Rubrika
HomilieV Božím pojetí po soudu a trestu nastupuje milosrdenství
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;
Bratři a sestry, hlavní myšlenkou dnešních textů, které jsme slyšeli, je naděje. Možná to není na první pohled vidět, ale je to tak. Církev schválně vkládá tyto texty ke konci církevního roku, kdy se víc mluví o takzvaných posledních věcech člověka, to znamená o smrti, soudu, druhém příchodu Pána Ježíše. Ale i to počasí, které je kolem nás, taková ta trošku depresivní nálada přivádí člověka k otázce: „A jak to bude?“ Mnoho lidí, když se dívá na svět, na společnost, tak říká: „To nedopadne dobře. To skončí nějakou katastrofou,“ a mnoho lidí se zneklidňuje. A už prorok víc než 700 let před narozením Pána Ježíše na to říká: „Ale kdepak! Skončí to dobře. Bůh to má ve svých rukou a dává vám naději, dává vám nabídku, zve vás.“
Slyšeli jsme ve Starém zákoně i v Novém zákoně podobenství. Je to stejná situace jako minulou neděli, kdy Pán Ježíš bere látku ze Starého zákona a vědomě na ni navazuje, něco k tomu dodává, rozšiřuje, prohlubuje. Ale začněme tím starozákonním obrazem.
Je to obraz. Někdo by mohl říci: „To už není pro nás. Taková trošku pohádka. Hospodin vystrojí hody s výborným vínem. Budou to šťavnatá jídla, vybraná vína. Vždyť to zní jak pohádka pro děti v první třídě nebo pro nějaké předškoláky.“ Je to obraz. Je to obraz, který byl pochopitelný všem lidem té doby. Když vidíme nějaký obraz, tak ten obraz na nás zapůsobí. První dojem. Jestli barvy jsou světlé, tmavé, vidíme z toho náladu toho obrazu a můžeme z toho odvozovat náladu toho umělce. Ale to je to první. Když potom přijde nějaký znalec, někdo, kdo tomu rozumí víc než my, a začne povídat. Řekne, proč ta a ta postava je v popředí, proč ta a ta postava je vzadu, proč ta určitá postava drží určitou věc v ruce nebo proč se tváří zrovna, jak se tváří, tak nám to vysvětlí a my naráz zjistíme, že v tom obraze je ukryto mnohem víc z umělce, z umělcových myšlenek, než nás napadlo v ten první moment. A tak je to i tady s tímto podobenstvím ze Starého zákona, z toho, co říká Izaiáš.
To první, co Izraelity okamžitě napadlo (nás už to nenapadne), tak je první myšlenka bezpečí – nebude hrozit žádná pohroma, nebude hrozit, že by nás někdo přepadl, že by nám sebral náš klid. V první řadě se myslí ten klid a mír vnější. V té druhé řadě, v té hlubší rovině se tím také myslí ten pokoj v srdci člověka, který dává Bůh. Už nic ho nebude moci ohrozit.
Potom další ta myšlenka, která Izraelity okamžitě napadla a napadne, je dostatek – nebude nic chybět. Všechno to, co potřebujeme, o to se Bůh postará. Tady je to zase vylíčeno po té stránce hmotné a zachování tělesného života. Ale můžeme to vztáhnout i na tu rovinu, které říkáme duchovní. Bůh si nás bere na starost, aby nám nic nechybělo.
Další ten příměr: Na této hoře sejme Bůh závoj, který halil všechny lidi, přikrývku, která kryla všechny národy. Toto už je těžší a už i tady v tomto židovští rabíni se různí, jak to vyložit, ale různí se i křesťanští vykladatelé Starého zákona. Nejvíc zastánců a nejpravděpodobnější je asi tento výklad: Když se jdou Izraelité modlit do synagogy nebo na jakékoliv místo nebo i doma, tak si dají něco na hlavu. To je takový předpis. Ten předpis má vyjádřit pokoru člověka před Hospodinem, že člověk se nemá vyvyšovat, má zůstat pěkně při zemi a má si být vědom, že mluví k někomu, kdo ho mnohonásobně převyšuje. Proto musí mít zakrytou hlavu.
Když Izraelité prožívali smutek, tak měli tu pokrývku hlavy, nějaký ten šál nebo závoj, stažený ještě hluboko do čela, aby i tady z tohoto postoje bylo vidět, že prožívají smutek. Za každým závojem, za každou oponou může být něco schováno a člověk se ptá: „Co tam je?“ A taková opona, závěs byl v Jeruzalémském chrámu mezi svatyní a velesvatyní. Neviděli tam. Nevěděli, co tam je. Nejdřív tam byla archa v době Izaiášově, ale potom ta se ztratila a po Babylónském zajetí už tam nebylo vůbec nic. A prorok, aniž on to možná ví, tak mluví o této oponě, mluví o tom, že toto bude odstraněno, protože v okamžiku smrti Pána Ježíše ta opona se roztrhla.
Takže tady tento příměr, když v tom ještě budeme chvíli pokračovat, chce říct také to: „Bůh tě, člověče, zvedne na svoji úroveň. Nebude mít před tebou žádné tajemství. Nebude tam nic, co by ti bránilo v tom, abys ty mohl přijít k Bohu, žádná překážka. Bůh všechny ty překážky odstraní. Pán Ježíš, když mluví před svou smrtí k apoštolům, tak taky jim říká: „Nazval jsem vás přáteli. Už nejste služebníci, ale přátelé.“ Tady už je naznačeno vlastně to pozdvižení, to povznesení, to, že Bůh nás bere k sobě, bere nás za své partnery.
