Rubrika
HomilieVyznání víry jako plod modlitby i zážitek okamžiku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, jak jsme slyšeli v komentáři, dnešní první čtení bylo z knihy Moudrosti, a to je nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla někdy mezi lety 40 až 50 před narozením Pána Ježíše. A příběh z evangelia, který jsme slyšeli, tak ten se udál, řekněme, zase nějakých třicet jedna, třicet dva let po narození Pána Ježíše. Tedy oba ty příběhy jsou myšlenkově blízké, ale staly se v rozpětí nějakých asi sedmdesáti let, což je z hlediska dějin a bible velmi krátká doba, je to velmi blízko sebe. Ty úryvky patří k sobě. Oba mluví o tom stejném. Můžeme říci, čtení z knihy Moudrosti, jak jsme ho slyšeli, mluví teoreticky o tom, jak jedná Bůh. Příběh o Zacheovi nám dává praktický příklad, jak jedná Bůh. Je to to stejné. To první bylo vyprávění, které někdo promyslel. To vyprávění z knihy moudrosti je jakýmsi plodem modlitby, uvažování, přemýšlení, rozjímání. To, co jsme slyšeli v evangeliu, to byl zážitek – zážitek okamžiku, to, co se stalo na ulici v Jerichu. Ale troufám si říct, že i to první z té knihy Moudrosti, to byl zážitek.
Krátce bych jenom chtěl připomenout, že kniha Moudrosti vznikla v Egyptě, asi v Alexandrii, ale napsal ji Žid, Izraelita, člověk, který byl hrdý na to, že je příslušníkem vyvoleného národa a že má víru. V té době kolem něho žilo spoustu lidí, kteří pocházeli z vyvoleného národa, ale víru odložili a posmívali se mu. Říkali: „Ty ještě věříš? Ty máš ještě tady ty zastaralé názory? Ty vůbec nejsi moderní!“ On odpovídá veden Božím duchem a to, co jsme slyšeli, tomu se říká vyznání víry.
Jednak je zajímavé, jak tu víru vyznává. Vyznání víry je vždycky záležitost osoby. Ve vyznání víry nejde o to rozumem něco popsat, nejde o to dát definici, která bude bez chyby, která bude vyčerpávající, ale vyznání, to je záležitost rozumu, citu a vůle člověka a je to plod nějakého zážitku a vždycky to popisuje určitý úsek.
Je zajímavé, co vyzdvihuje svatopisec, autor knihy Moudrosti. Připomíná a říká: „Bůh používá svoji moc k tomu, aby podporoval život, aby rozdával život.“ Proč to tak zdůrazňuje? I on žil v době, kdy mnoho vládců, těch, kteří byli navrchu, používali svoji moc pro to, aby utlačovali, aby nařizovali, aby brali, aby říkali: „Budete platit tyhle a tyhle daně.“ V té době bylo celkem běžné, že králové stěhovali celé národy, čili brali jim svobodu, nařizovali: „Ty budeš bydlet tady, ty budeš dělat tohle, ty budeš dělat ono,“ a často i skutečně brali život lidem, svým poddaným. A svatopisec říká: „Bůh a jeho moc se neprojevuje takto. Boží moc se projevuje tím, že Bůh dává život. Podporuje, nenařizuje, ale dává svobodu a dává odpuštění.“
Boží jednání je paradoxně pro člověka těžko pochopitelné. Člověk těžko chápe, že může získat celkem lehko toto odpuštění, že stačí uznat, že jsem udělal něco špatně, a litovat toho. Mnoho lidí si říká: „To nebude tak zadarmo, to nebude tak jednoduché,“ a nechtějí tomu věřit. Svatopisec, jak jsme to slyšeli v tom prvním čtení, připomíná, že tady to Boží jednání se vymyká naší logice.
Bratři a sestry, žijeme v době, která hodně dá na rozum. Musíme mluvit rozumně. Už po dětech to chceme: „Neříkej hlouposti. Co mi to tady povídáš? To nemá hlavu a patu.“ Chceme, aby formulovali přesně. Učíme je definice. I my sami si dáváme pozor na to, co řekneme, aby nás někdo nemohl napadnout, aby nás nemohl chytit za slovíčko. Co si budeme povídat, i já tady z tohoto místa musím velice dobře volit výrazy, abych se někoho nedoknul, aby se někdo neozval nebo aby někdo neřekl, že tady učím něco špatně. Jsme velmi stresováni tady tímto rozumovým přístupem k životu.
