Pátek 23.02.2024, sv. Polykarp, Svatopluk
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.06.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,10-13; 2. čtení Řím 5,12-15; evangelium Mt 10,26-33;

Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo10:04
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 29 kb/s, 2.14 MB]

Bratři a sestry, když budeme v dnešních textech hledat tu hlavní myšlenku, tak ji spíš najdeme v prvním čtení. V evangeliu je taky, ale není tam tak zřejmá, i když v tom evangeliu to bylo řečeno hned na začátku: nebojte se. Je mnoho věcí, kterých se bojíme, je mnoho věcí, které nás zneklidňují, je mnoho věcí, na které neradi myslíme, mnoho věcí, které si neradi připomínáme, a jednou z těchto věcí, na které lidé neradi mysleli, byl třeba i Bůh. Nám už to nepřipadá zvláštní, ale ve starověku se lidé bohů báli. Báli se, měli strach. My už jsme mockrát slyšeli tady to, že Ježíš Kristus přišel proto, aby nás zachránil, a už to bereme tak trošku samozřejmě. Naopak, nejen že se ho nemáme bát, ale on je ten, který nám chce dodat důvěru, jakýsi základ pro náš život, abychom se nebáli.

Ježíš používá takový zvláštní příměr. Říká: „Nebojte se těch, kdo zabíjejí tělo, spíš se bojte těch, kteří zabíjejí duši,“ a pak tam mluví o vrabcích. Jakou cenu mají vrabci? No pro nás žádnou. V těch krajinách na východě, kde jedí všechno, co se hýbe, tak tam můžete v restauraci dostat i vrabce, tak tam možná nějakou cenu mají. Jakou cenu má vrabec?

Nevím, vy starší si to budete pamatovat. Za éry Mao Ce Tunga v Číně někdo přišel s tím, že vrabci přenášejí nějakou nakažlivou nemoc, a tak „moudrý“ Mao Ce Tung rozhodl, že je potřeba v celé Číně všechny vrabce vyhubit. Tak něco pochytali a pak šli na to takovým zvláštním způsobem, že je plašili. Lidé se střídali několik dnů a nocí, pořád dělali rámus, až skutečně ti ptáci vysílením padli mrtví k zemi. Bylo to považováno za velké vítězství, jsou o tom natočeny dokumentární filmy, takže vy starší jste to museli vidět. No, ale jak to dopadlo? Příští rok se jim neurodilo nic na polích. Ať to vypadá jakkoliv divně, tak ten vrabec zase požírá další polní škůdce, všelijaký hmyz a takhle, a nebyla přirozená obrana a dopadlo to špatně pro člověka, a nakonec tam umřelo několik miliónu lidí hlady.

Ježíš tady tímhle zvláštním příměrem chce říct jednu věc – celý svět, jak ho Bůh stvořil, je závislý. Jedna ta část stvoření je závislá na druhé části, všechno tady má nějaký význam, a můžeme říct, že je to taková mozaika. Takovým nejlepším kamínkem, nejhezčím kamínkem v té mozaice stvoření má být člověk. Tak si to Bůh představoval, tak to chtěl. Ale můžeme říct, že my Mu to svou svéhlavostí, svou pýchou a svou samolibostí dost často kazíme, protože zapomínáme, že jsme součástí té mozaiky, i když můžeme říct v určitém ohledu jedinečným kamínkem, ale pořád jenom kamínkem. A tak se často stává to, že když my něco zkazíme, když my selžeme, tak z toho obviníme někoho jiného, nečastěji Boha: „Kdyby byl Bůh, tak by se to nestalo, kdyby byl, kdyby existoval, tak by se na to nevydržel dívat.“ Vůbec si nepřiznáme, že ten problém není u Něho, ale že ten problém je u nás. Těžko si přiznáváme vlastní chyby a to, že my jsme něco zkazili, a tak z toho obviňujeme ty druhé, ať už lidi nebo přímo Boha.

Ježíš Kristus tam potom dál říká: „Nebojte set těch, kdo zabíjejí tělo, bojte se těch, kteří mohou zabít ducha.“ Co to znamená ‚zabít ducha‘? Je to zase takový zvláštní obrat, obraz, kterým Ježíš chce říct, že všechno to, co posiluje roli zla ve světě, je špatné.

