Rubrika
HomilieStvoř mi čisté srdce, Bože
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, všechny dnešní texty vyjadřují vlastně pohyb člověka, když se vzdaluje Bohu, když se ty vztahy nějakým způsobem kazí, kazí je zlo, kterému říkáme hřích, vědomé dobrovolné zlo. Ale potom ty texty mluvily také o tom, jak se člověk zase vrací. Všichni víme, že nějak, jak se říká, uklouznout, to není až tak těžké, ale potom to dát do pořádku, vrátit se, to je daleko těžší a vyžaduje to často mnohem víc energie než to předtím.
V prvním čtení zazněl takový kontrast na začátku a na konci. Na začátku Hospodin říká Mojžíšovi: „Sestup dolů, neboť tvůj lid…“ Zlo vytváří bariéry, odstup. Je tam vždycky nějaký chlad. Když toto čtení už potom končilo, Hospodin říká: „Tento můj lid…“ Naopak, když je to všechno v pořádku a ty vztahy jsou harmonické, tak jsou si lidé blízko. Není tam právě žádná bariéra.
A já bych se chtěl teď zastavit u žalmu, protože právě ten žalm mluví o té cestě zpět. Je to žalm, který má číslo 50 nebo podle toho druhého číslování 51, a je to žalm, kterému se říká kající. Vlastně ten žalm vyjadřuje touhu člověka dát to do pořádku, anebo tady tento žalm vyjadřuje i radost z toho, že se to podařilo zase všechno urovnat.
Tady ten padesátý žalm je v církvi citovaný velmi často. Naráží tento žalm na konkrétní událost, a sice na to, kdy král David odloudil manželku svému generálu Uriášovi, Batšebu, a měl s ní syna a nechal toho Uriáše potom zabít. Tedy vlastně dopustil se dvou hříchů. Ale ten žalm platí i obecně.
V té době, v době Davidově, to bylo celkem běžné, že ti mocipáni se chovali, jako že mají moc nad životem, nad smrtí, nad majetkem všech svých poddaných. Bylo to celkem běžné, to co udělal David, že dělali i ti v těch okolních zemích. Ale Bůh říká, že to dělají ti druzí, ještě neznamená, že to je správné, nebo že se něco děje často neznamená, že je to správné, a posílá proroka Nátana, který vede s králem Davidem takovou řeč, podobenství o boháči, chudákovi, o ovečce a David nakonec uznává: „Zhřešil jsem,“ a vydává se právě na cestu zpět, začne dělat pokání. A obrazem toho pokání je právě tady ten padesátý žalm.
My jsme z něho slyšeli tři sloky (ten žalm je zase delší) a v té první sloce, kterou jsme slyšeli: „Smiluj se nade mnou, Bože, pro své milosrdenství. Pro své velké slitování zahlaď mou nepravost. Úplně ze mě smyj mou vinu, očisť mě od mého hříchu.“ Vlastně na každém tom řádku je srovnání toho, co dokáže udělat člověk, a toho, co dokáže udělat Bůh. Tam to lidské jednání bylo popsáno slovy: hřích, vina, nepravost. A to Boží jednání: očištění, umytí, zahlazení. Co se tím chce říct? Že to zlo má různou povahu, různě se tváří, podstata je pořád stejná, ale „dokážeme vyrobit ledasco“. A lidé odpradávna v tom Starém zákoně se ptali: „A dokáže to Bůh všechno odpustit? Má tu moc nás toho zbavit, toho co nás tíží?“
My už jsme to slyšeli mockrát, že Bůh nám může odpustit všechno a my to bereme často jako samozřejmost. Ale v tom Starém zákoně to tak samozřejmé nebylo, a proto se tam právě používají ty tři další slovesa, to očištění, umytí, zahlazení. Chce se tím říct: Člověk dokáže pokazit ledaco, nebo všechno, a Bůh to dokáže zase všechno nějakým způsobem zahladit, zalepit, dát do pořádku. „Člověče, jestliže ty lituješ toho, co jsi udělal špatně, buď si jistý, že Bůh má tolik moci, aby ti to odpustil.“
Tady v této sloce se používá jako takový konkrétní příklad z toho, co Izraelité znali, a sice vlastně ten Bůh postupuje jako takzvaný valchář. Kdo to byl valchář? Dneska už to povolání v podstatě ani vůbec neexistuje. Když někdo utkal látku, tak v okamžiku, kdy ta látka byla hotová, tak ji odnesl k valcháři. Valchář byl člověk, který tu látku jakýmsi způsobem pral, odstraňoval z těch vláken mastnotu a další nečistoty. Potřebovali k tomu vodu a potřebovali k tomu minerální soli. A z obou těch důvodů to dělali za městem, protože prameny říkají, že to bylo dost cítit. A tu látku máčeli ve vodě s těmi solemi a buď ti valcháři po té látce šlapali anebo tyčemi do té látky tloukli. Tedy byl to proces takový namáhavý, oni se u toho docela dost nadřeli, na druhou stranu bylo to zaměstnání, které zaručovalo určitou jistotu – vždycky se lidé potřebovali do něčeho obléci. Ale ten svatopisec má na mysli tady tu námahu a chce říct vlastně, aby se člověk polepšil, je to proces. Je to proces, který stojí velkou energii. Nebude to samo sebou, nepůjde to lehko, ale stojí to za to. Protože i ta látka potom vypadala mnohem lépe. Jakýmsi takovým vedlejším produktem tady tohoto očištění bylo to, že ta látka zbělela. Tedy vlastně ujednotila se barva těch vláken a ta látka byla mnohem krásnější než na začátku.
