, kdo koho zabil, kdo koho otrávil, kdo komu ublížil, který vlak vykolejil, který autobus nedojel. Negativní zprávy. Bylo to i v době žalmistově, bylo to i v době Pána Ježíše. Ale právě už ten žalmista veden Duchem svatým připomíná: „Zamysli se, člověče. Určitě každý den se taky něco podařilo. Určitě každý den tam bylo něco dobrého. Nezapomeň každý den poděkovat. Ty jako věřící víš, komu máš děkovat, kdo za tím stojí.“ Každý den. Je to tam myšleno velice naléhavě, nevynechej ani den.
Izraelité považovali možnost, že mohou Bohu děkovat a že ho mohou chválit, za to nejlepší, co mohou dělat. My se těšíme a říkáme si, co třeba ten den udělám, když ho plánujeme, a máme z toho radost. A v Izraeli bylo největší radostí to, že můžeme Bohu děkovat, že ho můžeme chválit.
Potom dál se tam mluví o Božím milosrdenství, o Božím slitování. Bůh je tady znovu připomínán jako dobrotivý. Je to určitý kontrast vůči tomu, že v té době, kdy ten žalm vznikl, většina vládců (to byly totalitní režimy) o sobě říkala: „Já jsem bůh. Já jsem pánem nad vašimi životy,“ a často ti vládcové byli velmi krutí. A žalmista tady připomíná a říká: „Ten, kdo je skutečný vládce, se projevuje jako dobrotivý, soucitný, ale rozhodně ne jako krutý.“ A zase to všechno je důvod k tomu, abychom děkovali, abychom chválili.
Potom ten žalm pokračuje. To už jsme neslyšeli. My jsme dneska vyslechli asi třetinu toho žalmu. Ten žalm dál právě potom mluví o těch, kteří mají moc, dnes bychom řekli o politicích. A na jedné straně tedy připomíná jejich nectnosti, to jak zneužívají svého postavení. V mnohém bychom tam našli s žalmistou společnou řeč v dnešní době. A nakonec vybízí k tomu, co by ti lidé dělat měli, jak by se chovat měli.
Jak říkám, ti Izraelité si to zpívali nebo říkali třikrát za den, a tím pádem se udržovali v takovém postavení, v takové náladě, řekli bychom, permanentního, stálého návratu k Bohu. Je potřeba, abych se nevzdálil. Zacheus se vzdálil, velmi, velmi se vzdálil a myslel si, že ho nic nějakým způsobem už nepřekvapí. A co ho vykolejilo? Jeho zvědavost. Normální lidská zvědavost. Lukáš říká: Chtěl Ježíše vidět, nic víc. Nic si od toho nesliboval, považoval to za takové nezávazné. Možná se trošku zlobil na Ježíše, protože mnozí lidé si Zachea předbíhali a chtěli se mu ukázat a takhle. Ježíš ne. A tak teda Zacheus jde a leze na strom, aby viděl. Je to velice podobné tomu, jak jsem říkal, co dělal ten slepec. Slepec křičel, Zacheus lezl na strom, aby nějakým způsobem toho Ježíše zahlédl, aby se s ním setkal.
Zacheus si vůbec neuvědomuje, že to setkání bude pokračovat. On v to nedoufá. A tady se dostáváme k obrovskému paradoxu. Ježíš, Boží Syn, Zachránce, přijde, podívá se nahoru a řekne: „Zachee, pojď rychle dolů. Musím zůstat v tvém domě.“ Ten, kdo má moc, zpravidla bývá nahoře. Podřízení bývají dole. A tady je to přesně naopak. Zachránce, pomocník, ten kdo nabízí, stojí dole a dívá se nahoru. Toto je vlastně možné jenom v křesťanství. V žádném jiném náboženství se s takovýmto obrazem Boha nesetkáme. A právě mnoho lidí říká: „Takového Boha by si nikdo nevymyslel. To musí být Bůh pravý.“ Boha, který hledá, který se zastavuje, který se dívá, kde je Zacheus schovaný a říká: „Pojď rychle dolů. Dnes musím zůstat v tvém domě.“
V tuto chvíli Ježíš, řekli bychom, trošku tlačí, protože teď je potřeba rozhodnost. Zacheus by možná nikdy neřekl: „Já tě zvu.“ Nenašel by třeba slova, nenašel by odvahu. A tak Ježíš se neptá: „Vezmeš mě? Mohl bych přijít?“ „Musím zůstat, potřebuju tě. Zachee, já tě potřebuju.“ Je to jednak opravdu snaha, aby to co u Zachea začalo, aby to došlo k zdárnému konci, ale je to zase v tom duchovním slova smyslu upozornění: „Člověče, Bůh tě potřebuje. Tebe, který jsi slabý, který často nevíš jak dál, tak tebe Bůh potřebuje, chce u tebe být.“
Bratři a sestry, Zacheus, když se chtěl setkat, rychle vylezl. Když potom cítil tu příležitost, rychle slezl. Oba ty pohyby, obojí je tam velmi důležité. To jakýmsi způsobem projevit aktivitu, a když jsem osloven, tak zase naopak přijmout tady toto Boží pozvání. Zacheus se dostal do situace, kdy poznal, že si nepomůže sám, že potřebuje pomoc.