Jak jsem říkal, svatopisec, autor knihy Moudrosti tady nedává nějakou definici Boha a víry, ale je to vyznání. To, co nám tady píše, bylo vedeno samozřejmě Duchem svatým, ale on do toho vložil svůj prožitek, to, co získal z modlitby, ze setkání s Bohem. Když mluvím o modlitbě, nemám na mysli odříkávání naučených modliteb, ale on přemýšlel, předkládal Bohu události ze svého života, události ze svého okolí a tak to s Bohem probíral, promýšlel, uvažoval. A tato vnitřní modlitba ho dovedla k tomuto vyznání.
Bratři a sestry, abychom pochopili ty paradoxy, tak se podívejme na evangelium. Tam jsou ty paradoxy vidět víc. Jak to začíná? Začíná to tím, že Zacheus, vrchní celník, chce vidět Ježíše. Vrchní celník je někdo, kdo by odpovídal v naší době asi řediteli, představenému okresního finančního úřadu, tedy člověku, který má jisté postavení. A Zacheus se začíná chovat nelogicky vůči svému postavení – leze po stromech. Vždyť je to k smíchu, aby nějaký ředitel, já nevím, ve svých čtyřiceti letech tady lezl někde po stromech. To je první nelogičnost, už to se mu smáli. Druhá nelogičnost v tomto příběhu je ta, že Ježíš se zastaví a podívá na něho. Mnoho lidí to překvapí: „Jak to? Jak to, že ten rabi, který tak zdůrazňuje dobré chování, mravní zásady, jak to, že tento rabi se s ním vůbec baví?“
Známe to? To se takhle sejde u obchodu ráno určitá skupina, postaví si kabele a teď to začnou probírat. „Jak to, že to řekla, jak to, že ten se s tím baví a jak to, že ten udělal to nebo ono. To se přece nehodí.“ Vždyť to říkali Ježíšovi: „Rabi, to se nehodí pro tebe, aby ty ses s ním bavil, vůbec.“
„Zachee, pojď rychle dolů.“ Tady v tento moment je to logické, Zacheus rychle jde dolů, ale celý ten příběh ještě nekončí. „Musím být v tvém domě.“ „Rabi, to nemyslíš vážně? Ty se s ním vůbec bavíš, a ty k němu chceš jít domů? No, ty ses zbláznil.! To uškodí tvé pověsti. Tím si odeženeš spoustu příznivců.“ A největší nelogičnost z jejich pohledu, těch, kteří stojí kolem Zachea a kolem Ježíše, se stane v okamžiku, kdy jdou do Zacheova domu. To už opravdu pochybují o tom, jestli je Zacheus zdravý. Proč? No, protože Zacheus v tu chvíli říká: „Polovici svého majetku dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím mu to čtyřnásobně.“ Zacheus ty peníze, které pracně nakradl, teď rozdává. To už opravdu pochybují o tom, že je zdravý, a říkají si, když lezl z toho stromu dolů, jestli náhodou nespadl na hlavu. Vzdát se toho, co pracně takhle získal. Ale co on za to získává? Získává víru a získává Boha za přítele.
To, co jsme slyšeli v prvním čtení, ten krásný básnický příběh o vyznání víry, to Zacheus řekl slovy: „Polovici svého majetku dám chudým, a jestli jsem někoho o něco ošidil, nahradím to čtyřnásobně.“ Není to básnička, není to dopředu připravené, ale je to upřímné, je to praktické. Ale jde to z hloubi Zacheova srdce, a to je to důležité.
