Rubrika
HomilieChci vědět, jak na tom jsem
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, my se teď po osm týdnů budeme setkávat s listy apoštola Pavla Timotejovi, jsou dva.
Kdo to byl Timotej? O Timotejovi toho víme relativně dost. Jeho maminka se jmenovala Euniké a byla to Židovka, která přijala víru v Ježíše Krista. Jeho otec byl pohan, který zřejmě zůstal vždycky pohanem. Víme, že Timotej doprovázel apoštola Pavla na jeho druhé misijní cestě, víme, že ho také doprovázel na cestě do Jeruzaléma. Je zmiňován jako spoluodesilatel šesti Pavlových listů. Pavel vlastně si ho taky žádá, aby k němu přišel do Říma, kdy Pavel očekává brzký konec svého života a chce se s Timotejem rozloučit. Jinak ustanovil Pavel Timoteje za apoštola na Krétě.
A co tady ty dva listy? Na jednu stranu jsou to listy, řekli bychom, osobní, ale na druhou stranu zase jsou to listy, které se týkají církve. Pavel v nich dává Timotejovi rady, jak zařídit církevní obec, aby to fungovalo, jak se má starat o vdovy, o sirotky, jak to tam má, zkrátka a dobře, zařídit, aby se všichni spolu cítili dobře.
Někteří bibličtí badatelé říkají, že je dokonce možné, že apoštol Pavel tyhle listy nenapsal, nepanuje v tom jednota. Oni to odvozují z toho, že slova, která jsou v těch listech, jsou trošku jiná, než v těch listech, o kterých víme určitě, že je apoštol Pavel napsal. Ale co víme, tak myšlenky jsou Pavlovy. Je docela dobře možné, že to zapsal už někdo z jeho žáků právě jako takovou vzpomínku nebo duchovní závěť apoštola Pavla.
Jak říkám, tady v tom nepanuje jednota, kdo to zapsal, ale každopádně se v těchto listech vyskytují i vzpomínky apoštola Pavla, které jsou autentické, a jsou to jeho výroky. Je jasné, že apoštol Pavel minimálně to, co jsme dnes četli, řekl. Jestli to i přímo on sám zapsal, to už je vedlejší.
O čem tady tedy apoštol Pavel mluví? Mluví o sobě. Mluvit o sobě, to je riziko, z několika důvodů. Jeden ten důvod spočívá třeba v tom, že člověk odhalí svoje slabiny, „prozradí toho na sebe příliš“.
Všimněme si, že všichni diktátoři tají, co s nimi bylo v době jejich mládí, jak žili před tím, než se dostali k moci, než se vyšplhali po tom žebříčku nahoru. Někteří z nich i v současné době tají to, jestli jsou třeba ženatí, jestli mají děti nebo takhle. Byli jsme svědky toho, kdy Stalin poslal několik lidí do vězení na Sibiř, kteří chtěli zjistit, co dělal v době svého mládí. Mysleli si, že už pracoval tenkrát aktivně pro tady tuto stranu a takhle, a ono to všechno bylo asi nějak jinak a on to velmi dobře se snažil utajit.
Takže tito lidé něco tají. Pavel nic netají a říká: „Já jsem pronásledoval církev, já jsem se choval násilně,“ a říká: „Já jsem to dělal proto, že jsem tomu nerozuměl. Já jsem to dělal proto, že jsem se mýlil.“ Přiznat chybu, říct: „Já jsem se spletl, já jsem se mýlil,“ k tomu je potřeba velká vnitřní síla, zvlášť od muže, který je „na špici“. Apoštol Pavel měl velké slovo v církvi, hlavně mezi pohanokřesťany. Mohl by si říct: „Oni si mě nebudou vážit, ztratím svůj kredit, už nebudu mít to slovo, které jsem měl předtím,“ ale on si řekl něco úplně jiného: „Moje cesta, tady to moje bloudění, jim pomůže, aby oni se tomu vyhnuli. Já jim to řeknu proto, aby oni měli tu cestu snazší, aby to měli jednodušší.“
Apoštol Pavel se v tomto skutečně nestaral o sebe, o to, že by mohl poškodit sám svůj obraz ve jejich očích, ale měl na mysli je. Viděl před sebou svoje žáky, svoje posluchače, všechny ty, kterým zvěstoval evangelium, a viděl jejich prospěch a říkal si: „Aby oni nedělali stejnou chybu, kterou jsem udělal já – aby nesoudili ukvapeně, aby uvažovali, než začnou něco podnikat, aby si to rozmysleli, než se začnou chovat nějakým násilným způsobem.“
Mluvit o sobě, psát o sobě, je nebezpečné ještě z jiného důvodu, a sice (teď se dostáváme na druhou stranu toho spektra) že ti posluchači nebo čitatelé těch řádků si řeknou: „Ten člověk se naparuje. Ten člověk se vychloubá. No jo, jemu to stouplo do hlavy, ta sláva.“ Ne, apoštol Pavel mluví velmi pokorně. Říká: „Ježíš Kristus přišel zachránit hříšníky – já jsem to na prvním místě.“
První církev měla taková vyznání víry – krátké věty, které bylo možné si zapamatovat, a jednu z nich jsme teď četli: Ježíš Kristus přišel na svět, aby zachránil hříšníky.
Víte, mnoho lidí v té době si kladlo otázku: „Proč ten Ježíš přišel? Co tu hledal?“, a nebylo to tak jasné, jak je to jasné nám. Oni si říkali: „Nepřišel soudit? Nepřišel zachránit třeba jenom někoho, nějaké vyvolené, pár těch vybraných?“ To známe všichni, že se někdo postará jenom o ty, které má rád, o ty, na kterých mu záleží. Ježíš přišel zachránit svět.