Asi bych měl uvést nějaký příklad. V sedmdesátých letech bylo natočeno spousta filmů, které, když je shlédli ať už ti režiséři nebo lidé jim blízcí, tak jim řekli: „Je to příliš tvrdé. Jsou tam buď příliš drastické nebo nějaké vulgární scény. Je to tvrdé, to by lidé nesnesli.“ A tak oni to vystříhali a ty filmy šly ven takzvaně sestříhané. Zhruba po nějakých třiceti, pětatřiceti letech teď někdo přišel na to, že by bylo dobré se na ty filmy podívat znovu a v kinech se objevují tyto filmy znovu a objevují se tam s takovým podtitulkem ‚Nesestříhaná verze‘. A je to tam prostě všechno, a teď se řekne: „Dneska už to nikomu nevadí.“ Zvyšuje se naše tolerance vůči zlu, vůči násilí, vůči různým věcem, o kterých ještě před těmi třiceti lety by se řeklo: „To přece není v pořádku, to sem nepatří.“ Dneska my pokrčíme rameny a řekneme: „To už tak je, co se s tím dá dělat.“ Nebo někdo se zdvihne, začne hrozit prstem a začne nadávat. Křesťan nemá být ten, který hrozí prstem a který nadává. Křesťan má být ten, který ukazuje cestu. Křesťan není ten, který říká dětem: „Nemluvte škaredě, nemluvte sprostě, nenadávejte si,“ ale křesťan je ten, který se snaží mluvit hezky. Křesťan není ten, který říká: „I vy, vy zloději,“ ale křesťan je ten, který nekrade. To je to, v tom je velký rozdíl, jestli zdvihnu prst a začnu moralizovat anebo jestli sám začnu něco dělat a podle nějakých zásad žít. Ne podle nějakých, ale podle zásad evangelia. Tím se dostáváme k poslednímu odstavečku dnešního evangelia, kdy Ježíš říká: „Kdo mě vyzná před lidmi, toho vyznám i já před svým otcem v nebi.“

Nedávno jsme četli jiný úryvek z Matoušova evangelia, kde Ježíš mluvil o tom, jak se modlí a postí farizejové a pokrytci, jak stojí na nárožích ulic, v synagogách, a dělají to proto, aby je ti druzí chválili. A Ježíš říká: „Když se modlíš ty, jdi do komůrky svého srdce.“ Takže při prvním pohledu se nám může zdát, že tady to nějak nejde dohromady, jednou nás posílá někam dovnitř a jednou nás posílá zase ven. Jak se to slučuje? Celkem dobře, není v tom žádný rozpor. Takovou pomůckou, která nám pomůže tohle osvětlit, je znamení naší spásy – kříž. Kříž, který máme každý doma, tady v kostele, kříže nás obklopují všude. Každý ten kříž má dvě břevna – vodorovné a svislé. To svislé tady v tomto našem případě nám symbolizuje vztah člověk – Bůh. To je to, s čím mám být v ‚komůrce svého srdce‘, s čím skutečně ven chodí pouze blázni a komedianti. Ale potom je tady to druhé břevno, které symbolizuje vztah od člověka k člověku, a toto už musí být vidět. Není možné, aby si někdo myslel a říkal si: „Já jsem křesťan, ale on to nikdo neví.“ To prostě nejde, to se vylučuje. Křesťan vždycky bude poznat, vždycky bude nějakým způsobem vidět, vždycky ti ostatní, kteří jsou kolem něho, to na něm poznají, a tak to má být. Křesťan tedy není ten, který zdvihá prst, který nadává a moralizuje, ale křesťan je ten, který ukazuje na evangelium a říká: „Seč mi moje síly stačí, tak já se snažím podle toho evangelia žít a nabízím vám ho, abyste i vy podle něho žili, protože to je cesta.“



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Věčnost a plnost ti dává Otec

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.06.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,10-13; 2. čtení Řím 5,12-15; evangelium Mt 10,26-33;

Věčnost a plnost ti dává Otec7:35


Strach nesmí být naším motorem

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.06.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,10-13; 2. čtení Řím 5,12-15; evangelium Mt 10,26-33;

Strach nesmí být naším motorem11:43

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní evangelium navazuje vlastně na tu událost rozeslání učedníků, z kterých se tím pádem stanou apoštolové, protože přijmou to poslání. Ale Ježíš dobře ví, že to pro ně nebude jednoduché, a tak jim dává několik rad a několik ujištění.

To, co jsme slyšeli dnes, to jsou ujištění: „Nebojte se!“ Bohužel v životě mnoha lidí motorem, který nějakým způsobem řídí jejich život, je strach.    Více...


Bůh je ochoten i pro nás vykonat ty velké věci.

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.06.2017
12. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 20,10-13; 2. čtení Řím 5,12-15; evangelium Mt 10,26-33;

Bůh je ochoten i pro nás vykonat ty velké věci5:21
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.20 MB]

Bratři a sestry, dnešní svátek byl zařazen tady na to místo, aby to odpovídalo tomu datování. Když řekneme, že anděl Gabriel přišel k Panně Marii a oznámil, že Alžběta už je v šestém měsíci, tak aby to sedělo i do těch Vánoc, aby i ten čas aspoň trošku odpovídal tomu, co vlastně v Písmu svatém bylo oznámeno.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.