Bratři a sestry, vyznat víru přináší obtíže. Často člověk narazí na nepochopení těch, kteří jsou kolem něho, a na smích. Začnou se smát: „Ty ses zbláznil! To se sem vůbec nehodí. Ty seš někde mimo realitu. Co budeš dělat? Musíš přece žít. Musíš žít na tomto světě.“
Bratři a sestry, poslední papež, který napsal svoje vyznání víry, byl papež Pavel VI., a já bych dnes vám chtěl dát domácí úkol, abyste i vy, až přijdete domů, začali přemýšlet tak jako autor knihy Moudrosti o své víře a abyste to napsali. Proč napsali? Protože když člověk přemýšlí, tak je v nebezpečí, že ty formulace jsou takové rozplizlé, říkáme vágní, ale když člověk začne psát, vezme si papír, pero, tak začne formulovat a je mnohem preciznější, je to mnohem důkladnější a o tuto důkladnost tady jde. Nejde mi o to to pak někde ukazovat, klidně to potom roztrhejme, ale napišme to. Napišme svoje vyznání víry. Bude to mezi mnou a Bohem. Nebude to asi tak krásné jako vyznání v knize Moudrosti, mělo by to být o něco delší než to Zacheovo, ale mělo by to být určitě z upřímného srdce. Proč chci, abychom to napsali všichni? Abychom si tak jako autor knihy Moudrosti uvědomili, že máme, držíme hodnotu, že jsme byli obdarováni, máme víru a na tuto hodnotu máme být hrdí. Ne nafoukaní, ne namyšlení, ne pyšní, ale hrdí a máme si jí vážit.
Autor knihy Moudrosti o tom zřejmě přemýšlel delší dobu, Zacheus to řekl rychle, byla to záležitost okamžiku. My se postavme někde doprostřed a zkusme to napsat během týdne, tohoto dušičkového týdne, kdy vzpomínáme na naše zemřelé. Říkáme o nich, že jsou to ti, kteří nás předešli se znamením víry. Proto je důležité se zamýšlet nad naší vírou, nad tím, co my předáme těm dalším, těm, kteří přijdou po nás.
Bratři a sestry, nechme se inspirovat knihou Moudrosti, nechme se inspirovat příběhem o Zacheovi a uvědomme si, že to, co v očích Božích má hodnotu, je v očích tohoto světa často nelogické a pošetilé. Ale uvědomme si, že když uděláme to, co udělal autor knihy Moudrosti, když vyznáme to, co vyznal Zacheus, vždycky budeme obohaceni a jenom a jenom získáme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, dnešní texty, myslím první čtení ze Starého zákona z knihy Moudrosti a evangelium, nám předkládají vlastně totožnou látku. Téma je stejné, akorát prostředky, kterými je to téma vysvětleno, jsou různé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, položme si na začátek našeho dnešního zamyšlení otázku, co vedlo Zachea k tomu, že lezl po stromech? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl odložit svoji vážnost vrchního celníka, dnes bychom řekli ředitele finančního úřadu, a riskovat to, že se budou smát? A určitě ti, kdo byli kolem, tak se smáli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli příběh člověka, který se obrátil, napravil. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak Bůh podporuje tady tuto, řekněme, cestu, když se člověk navrací, jak Bůh nahrává, vytváří podmínky člověku pro ten návrat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, budeme se věnovat druhému listu apoštola Pavla Soluňanům.
První list Soluňanům je nejstarší Pavlův list a byl napsán buď v roce 50, maximálně 51 po Kristu. S tím druhým listem Soluňanům je trošku taková obtíž. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v několika minulých nedělích jsme četli z Lukášova evangelia podobenství, třeba minulou neděli podobenství o dvou lidech, kteří se přišli modlit do chrámu – o farizeji a celníkovi. Podobenství je příběh, který si Ježíš vymyslel, aby těm, kteří ho poslouchali, něco vysvětlil, ale to, co jsme slyšeli teď, to se skutečně stalo a v tom je síla toho, co jsme teď slyšeli, že to si nikdo nevymyslel, to se odehrálo. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Drazí v Kristu, jestli jste dobře naslouchali a dávali pozor, tak jste si jistě všimli, že první čtení z knihy Moudrosti, které jsme slyšeli, byla taková krásná modlitba: „Bože, ty jsi tak nekonečně mocný a ty svou všemohoucnost ukazuješ právě tím, že se slitováváš, že máš milosrdné srdce, že nás zachováváš, i když hřešíme.“ Tak takhle velebí ten starozákonní prorok milosrdenství Boží. Pán Ježíš je obrazem nebeského Otce, je obrazem Božím a tak také v něm se projevuje tato Boží vlastnost – milosrdenství, kterou Bůh odpouští hříchy každému, kdo činí pokání. Více...