Tam byla další otázka, velmi důležitá: Jak ho zachránil? Tím, že umřel na kříži. A oni se ptali a říkali si: „A skutečně chtěl umřít na tom kříži? Nevymklo se mu to z rukou? Nestala se tady nějaká chyba? Skutečně to chtěl?“ Oni o tom přemýšleli. My mnoho těch věcí bereme jako fakt, protože nám to takhle předali, nás to takhle učili doma, ve škole, a ono není špatné o tom přemýšlet. To není chybou, uvědomit si to, zamyslet se nad tím a říci: „On to tak opravdu chtěl, nestala se tam žádná chyba, on to tak zamýšlel.“
Apoštol Pavel, když tady v tomto úryvku mluví o sobě, on říká že je hříšným, že je velký hříšník. Když bychom to vzali doslova, tak musíme říct: „Nebyl Pavel velký hříšník.“ Ale na druhou stranu Pavel ani nepřeháněl. On tady vyznává svoji hříšnost. Víte, to je trošku něco jiného než hříchy. Vyznání hříchů, to je, když by řekl třeba: „Ukradl jsem v obchodě máslo. Pohádal jsem se se sousedem“, to je vyznání hříchů, to jsou konkrétní věci. Ale Pavel vyznává a říká: „Já potřebuji Boží pomoc, já jsem člověk chybující, já jsem člověk slabý.“ Takhle jsme na tom my všichni a my všichni musíme čas od času vyznat svoji hříšnost.
My si někdy říkáme, když jdeme ke zpovědi: „A co tam budu říkat?“ vždycky bychom tam měli vyznat svoji hříšnost, vždycky bychom tam měli vyznat to, že potřebuji Boha, že potřebuji Jeho pomoc, Jeho blízkost, Jeho odpuštění, Jeho slitování, tak, jak to říká apoštol Pavel.
Pavel tady v tomto nebyl zdaleka sám. Další takovým známým obrazem je František z Assisi, který velmi doslova plakal nad svými hříchy, říkal jak je hříšný, jak je na tom špatně, a tak moc plakal, až se mu z toho zanítily oči a téměř oslepl. Ani Pavel, ani František nebyli, porovnáno našimi měřítky, takovými hříšníky, ale když přemýšleli o svém životě, tak pořád zjemňovali svoje svědomí. Jejich svědomí se stávalo vnímavějším a viděli třeba i maličkosti, z našeho pohledu, a říkali si: „Ale to by tak nemělo být, to bych měl nějakým způsobem spravit, to je chyba,“ a litovali toho.
Na druhou stranu je zase mnoho lidí, kteří nad vším mávnou rukou a řeknou: „To nic není,“ a pak se dostáváme k tomu, čemu se lidově říká „svědomí široké jak formanská plachta“, kde se všechno schová a člověk si řekne: „No, to nic není, to je normální ...“
Pavel říká: „ Ne, chci vidět sebe, jak na tom reálně jsem. Toto mě vede k pokoře a s tou pokorou potom může Bůh pracovat. Na druhou stranu, když vidím svoje chyby, svoje slabosti, tak aby mi z toho nebylo špatně, abych se z toho nezhroutil, tak je potřeba taky vidět Boží milosrdenství, Boží odpuštění, tuto velikost.“ Je potřeba přiznat si na jedné straně „jsem chybující“, ale na druhé straně si hned připomenout: „Ježíš přišel zachránit chybující.“ Víte, to spolu souvisí. Když bychom to od sebe oddělili, tak nám z toho bude špatně a budeme zoufalí, ale když si to spojíme, tak okamžitě vidíme cestu, jak jít, kudy dál.
Bratři a sestry, toto je veliká Pavlova závěť, toto je veliké připomenutí. A on říká: „Ano, s pokorou si člověče připomínej svoje nedostatky, ale okamžitě s radostí k tomu přidávej: ‚Ale Ježíš mě přišel zachránit. Právě proto, když si přiznám svoje chyby, tak mohu také spoléhat na Jeho milosrdenství.“
Tak to tak vždycky dělejme!
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem zmínil na začátku mše svaté, takovým námětem textů dnešní neděle je to, že se někdo ztratí. Víme, jak je to zlé, když se ztratí člověk fyzicky, někde třeba v přírodě zabloudí, nebo i ve městě se dá ztratit. O to horší je to, když se ztratí malé dítě. Ale ty texty, které jsme vyslechli, mluví o lidech, kteří se ztratili v tom duchovním slova smyslu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, pokud si ještě vzpomínáte, tak minulou neděli jsme četli a slyšeli v evangeliu o tom, jaké klade Ježíš požadavky na své učedníky. A byly to požadavky hodně vysoko, ta laťka je postavena hodně vysoko. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnes jsme vyslechli tři podobenství. Můžeme říci, že to je jakýsi pomyslný střed Lukášova evangelia. Nejčastěji se z toho čte jedna část, které se říká Podobenství o marnotratném synovi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, všechny dnešní texty vyjadřují vlastně pohyb člověka, když se vzdaluje Bohu, když se ty vztahy nějakým způsobem kazí, kazí je zlo, kterému říkáme hřích, vědomé dobrovolné zlo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
24. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 32,7-11.13-14; ž. Žl 51; 2. čt. 1 Tim 1,12-17; evang. Lk 15,1-32;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a dnešní evangelium mluví o úloze prostředníka a o obnově smlouvy. Známe, myslím, všichni definici, která říká, že Ježíš Kristus je jediný prostředník mezi Bohem a lidmi. Tuto funkci prostředníka ve Starém zákoně zastával Mojžíš. Více...