Pán Ježíš v tom podobenství, jak jsem říkal, pokračuje. Všimněme si, že stejně jako minulou neděli to podobenství je proneseno k velekněžím a starším, tedy k těm, kteří znali dobře tyto texty, ty texty starozákonní, kteří to studovali a od kterých se čekalo, že se v této látce budou orientovat. Protože je tam jeden takový zajímavý rys, už v tom podobenství Pána Ježíše. Král zve na svatbu, oni odmítají, Ježíš připomíná zase svobodu, kterou člověk má, ale připomíná taky odpovědnost. Říká: „Každé to jednání, každé to rozhodnutí má nějaké své následky. A je tam i vlastně vylíčeno na jedné straně to, že ti lidé odmítají z nějakých malicherných důvodů, ale potom se tam mluví o vyloženém nepřátelství. Nejsou tam vylíčeny důvody toho nepřátelství, ale je tam to nepřátelství. A potom je okamžik soudu. Král přijde, odsoudí, potrestá. Vezme jejich město, zlosyny zahubí, jejich město vypálí. V našem lidském pojetí, když je soud a trest, tak je konec. Člověk si odpyká trest a je konec. Ale v pojetí Božím po tomto nastupuje třetí věc – milosrdenství. Říkáte si: „To nějak nechápu.“ Já musím říct: „Tak to je,“ a že tady se dostáváme k momentu, kdy je to skutečnost, která přesahuje naše chápání. Přesahuje všechno to, co známe, přesahuje to naše možnosti, protože, že jo, buď je soud, nebo je milosrdenství, ale nám to obojí nejde dohromady. A toto je právě ten moment, kterému se říká víra – kdy něco nemohu rozumem uchopit a říkám: „Bože, já ti věřím, já na tebe spoléhám. Toto přesahuje moji kapacitu a já to oboje neumím, ale věřím, že ty to umíš.“
Dál v tom podobenství, protože to podobenství pokračuje, král to nevzdává a znovu zve. Hodovní síň se naplnila. Ježíš chce říct velmi důležitou věc. „To, čemu vy říkáte nebe“, Ježíš přirovnává ke svatební hostině - nebe, spása, věčný život. A Ježíš připomíná věc, která se nám trošku vytrácí, a sice říká: „Do toho věčného života můžete vejít společně.“ Totiž od středověku se zdůrazňuje ta individuální cesta: Člověk za svůj dobrý zbožný život získá věčnou odměnu. Mluví se tam o jedinci, který má směřovat k tomu věčnému životu. Ale Ježíš tady v tom podobenství říká: „Všichni! Všichni tam máte jít. A jestli se tam chcete dostat, tak musíte vědět, že tam jdete společně.“
Žijeme v době, kdy mnoho lidí říká: „Bůh ano, já věřím, církev ne, tu já nepotřebuji.“ Tady v tom podobenství Ježíš říká: „Ale potřebuješ!“ Ježíš to tak určil. Ježíš to tak rozhodl, že ta cesta do toho nebe, taková ta obvyklá cesta je skrze církev.
A jak by tady církev měla fungovat, jak by měla vypadat? Ještě jako kardinál současný papež Benedikt XVI., jako kardinál Ratzinger jednou řekl takovou zajímavou myšlenku, že církev má být jako lešení. Cílem stavitele není postavit lešení. Cílem stavitele je postavit dům, nějakou stavbu. Ale pokud je ta stavba velká, potřebuje lešení, bez lešení to nepůjde. A záleží na každé části toho lešení, aby fungovala. Pokud je nějaká ta trubka ohnutá, prasklá, zlomená, tak to nebude fungovat, nebude to držet, nebude to plnit svou funkci. A Josef Ratzinger říká: „Každý z nás je takovou částí toho lešení. Podpíráme jeden druhého na té stavbě církve, podpíráme jeden druhého na té cestě do věčného života a jde o to, aby každý z nás to, co se od něho čeká na té cestě na tu svatební hostinu, aby na něho bylo spolehnutí.“
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku. Jsou to texty, které nám připomínají naději, které chtějí posílit naši naději. Že na konci nás čeká něco krásného a něco radostného. Ale nejenom na konci. Už na té cestě na tu svatební hostinu zažíváme krásné a radostné momenty. Tak je nepropásněme a děkujme Bohu za ně.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.10.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;
Bratři a sestry, evangelium nás zavádí zase do Jeruzaléma do Svatého týdne, říkáme i Pašijového týdne, někdy do úterý, kdy Ježíš pořád vede ještě debatu s velekněžími a staršími z lidu, kteří pořád se ho ptají na to stejné: „Jak nám dokážeš, že smíš dělat to, co děláš? Jak ospravedlníš to, žes přijel jako král do Jeruzaléma, jak to, že ses nechal oslovovat, že jsi syn Davidův, a jak to, že jsi vyhnal ty obchodníky a směnárníky a další prodavače z Jeruzalémského chrámu?“
Je velmi takové, řekli bychom, charakterizující, výstižné pro Pána Ježíše, že on tady ten poslední čas, který má - do Zeleného čtvrtku, potažmo Velkého pátku zbývá několik málo hodin – a on toto věnuje ne svým učedníkům, ale svým nepřátelům, které vlastně ještě naposledy, řekli bychom, chce nějak získat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.10.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;
Ježíš mluví o svatbě. Svatba, nejradostnější událost v životě člověka. My se často ptáme a říkáme si: „Co v tom nebi budeme dělat? Nebudeme se tam nudit?“ A Ježíš, když o tom něco říká, tak říká: „Budete se tam radovat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.10.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
28. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 25,6-10a; 2. čtení Flp 4,12-14.19-20; evangelium Mt 22,1-14;
Bratři a sestry, posledně jsme se v našich úvahách dostali až na konec mše svaté a dneska začínáme takový, troufám si říct, nový velký úsek, a sice budeme se společně od teď zamýšlet vždycky nad druhým čtením. Více...