Rubrika
HomilieJdeme zpátky do Jeruzaléma!
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2013 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, pokračovali jsme ve čtení evangelia podle svatého Lukáše. Začali jsme v tom čtení večer při večerní bohoslužbě při vigilii, slavnosti zmrtvýchvstání Pána Ježíše. I když podle vnějšího počasí to spíš vypadá, že slavíme Boží hod vánoční, slavíme Boží hod velikonoční, zmrtvýchvstání, nový život.
Svatý Lukáš pojal celé své vyprávění od toho zmrtvýchvstání Pána Ježíše až po jeho nanebevstoupení jako jeden den, jako by se to všechno stalo v jeden den. Těm čtenářům je jasné, že se to stalo v průběhu více dní, my víme, že se to stalo v průběhu čtyřiceti dní, ale svatý Lukáš tuto koncepci používá záměrně. Chce tím říct: „Je tu nový den. Je tu něco kvalitativně úplně nového, něco, co se nedá srovnávat, a vy se k tomu musíte takto postavit.“
Slyšeli jsme také v noci ujištění andělů: „Proč hledáte živého mezi mrtvými? Není tady, byl vzkříšen.“ A my se tedy ptáme, kde je? Mezi námi. Mezi námi na našich cestách, doprovází nás tam, kde se pohybujeme my. Často to nejsou cesty zrovna šťastné. Cesta do Emaus nebyla plánována. Cesta do Emaus vyplynula z okolností. Nechtějí zůstat v Jeruzalémě, z nejistoty, nevědí, co bude: „Nebude se dál pronásledovat? Všechno to tady připomíná Ježíše a ty bolestné události. Jdeme odsud.“
Byly dva. Jeden z nich se jmenoval Kleofáš. Podle svědectví svatého Jana, v devatenácté kapitole Janova evangelia, tak z toho vysvítá, že tento Kleofáš byl blízký příbuzný Pána Ježíše. To znamená, že i ve vlastní rodině měl Ježíš problémy. Ani jeho vlastní rodina nebyla pevná ve víře. Ani ti, kteří mu byli pokrevně blízcí, v tom neměli jasno.
Nám toto sdělení, že i ten Kleofáš, ten blízký příbuzný Pána Ježíše, tápal, nás to má povzbudit, dodat jakousi sebedůvěru. Proč? No, protože kdo je ten druhý učedník, co jde do Emaus? Svatý Lukáš znal jeho jméno, ale on ho tam schválně nenapsal, protože to jsme my, to je každý z nás. Ten druhý učedník, to je takové zrcadlo, které nám ten moment zmrtvýchvstání Pána Ježíše má nastavit, a my se do něho máme podívat, jak to se mnou vypadá.
Oni jdou přesně opačným směrem, než jde Ježíš. Ježíš jde do Jeruzaléma na svátky, oni utíkají z Jeruzaléma pryč. A tento pohyb tím opačným směrem naznačuje, že i v jejich hlavách to jde špatným směrem, jiným směrem, než by to mělo jít.
Teď trošku přeskočím. Včera i dnes jsme slyšeli žalm 118. Byl to žalm, ve kterém se říká: „Oslavujte Hospodina, protože je dobrý. Jeho milosrdenství trvá na věky.“ Ale končilo to: „Kámen, který stavitelé zavrhli, stal se kvádrem nárožním.“ Jak se staví kostel nebo jak se stavěly dřív velké stavby? Lidé, kteří měli nějaké kamení doma, na poli, různě, tak darovali kamení, darovali materiál a přiváželi to na tu stavbu. Někde to tedy vyklopili a teď ti zedníci měli různé pomocníky a ti pomocníci to dávali do košů a vytahovali to po lešení po kladkách nahoru. A až nahoře na tom lešení ti zedníci to třídili. Vybírali si ty vhodné kameny. Zpravidla se hledá kámen, který má alespoň jednu stranu hladkou. No, a ty, které se moc nehodí, tak zůstávají, pořád se odkládají. Jak stavba roste, tak tyto nepoužité kameny se pořád dostávají do vyšších pater, protože ti, kteří je tam vytahali, tak si říkají: „No, nebudeme je házet dolů, co kdyby ten kámen se ještě hodil, co kdyby byl potřeba. A tak to končí zpravidla tím, že na půdě každého kostela, i tady našeho kostela, je několik kamenů, které se nehodily vůbec nikam, které nenašly své uplatnění v té stavbě. Ty kameny tam leží, víceméně tam překážejí, čas od času se překutálí z jedné strany na druhou, jak je potřeba, kde se bude zdát, že zavazejí méně.
Jsou to tedy kameny, které svým tvarem se nehodí nikam. A podobným materiálem byli ti dva učedníci, kteří šli do Emaus. Oni se dívali na sebe. Viděli svůj smutek, svoji špatnou bezvýchodnou situaci a proto jdou pryč. Ježíš se k nim připojuje, nenápadně. I k nám se Ježíš připojuje často nenápadně a na nás je, abychom ho poznali. Kleofáš ho nepoznal, ale byl to jeho příbuzný, tak ho tedy měl znát. Samozřejmě, že ho znal. Znal ho svýma tělesnýma očima, znal Ježíšovu podobu, ale v tu chvíli to nestačilo. Tam šlo o to poznat Ježíše jinak, jako Zachránce, jako Vykupitele.
