Rubrika
HomiliePán nás zavolá jménem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v několika minulých nedělích jsme četli z Lukášova evangelia podobenství, třeba minulou neděli podobenství o dvou lidech, kteří se přišli modlit do chrámu – o farizeji a celníkovi. Podobenství je příběh, který si Ježíš vymyslel, aby těm, kteří ho poslouchali, něco vysvětlil, ale to, co jsme slyšeli teď, to se skutečně stalo a v tom je síla toho, co jsme teď slyšeli, že to si nikdo nevymyslel, to se odehrálo. Je tam mnoho takových podrobností, které do sebe zapadají, jak ozubená kolečka v nějakém soukolí, a když si to uvědomíme, tak je ten příběh o to působivější a o to krásnější.
První věc je to, že se to stalo v Jerichu. Jericho je jedno z nejstarších měst na světě. Jen tak pro ilustraci, když se ho dneska pokoušejí vykopat, tak kopou v hloubce od patnácti metrů pod zemí níže. Tak hluboko to staré Jericho je. Bylo blíž Jordánu, než to dnešní, a mělo takové velmi příjemné klima, takže tam žilo mnoho bohatých lidí – ne v létě, ale v zimě. I král Herodes Veliký, kterého známe z toho, že v Betlémě nechal povraždit malé chlapce, protože chtěl zabít Ježíše, tak i tento Herodes tady měl svůj, řekli bychom zimní, palác. V tomto paláci taky zemřel. Jericho v překladu znamená voňavý. Co tam vonělo, to už dneska nevíme, ale ti lidé, kteří se tam pohybovali, tak měli svoje kladné stránky, ale i svoje velké chyby. A mezi tyto lidi patří Zacheus – vrchní celník. My bychom dneska řekli, že to byl asi tak ředitel okresního finančního úřadu. Člověk, který měl velkou pravomoc, který byl na jednu stranu vážený, ale spíš obávaný, ale také si z něho všichni dělali legraci, protože byl malý a z toho, jak to i vyplývá z evangelia, tak i trošku obtloustlý. Tu legraci si z něho ale dělali za jeho zády, protože v té době bylo celkem snadné a běžné to, čemu my dnes říkáme ‚zneužití pravomoci veřejného činitele‘. A tomu Zacheovi skutečně zůstalo za nehty velké množství peněz, které vybral a které měl odvést dál. Na tom vybudoval svoje bohatství, svoje postavení, a oni to všichni věděli. Takže na jednu stranu mu záviděli jeho peníze, dělali si z něho legraci, ale jak říkám potichu, aby to Zacheus neviděl a neslyšel. A teď ještě k tomu všemu Zacheus, to jméno znamená čistý. Takže člověk, o kterém všichni vědí, že krade jak straka, se jmenuje ‚čistý‘. A tenhle člověk se rozhodne, že chce vidět Ježíše. On by chtěl ještě víc, ale nemá odvahu to ani říct, ani na to pořádně pomyslet. On nechce se na něho jenom podívat, on by si moc přál s ním mluvit, ale v to vůbec nedoufá.
Protože je chytrý, prohnaný, tak ví, co musí udělat, aby Ježíše viděl. Běží napřed a drápe se na strom. On je to takový napůl strom, napůl keř, takže na jednu stranu nebylo těžké na ten fíkovník vylézt. Na druhou stranu ty větve nebyly příliš silné, takže se pod ním kymácelo. Vzpomeňme si na to, když stojí lidé někde u silnice a po té silnici má jet někdo známý, jak se ten dav chová. V první řadě se cpou, protože první chce stát každý. Ten, kdo bude první v řadě, ten uvidí, a ten, kdo stojí druhý, tak už uvidí o trošku hůř, a ten třetí uvidí záda těch prvních dvou. Takže je tam tlačenice, jsou tam nevybíravá slova a když někdo urve to svoje místečko, tak tam nikoho nepustí a hlídá si to. Zacheus udělá něco, čím na sebe upoutá pozornost – on vyleze nad ně, on vystoupí z tohoto davu. Bratři a sestry, toto se může zdát, jako taková maličkost, ale je to věc velmi velmi důležitá – kdo se chce setkat s Ježíšem, musí vystoupit z davu. Musí se přestat v tom davu schovávat a to je těžké. Všichni se na něho začali dívat, všichni si začali ukazovat a protože byli v davu, tak i určitě na jeho adresu lítalo hodně nelichotivých poznámek, protože ti v tom davu si říkali: „Tady jsem schovaný, on nepozná, kdo se mu směje.“ Ale on na to nedbá, protože má svůj velký sen – setkat se s Ježíšem, aspoň ho vidět, možná i o trošku víc. A tak odhodí svou důstojnost, svou vážnost. Nepochybujme o tom, že jedni se mu smáli a druzí se nad ním pohoršovali: „Cože? Takový vysoce postavený člověk, a on tu leze po stromech, jako kluk? No to jsme teda dopadli. Kam ten svět spěje?“
Bratři a sestry, v minulém režimu jsme všichni hráli takovou hru – nebýt vidět, nebýt nápadný, schovat se v davu. Nebo když bych to řekl trošku jináč – byli jsme takový cyklistický peloton, aby nikdo nevyčuhoval, všichni pěkně pohromadě a ničím na sebe neupoutat. Dnešní evangelium říká přesně opak. Jestli chceš se setkat s Ježíšem, se svým vykupitelem, musíš tohle falešné bezpečí davu opustit, protože v tom davu se možná dozvíš nějaké nejnovější vtipy, nějaké drby, ale s Ježíšem se tam nesetkáš. Musíš najít odvahu vydržet uštěpačné poznámky, musíš najít sílu vydržet všelijaké odsouzení a všelijaké pochybovačné řeči na tvoji adresu. Zacheus to vydržel. Vylezl na strom a počkal tam. A teď uviděl Ježíše a počítal asi s tím, že to končí. Ježíš se zastavil a začíná s ním mluvit a Zacheovi se plní jeho tajný sen, o kterém nikdy nikomu neřekl, něco, v co vůbec nedoufal, a říká si: „On se mnou mluví.“ Nikdy spolu před tím nemluvili.
