Rubrika
HomilieVíru je třeba sytit
P. Mgr. Václav Rychlý, OPraem
10.08.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 19,4-8; 2. čtení Ef 4,30-5,2; evangelium Jan 6,41-51;
Sestry a bratři, už tradičně uprostřed prázdnin a dovolených a na druhé straně uprostřed těch žňových prací, kdy se staráme o zabezpečení toho chleba vezdejšího, nám Církev předkládá texty o eucharistii. V letošním roce v tom Janově podání. Patero nedělí – patero zamyšlení o eucharistii. Ježíš věnoval tomuto tématu velkou část svých promluv mezi učedníky a zamyšlení. Jedná se např. o ten zázrak, o kterém jsme slyšeli před čtrnácti dny, kdy Pán Ježíš nasytil ten velký zástup lidí, kteří se k němu sešli, aby slyšeli jeho slovo, aby uzdravil jejich nemocné, a kteří se u něho zdrželi. Bylo jich možná deset patnáct tisíc včetně mužů, žen a dětí, a Pán Ježíš rozmnožil několik chlebů takovým způsobem, že se všichni dosyta najedli a ještě sesbírali pár košů zbytků. A to vyvolalo velikou senzaci. Učedníci za ním znovu jdou a Ježíš se jich hned, když přicházejí, ptá (minulou neděli jsme to slyšeli): „Přišli jste proto ne abyste slyšeli slovo Boží, ale protože jste se najedli dosyta těch chlebů.“ Vidí do jejich srdce, do jejich nitra. A tam je znatelný takový ten veliký rozpor mezi lidským myšlením a Božími plány. Ježíš přichází ne proto, aby uzdravoval, ne proto, aby křísil z mrtvých, ne proto, aby rozmnožil chléb, ale přichází proto, aby lidstvo uzdravil ze hříchu smrti, aby vrátil život zpátky jako Lazaru ne na těch dvacet padesát let třeba, ale aby dal život, který smrtí nekončí, aby nám získal svou smrtí na kříži a svým vzkříšením to, co tam na začátku lidé ztratili v ráji hříchem, aby lidstvu vrátil nesmrtelnost, život věčný. A přichází nám dát ne pokrm, kterým utišíme ten náš pozemský hlad, ale přichází nám dát duchovní pokrm – nebeský chléb, kterým on sám se má stát. A na toto připravuje učedníky a ty, kteří k němu přicházejí, a taky nás učedníky po dvou tisíci letech, a oni nechápali a nerozuměli, a stejně i my jsme těžkopádní a máme problém pochopit a sladit to naše myšlení a naše plány s tím Božím myšlením a s těmi Božími plány. Kristovi učedníci se ho ptají. Říkají: „Co máme dělat, abysme se Pánu Bohu líbili?“ A mají na mysli jenom ten pozemský život. Stejně tak kolikrát přicházíme i my a ruku na srdce, často kvůli tomu jdeme do kostela: „Co máme dělat, abysme se Pánu Bohu líbili?“ A za touto otázkou je skryté naše myšlení: „Co mám dělat, aby mě Pán Bůh nepotrestal? Co mám dělat, aby v mém životě nepřišly ztráty, aby v mém životě nepřišla nemoc, aby vydrželo moje manželství, abych si rozuměl se svojí manželkou, se svými dětmi? Co mám dělat, aby můj život tady na zemi byl zabezpečený, klidný, aby mně Pán Bůh požehnal?“ Myslíme jenom v té pozemské rovině. A Ježíš na tuto otázku odpovídá jinak, on říká: „Věřte. To je skutek Boží, abyste věřili v toho, koho on poslal.“ A v tom dnešním evangelním úryvku ještě radikálněji, kdy říká: „Jenom ten, kdo věří, má život věčný.“ Jasná odpověď. Nevyjmenovává někde všechny skutky, co máme dělat, abysme se Pánu Bohu líbili, ale říká nám jedno jediné: „Stačí, abyste věřili.“ Nevypočítává desatero. Na tomto místě dokonce ani neříká: „Miluj Pána Boha a bližního jako sám sebe.“ To bere jako automatické, ale říká ten klíč, který je k těm dobrým skutkům a který je k lásce – víra.