Teď, jak jsem si na Dušičky a takhle hledal nějaké ty příběhy, tak jsem tam našel jeden takový, který myslím trošku mluví o situaci Zachea, ale o situaci i nás. Je o relativně mladém člověku, který přijde k psychiatrovi a říká: „Pane doktore, já mám hrozný deprese. Mě to v životě nebaví, já nevím, co mám dělat. Prostě práce, všechno mně to nějakým způsobem neuspokojuje, nevím co sám se sebou.“ Tak lékař si s ním povídá, taky mu řekne, co by měl dělat, předepíše mu nějaký prášky na ty deprese a pak, když už se skoro loučí, tak ten lékař říká: „No, a víte co? Do našeho města přijel cirkus a tam je klaun a ten je úplně perfektní. To se budete smát od začátku do konce. Zajděte si tam, to vám zlepší náladu. Fakt to je moc dobrý.
Ten člověk se zděšeně podívá na toho lékaře a povídá: „Ten klaun, to jsem já.“
Bratři a sestry, i my se můžeme dostat do situace, kdy právě už nebudeme vědět, jak sami dál, ale všechny ty texty, které jsme dnes slyšeli, nám chtějí říct: „Bůh je blízko tebe. Bůh je blízko tebe a je připraven ti nějakým způsobem podat tu pomocnou ruku. Volá tě, říká ti, že tě potřebuje. Jde jenom o to, aby tys ho nepřeslechl.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, dnešní texty, myslím první čtení ze Starého zákona z knihy Moudrosti a evangelium, nám předkládají vlastně totožnou látku. Téma je stejné, akorát prostředky, kterými je to téma vysvětleno, jsou různé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, položme si na začátek našeho dnešního zamyšlení otázku, co vedlo Zachea k tomu, že lezl po stromech? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl odložit svoji vážnost vrchního celníka, dnes bychom řekli ředitele finančního úřadu, a riskovat to, že se budou smát? A určitě ti, kdo byli kolem, tak se smáli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, jak jsme slyšeli v komentáři, dnešní první čtení bylo z knihy Moudrosti, a to je nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla někdy mezi lety 40 až 50 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, budeme se věnovat druhému listu apoštola Pavla Soluňanům.
První list Soluňanům je nejstarší Pavlův list a byl napsán buď v roce 50, maximálně 51 po Kristu. S tím druhým listem Soluňanům je trošku taková obtíž. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v několika minulých nedělích jsme četli z Lukášova evangelia podobenství, třeba minulou neděli podobenství o dvou lidech, kteří se přišli modlit do chrámu – o farizeji a celníkovi. Podobenství je příběh, který si Ježíš vymyslel, aby těm, kteří ho poslouchali, něco vysvětlil, ale to, co jsme slyšeli teď, to se skutečně stalo a v tom je síla toho, co jsme teď slyšeli, že to si nikdo nevymyslel, to se odehrálo. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Drazí v Kristu, jestli jste dobře naslouchali a dávali pozor, tak jste si jistě všimli, že první čtení z knihy Moudrosti, které jsme slyšeli, byla taková krásná modlitba: „Bože, ty jsi tak nekonečně mocný a ty svou všemohoucnost ukazuješ právě tím, že se slitováváš, že máš milosrdné srdce, že nás zachováváš, i když hřešíme.“ Tak takhle velebí ten starozákonní prorok milosrdenství Boží. Pán Ježíš je obrazem nebeského Otce, je obrazem Božím a tak také v něm se projevuje tato Boží vlastnost – milosrdenství, kterou Bůh odpouští hříchy každému, kdo činí pokání. Více...