Ježíš zná jeho jméno, to je zase o něčem jiném, to je zase o tom, že Bůh nás zná jménem. ‚Znám tě jménem, zavolal jsem tě jménem‘, to říká už Starý zákon v žalmu, a Ježíš volá takhle jménem každého z nás. A říká: „Pojď rychle dolů. Já dnes musím být v tvém domě, já tě potřebuju.“
To, že Zacheus vylezl na strom, byla důležitá věc. Neméně důležitá věc byla to, že slezl z toho stromu rychle dolů. Proč? Protože my často vylezeme na svoje stromy, i ten strom nám poskytuje jakousi jistotu: „Já jsem pozorovatel, já tady z bezpečí toho stromu se dívám na to, co se děje kolem mě. Mě nemůže nikdo obvinit z toho, že bych byl nějaký fanatik, že bych to nějak moc prožíval, protože já tady mám ten svůj dištanc, tu vzdálenost.“ Zacheus rychle slezl dolů. On by si mohl říct: „Vždyť já už jsem ho viděl. To, po čem jsem toužil, se splnilo.“ Kdyby tam zůstal a bavil se s ním takhle z toho stromu dolů: „Pane, mě to stačí, že jsem tě viděl. Seš hodnej, že ses tu zastavil, žes se mnou promluvil. Já na to budu vzpomínat do konce svého života.“ My bychom ještě dneska řekli: „A když chvilku počkáš, já si tě vyfotím. Pověsím si to doma a budu pak všem okolo říkat: ‚Já jsem s ním mluvil, když tady šel.‘“ Ale on rychle slezl dolů a Ježíš říká: „Musím být v tvém domě.“ A on mu říká s radostí: „Pojď.“
Taky mohl říct: „Víš, my nemáme uklizeno, my nemáme navařeno. Ne, to nejde, já nemůžu, fakt, přijď zítra.“ Propásl by svůj velký den, svoje velké setkání.
Bratři a sestry, usmíváme se tomu, ale my to takhle děláme velice často. Já vzpomínám jenom na to, kdy o každých vánocích do všech kostelů přijde spousta lidí podívat se na betlém, na stromky, poslechnout si varhany, a pak zase odejdou na celý rok. To je, jako by Zacheus zůstal na stromě, to je jakoby Zacheus řekl: „Víš pane, já jsem s tím nepočítal, že budeš chcet jít k nám. Fakt, teď to nejde.“ Ale taky jako kněz jsem zažil to, (nebylo to teda mockrát, za těch patnáct let to bylo asi tak čtyřikrát, abych to zase tak nedramatizoval) že jsem se dozvěděl, že někdo z mých farníků je vážně nemocný. Já se nerad někomu vnucuju, ale zvedl jsem telefon, zavolal jsem a říkám: „Nechcete, abych přišel?“ A na druhé straně se ozvalo: „Víte, my nemáme uklizeno.“ A ti lidi asi tak do třech, do čtyřech dnů zemřeli. To mně bylo líto a to jsem si říkal: „To je ono, přesně toto.“ Tady zapomínáme na to důležité, na to podstatné – vylézt na strom, ale když je potřeba a Pán naváže dialog, okamžitě slézt dolů.
A ono to pokračuje. Ježíš jde k Zacheovi. Všichni ti, kdo tam stáli, tak to tomu Zacheovi záviděli. Hrozně mu to záviděli, že Ježíš jde zrovna k němu, ale nepřiznali si to. A říkali: „K vrchnímu celníkovi? My jsme čekali, že půjdeš do synagogy a pak že půjdeš na oběd k představenému synagogy anebo aspoň k nějakému hospodáři nebo kostelníkovi. A ty jdeš k tomuhle?“ Zacheus pochopil, o co tu běží, Zacheus poznal jednu důležitou věc, že jeho dům bude dům Boží.