Apoštol Pavel krásně v té Velepísni lásky opěvuje tu trojici Božských ctností: víru, naději, lásku. A zdůrazňuje, že nejdůležitější z nich je láska. Víra, naděje pominou, jenom láska zůstane. Na Božím soudu se nás budou ptát jenom na lásku. Ne na to, kolikrát jsme co udělali špatného, ale na to, jestli jsme dokázali milovat. To je určitě to nejdůležitější v lidském životě. Ale klíčem k těm dobrým skutkům a klíčem k lásce, aby ta láska byla orientovaná správným směrem, aby se nezvrhla, nezdivočela, aby nevyrostla v nějakou sebelásku, egoismus, tak je právě víra. To je to, co udržuje tu naši lásku orientovanou správným směrem, co je posilou pro naše dobré skutky.
Možná se mnou nebudete souhlasit, a často se mně to stává třeba když vyjdu ven z kostela a potkávám se s nevěřícími, tak mi řeknou: „Podívejte se na ty věřící, jací jsou. Choděj do kostela, modlej se a pomlouvají se a kradou a podváděj a jednají stejně jako pohané.“ A já musím říct, že to není pravda. Víte, už vlastně skoro rok sloužím tady v kuřimské věznici a jsem tam konfrontován se situací, že nemáme kriminál plnej věřících lidí, že je tam třeba minimální zájem o setkání s knězem a o účast na mši svaté, ale že je ten kriminál plnej nevěřících. To jasnej důkaz toho, že ti věřící lidé se nám do toho vězení nedostávají. A nebo: když si porovnáte takový jasný statistiky naší vlasti, prostě ty oblasti, který jsou nejvíc Pánu Bohu odcizeny, tak tam je největší kriminalita, rozvodovost, problémy s drogama, atd. A zase ty oblasti, i když je tam víra často tradční a ti lidi jdou proto do kostela, že tam jde celá vesnice, Slovácko a podobný oblasti, tak tam jsou nejmenší negativní sociální jevy. A víte, to když tady na zemi člověk dělá kolem sebe zlo, páchá zlo, kdy prostě klopýtá tady na té pozemské pouti, tak to je varovnej signál toho, že taky bloudí na té cestě do věčnosti. Kdo nevěří tady na zemi, kdo nejedná podle víry, tak ten ztratí i tu cestu do života věčného.
Tady na zemi nejsme proto, abysme prožili těch čtyřicet šedesát osmdesát let zabezpečeni, ale jsme tady proto, abysme se osvědčili, abysme získali nebe. Jako ten sadař zasadí nějaký to semínko do záhonu, do té země a pečuje o ně, zalívá je a přihnojuje, okopává, chrání, aby ho nezahlušil někde plevel, tak stejně tak nebeský sadař do toho našeho prostoru a času vsadil mne, tebe ne proto, abysme tady ten pozemský život jenom prožili a užili, ani proto, abysme zdivočeli a zplaněli, ale abysme vyrostli v krásnou rostlinu, krásný květ, a vydali ovoce, plod do toho života věčného, plody lásky. Proto jsme tady na zemi. Proto někdy přichází i v tom mojem, tvojem životě, a třeba ještě přijde, ten nebeskej sadař s nůžkama a tu a tam něco uštípne, naroubuje, a ono to někdy bolí, pochopitelně. Ale jsme tady proto, abysme se osvědčili a abysme vešli do života věčného. To je cíl a poslání té naší pozemské pouti a Pán Bůh je takovej grant, že nám tu pozemskou pouť udělal krásnou, že se nám tady na zemi líbí, že tady prožíváme lásky, že se zde máme navzájem rádi, že se můžeme radovat z krásy stvoření, z přírody, atd. Takový je Pán Bůh skutečně veliký grant a tak je šlechetný. Ale ještě víc pro nás nachystal v Božím království. To krásné, pěkné tady na zemi je jenom nedokonalý odlesk toho, co nachystal pro ty, kteří ho milují, v Božím království. A my nesmíme zaměnit hodnoty. Nesmíme zaměnit ty hodnoty časné za ty hodnoty věčné, za to co pro nás nachystal Pán Bůh. Nejenom ten tady klidný život na zemi, nejenom zdravíčko a štěstí tady na zemi, ale život věčný – to je to nejdůležitější. Cestu do toho života věčného nám otvírá víra. Láska je vlastně klíčem k té cestě, a aby ta láska byla orientována správně, k tomu potřebujeme víru. To, že lidi třeba jednají špatně, tak to je vždycky kolaps víry. Když jeden druhému nedokáže odpustit, lidi si navzájem ubližují, někdo někde něco ukradne, dopustí se násilí, tak to je vždycky kolaps víry anebo důkaz toho, že tam žádná víra nebyla. Když si mezi sebou nerozumí třeba manželé, rozpadá se rodina, to není jenom krize těch jejich vztahů, ale to je krize víry, to je kolaps, selhání víry.