Ježíš se k nim připojuje a nic jim nevyčítá. Přidává se k nim a jde s nimi. Podle toho vyprávění to tak vychází, že s nimi šel půl dne, nejméně půl dne. A Ježíš se jich ujímá, otvírá jim oči, postupně. Ani od nás se nečeká, že nám hned všechno bude jasné, že budeme chápat souvislosti a že budeme výskat radostí. Pán nám dává čas, ale chce, abychom tento čas nepromarnili. Chce, abychom ho využili. A ti emauzští učedníci ho využili dokonale. Totiž když došli k cíli cesty nebo k té etapě a Ježíš dělá, že chce jít dál, tak mu říkají: „Zůstaň. Nám bylo s tebou dobře. Zůstaň. Ty jsi náš život v něčem změnil. Ty jsi to zahřál, ty jsi to prozářil, tys zasel do našeho srdce nějaké semínko. Pane, zůstaň s námi!“
Ježíš na toto pozvání čeká, protože Ježíš nikdy nebere člověku svobodu a člověk se musí rozhodnout. Kdyby řekli ne, tak se měj, šťastnou cestu, Ježíš by šel dál. Ale protože oni ho pozvali, tak vešel a zůstal s nimi. A v tuto chvíli z nich přestávají být emauzští učedníci. V tuto chvíli se z nich začínají stávat ty kameny, které použil Hospodin.
Jsou dva takové základní kameny ve stavbách. Je to kámen, který je v základech, především v rohu stavby, kámen, který teda není vůbec vidět, ale nese velkou váhu stavby, zajišťuje její stabilitu, anebo potom je to druhý kámen, který je teda vidět zase z půdy, a to je ten prostřední kámen nebo prostřední cihla, která je v klenbě, a zajišťuje to, aby se ta klenba nezřítila. Je jedno, jak si to představíme, je jedno, jak si to vysvětlíme, ale důležitá je ta změna. Důležitá je ta změna, kterou má udělat každý z nás, a je to jenom a jenom na nás. Ježíš do nich vložil to semínko, zapálil jiskru. Pak zmizel a rozhodnutí už bylo zase na nich. „Jdeme zpátky do Jeruzaléma.“
Je zajímavé, že víra lidi spojuje. Lidé přicházejí k sobě, vyprávějí si o svých zážitcích o svých zkušenostech, dělí se vzájemně o to a vzájemně se tím posilují. Naopak beznaděj lidi rozděluje. Člověk, který je zoufalý, zpravidla někde pláče sám.
Když se ještě nakonec vrátím k tomu žalmu 118, je to žalm, který zpíval na poděkování. Zpívali ho poutníci, když přicházeli do jeruzalémského chrámu, zpívali ho před vchodem, pak jim otevřeli dveře, oni vstoupili do nádvoří a třetí část zpívali před oltářem. Podle některých badatelů dokonce tady tato slavnost skončila tancem. Je to žalm, který mluví teda o Izraelitech, ale týká se všech věřících, žalm, který říká: „Podívej se na svůj život, uvědom si, kolik jsi toho dostal a každý den za to děkuj.“ Ten motiv toho děkování je tam velmi silný.
Bratři a sestry, když jsem asi před měsícem začínal uvažovat o tom, jak ty Velikonoce prožijeme, a viděl jsem, že se dá číst ten úryvek o emauzských učednících, tam je ta jiskra, semínko a tak (jiskra se dá těžko předat, ale semínko už by šlo), tak jsem nakoupil taková přáníčka a uvnitř v těch přáníčkách jsou semínka. Vůbec mě nenapadlo, že bude venku deset centimetrů, že do země asi nepude kopnout a že to bude připomínat ty Vánoce. Nicméně teda, jak budete odcházet, tak tam budou stát u dveří ministranti, mělo by to být alespoň jedno přání do každé rodiny. Je to různé, není to všechno stejné, je to víceméně asi náhoda, co kdo z vás dostane, ale právě v tom je zase ta krása. Dary, kterými nás Bůh, Ježíš obdarovává, jsou různé, ale vyžadují naši péči, vyžadují naši starost. Takže to, co tam v tom přáníčku najdete, nasypte někde do květináče a přeji vám, aby jak půjde doba velikonoční, aby ty rostlinky rostly a abychom z toho měli radost a aby nám to připomínalo, že dary, které jsme od Pána dostali, nemáme nechat zahálet. A až uvidíme, jak to roste, děkujme za to a radujme se z toho.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.04.2019 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání nám zaznamenali všichni čtyři evangelisté, ale každý z trošku jiného pohledu. Vždycky v tom byla ta situace, v jaké ten evangelista se nacházel, v jaké psal. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2016 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, při velikonoční vigílii jsme v evangeliu slyšeli o tom, jak se setkávají andělé se ženami, které Ježíše hledají. Potom to vlastně graduje, že se Ježíš ukáže Máří Magdaléně a těm ženám, které se vracejí od prázdného hrobu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.04.2010 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, naším průvodcem o letošních Velikonocích byl především evangelista svatý Lukáš. Na Květnou neděli jsme slyšeli zprávu o umučení Ježíše Krista, pašije, z jeho pera. V noci při slavnosti Vzkříšení, při vigilii Vzkříšení jsme slyšeli zprávu o tom, jak ženy utíkají nebo spíš spěchají ke hrobu v neděli ráno, aby se postaraly o Ježíšovo mrtvé tělo, aby ho pomazaly vonnými mastmi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2004 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
ZMRTVÝCHVSTÁNÍ PÁNĚ (ve dne)
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 10,34a.37-43; ž. Žl 118; 2. čt. Kol 3,1-4; evang. Jan 20,1-9;
Bratři a sestry, v noci jsme slyšeli zprávu o Ježíšově zmrtvýchvstání tak, jak ji zaznamenat Lukáš, a teď jsme slyšeli, co o tom říká Jan. Říká se v ní, že úplně první, kdo tam byl, byla Marie Magdaléna. Více...