A ta další sloka mluví o tom, že někdy je potřeba úplně začít znovu: „Stvoř mi čisté srdce, Bože.“ Je to takový povzdech: „Bože, ty jsi to tady všechno zavolal k životu, z ničeho jsi udělal něco, a věřím, že teda i u mě dokážeš to přetvořit.“ Vlastně ten žalmista říká: „Často je to tak zničené, že je potřeba začít znovu, od začátku. Už to nepůjde slepit, už to nepůjde nějakým způsobem spojit a je potřeba začít znovu na nových základech.“ A to je vlastně to stvoření, začít od začátku. Často si to lidé přejí, v životě je to velmi obtížné, ale v té rovině mravní je to možné, když člověk lituje a přijme odpuštění.
A ten žalmista přidává další povzdech: „Obnov ve mně ducha vytrvalosti.“ Člověk dokáže uznat, že něco bylo špatně, a řekne si: „Tak já se polepším. Nebudu to dělat,“ nebo: „Budu to dělat lépe.“ Ale jak jdou dny, tak tady toto odhodlání nějakým způsobem se pořád a pořád zmenšuje, umenšuje, člověku chybí energie, zapomíná na to. A žalmista připomíná a říká: „Nestačí se jenom nadchnout, ale je potřeba taky u toho vydržet. Je potřeba aby nás to neopustilo, aby tady tato ochota vlastně směřovat k tomu lepšímu, aby tady byla pokud možno každý den, aby nás to provázelo.“ Je to těžké, ale je to možné.
A nakonec ten žalmista ve třetí sloce říká: „Budu o tom mluvit. Má ústa budou zvěstovat tvou chválu.“ On si uvědomuje a říká si: „Bůh mi odpustil. Je to něco úžasného, a tak si to nenechám pro sebe. Nestačí, že to vím jenom já, že mi dává tady tu další možnost, ale chci, aby to věděli i další. A proto o tom budu mluvit.“
Na znamení toho, že člověku bylo odpuštěno, tak lidé přinášeli nějaký dar, oběť. I my koneckonců ve svátosti smíření dostaneme něco, co máme vykonat za pokání, dostiučinění. V době Starého zákona to byly většinou nějaké oběti, nějaké zvíře nebo něco takového. A ten žalmista ale tady říká: „To je málo. Není těžké dát nějakou věc, není těžké koupit nějaké obětní zvíře, ale mnohem těžší je dát něco ze sebe.“ A tak říká: „Bože, já ti chci taky něco dát. Mou obětí je zkroušený duch.“ To „zkroušený“ překládáme někdy také jako pokorný, ale to zkroušený to vyjadřuje docela dobře, o co tu běží, a všichni to cítíme.
My, lidé, zpravidla, když vykonáme něco zlého, tak to má dva motivy: buď je to z naší slabosti anebo je to z naší pýchy. Oba ty postoje jsou nějakým způsobem špatné, samozřejmě ta pýcha je horší. Ale je zde ještě třetí postoj, o který právě máme usilovat, nepřijde sám od sebe, a to je to, čemu se říká to zkroušené srdce. V tomto postoji si člověk nezakládá na své spravedlnosti, člověk uznává svoji slabost, ale ví, že mu bude odpuštěno.
Bratři a sestry, to všechno jsou dost složité myšlenky. Krásně to vyjadřovala ta žalmová odpověď: „Vstanu a půjdu k Otci.“ V tomto podobenství Ježíš vlastně vyjádřil to podstatné: „Člověče, jestli chceš, vrať se. Přijď, Otec na tebe čeká.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, takovým námětem textů dnešní neděle je to, že se někdo ztratí. Víme, jak je to zlé, když se ztratí člověk fyzicky, někde třeba v přírodě zabloudí, nebo i ve městě se dá ztratit. O to horší je to, když se ztratí malé dítě. Ale ty texty, které jsme vyslechli, mluví o lidech, kteří se ztratili v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, pokud si ještě vzpomínáte, tak minulou neděli jsme četli a slyšeli v evangeliu o tom, jaké klade Ježíš požadavky na své učedníky. A byly to požadavky hodně vysoko, ta laťka je postavena hodně vysoko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnes jsme vyslechli tři podobenství. Můžeme říci, že to je jakýsi pomyslný střed Lukášova evangelia. Nejčastěji se z toho čte jedna část, které se říká Podobenství o marnotratném synovi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a dnešní evangelium mluví o úloze prostředníka a o obnově smlouvy. Známe, myslím, všichni definici, která říká, že Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Tuto funkci prostředníka ve Starém zákoně zastával Mojžíš. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, my se teď po osm týdnů budeme setkávat s listy apoštola Pavla Timotejovi, jsou dva.
Kdo to byl Timotej? O Timotejovi toho víme relativně dost. Jeho maminka se jmenovala Euniké a byla to Židovka, která přijala víru v Ježíše Krista. Více...