Víra je skutečně klíčem k tomu šťastnému, dobrému životu tady na zemi, ale taky klíčem k tomu životu věčnému. A jako sytíme to naše pozemské tělo, aby neodumřelo, musíme mu dávat potraviny, pokrm, nápoje, tak zrovna tak musíme sytit víru. To není něco automatického, co by na nás bylo vylité tam někde na křtu, je to něco duchovního, co si ani nedokážeme přesně pochopit a popsat, jak říkal Pán Ježíš: „Nikdo nemůže přijít ke mně, jestliže ho nepřitáhne Otec.“ Víte, to je nějaké to přitáhnutí napřed, něco od Pána Boha dané. A k tomu musí být lidská snaha, přičinění. Něco je dané duchovně, dané každému z nás. Pán Bůh si zvláštním způsobem přitáhne každého z nás. Ale k tomu je zapotřebí ještě třeba příklad. To že setkávám s věřícími lidmi, že třeba u mě v rodině byla věřící babička a dědeček, maminka, rodiče. To je takový ten příklad, který táhne. A dál člověk na té cestě ještě něco musí dělat. Vzdělávat se ve víře. Třeba i návštěva mše svaté, účast na bohoslužbách, četba Písma svatého.
Děcka, to, že třeba ve škole chodíte do náboženství, to je taková ta lidská píle, kterou přidáváme k tomu, aby víra rostla, aby nezakrněla. Ale to nejdůležitější je to zalévání nebeským zahradníkem, a ošetřování a hnojení, které právě dostáváme ve svátostech. To, co tak úplně sami neovlivníme jenom tím, že se těch svátostí účastníme. To, co jsme dostali na začátku při křtu, že si nás Pán Bůh k sobě přitáhl, jak říká Pán Ježíš, a dál se to děj třeba při svatém přijímání. To je taková úžasná příležitost, jak sytit, živit víru v nás, aby neumřela, neodumřela, aby nezakrněla. To není už jenom ta lidská péče. Lidská péče je, že já jdu k tomu oltáři a otevřu ústa a přijímám Pána Ježíše. Ale to nejdůležitější v nás dělá on. On sám se stává tím pokrmem, on sám v nás působí, abysme dokázali v těch různých životních situacích správně jednat.
Apoštol Pavel povzbuzuje první křesťany v Efezu a říká jim: „Ať je od vás daleko veškerá zahořklost, prchlivost, hněv. Buďte navzájem dobří, milosrdní, jeden druhému odpouštějte.“ Kde máme k tomu brát odvahu? Takový ten zlý v nás a okolo nás nám našeptává, abysme užívali tohoto světa a abysme někdy odpláceli zlo zlem, atd. Velice rafinovaně nás navádí. Ale ten duch Boží nám říká něco jiného. A abysme jednali podle přijaté víry, tak k tomu potřebujeme posilu...
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
08.08.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 19,4-8; 2. čtení Ef 4,30-5,2; evangelium Jan 6,41-51;
Bratři a sestry, v našem životě se střídají období úspěchů a neúspěchů, situace, kdy je nám dobře, a zase naopak situace, kdy se cítíme, že jsme, jak se říká, sraženi úplně k zemi. Jede to v takových těch periodách, v těch sinusových křivkách, akorát někdy to jde rychleji nebo někdy to jde pomaleji, myslím to střídání. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
12.08.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 19,4-8; 2. čtení Ef 4,30-5,2; evangelium Jan 6,41-51;
Bratři a sestry, v evangeliu čteme teď ze svatého Jana a čteme z šesté kapitoly, kde Ježíš vysvětluje těm, kteří jsou kolem něho, proč udělal ten velký zázrak, to nasycení z pěti chlebů a dvou ryb, proč nasytil víc než pět tisíc lidí, co to má znamenat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.08.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
19. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 19,4-8; 2. čtení Ef 4,30-5,2; evangelium Jan 6,41-51;
Bratři a sestry, když jsem si před několika dny přečetl dnešní nedělní texty a spojil jsem si to s tím vedrem, které nás obklopuje a docela i trápí, tak jsem si říkal: „To máme teda těžký úkol. Více...