Bratři a sestry, my přicházíme do tohoto kostela, do tohoto chrámu, ale co dělá tuto stavbu domem Božím? To, že je tu Bůh a že jsme tu my. Vždycky to bylo tak, že napřed byli lidé, a pak z těchto lidí vznikla církevní obec. Pouze v krátkém období v baroku to bylo tak, že stavěli kostely všude, ať tam lidi byli nebo nebyli. Normální je to takhle, že napřed jsou lidé, kteří uvěří, a pak vznikne obec a ta obec si postaví nějakou stavbu, protože ta stavba má své místo, své opodstatnění a oprávnění jenom když jsou tam lidé, když jsou tam věřící. Ježíš říká: „Syn člověka nemá, kde by hlavu složil.“ Proč? Protože Ježíš chce říct: „Já tu hlavu chci složit u tebe. Celých těch tři a půl roku, kdy Ježíš chodil, neměl stálé bydliště. Pořád byl jako host, pořád hledal lidi, kteří by ho přijali, kteří by řekli: „Pojď ke mně.“ O on jim potom říká: „A buď si jistý, že teď tady toto je dům Boží, že Bůh je u tebe doma, tam kde žiješ, tam kde pracuješ, tam kde jíš, tam kde spíš, tam kde zápasíš se svými chybami, tam kde se raduješ a tam kde pláčeš. To je Boží dům, kde jsi, kde jsi svým tělem a kde jsi svou duší. Kde jsi svým srdcem, tam je Bůh s tebou, tam chce být s tebou. Když to Zacheus pochopil, tak říká: „Já bych chtěl, aby to tak zůstalo,“ a proto říká: „Já se zbavím všeho, co tomu brání, co tomu překáží. V Zacheově případě to byly ty nakradené peníze, které byly tou překážkou, těmi zavřenými dveřmi, tím ostnatým drátem, který ho dělil od toho, aby Ježíš s ním byl. A on se rozhodne okamžitě se toho zbavit. Každý z nás má nějakou takovou překážku. Je potřeba, abychom se jí zbavili.
Bratři a sestry, dnešní evangelium není vymyšlené, to se stalo, proto je to tak krásné, proto je to tak silné. Mějme odvahu hledat Ježíše, protože on nás zavolá jménem a dá nám mnohem víc, než my čekáme, nejenom pohled, ale on nám každý den říká: „Já tě potřebuju, tam kde jsi, tam kde žiješ, tam kde pracuješ. Já tam chci přijít a chci tam být s tebou, ale ty musíš udělat jedno – říct: ‚Ano Pane, já tě vítám.‘“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, dnešní texty, myslím první čtení ze Starého zákona z knihy Moudrosti a evangelium, nám předkládají vlastně totožnou látku. Téma je stejné, akorát prostředky, kterými je to téma vysvětleno, jsou různé. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, položme si na začátek našeho dnešního zamyšlení otázku, co vedlo Zachea k tomu, že lezl po stromech? Co ho vedlo k tomu, že se rozhodl odložit svoji vážnost vrchního celníka, dnes bychom řekli ředitele finančního úřadu, a riskovat to, že se budou smát? A určitě ti, kdo byli kolem, tak se smáli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.11.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli příběh člověka, který se obrátil, napravil. V prvním čtení jsme slyšeli o tom, jak Bůh podporuje tady tuto, řekněme, cestu, když se člověk navrací, jak Bůh nahrává, vytváří podmínky člověku pro ten návrat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, jak jsme slyšeli v komentáři, dnešní první čtení bylo z knihy Moudrosti, a to je nejmladší kniha Starého zákona. Vznikla někdy mezi lety 40 až 50 před narozením Pána Ježíše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Bratři a sestry, budeme se věnovat druhému listu apoštola Pavla Soluňanům.
První list Soluňanům je nejstarší Pavlův list a byl napsán buď v roce 50, maximálně 51 po Kristu. S tím druhým listem Soluňanům je trošku taková obtíž. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
04.11.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
31. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Mdr 11,22-12,2; ž. Žl 145; 2. čt. 2 Sol 1,11-2,2; evang. Lk 19,1-10;
Drazí v Kristu, jestli jste dobře naslouchali a dávali pozor, tak jste si jistě všimli, že první čtení z knihy Moudrosti, které jsme slyšeli, byla taková krásná modlitba: „Bože, ty jsi tak nekonečně mocný a ty svou všemohoucnost ukazuješ právě tím, že se slitováváš, že máš milosrdné srdce, že nás zachováváš, i když hřešíme.“ Tak takhle velebí ten starozákonní prorok milosrdenství Boží. Pán Ježíš je obrazem nebeského Otce, je obrazem Božím a tak také v něm se projevuje tato Boží vlastnost – milosrdenství, kterou Bůh odpouští hříchy každému, kdo činí pokání. Více...