Rubrika
HomilieUčme se naslouchat
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.09.2003, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, první zpráva, kterou nám říká dnešní evangelium, je o tom, jak Ježíš chodí, jak se přesouvá z jednoho místa na druhé. Tyrus bylo město, které bylo na břehu Středozemního moře, byl to přístav, a Ježíš jde ke Galilejskému moři, ale tam je totiž řečeno kudy a Ježíš udělal okliku. Hodně velikou okliku. Ta oklika byla totiž větší než sto kilometrů. A když dneska se nad tím zamýšlejí badatelé písma, tak říkají: „Proč asi?“ Protože on mohl, kdyby chtěl, dojít ke Genezaretskému jezeru mnohem kratší cestou. Proč Ježíš udělal tuto okliku nevíme úplně přesně, ale takový velice pravděpodobný důvod je to, že chtěl v klidu učit dvanáct apoštolů, protože procházeli místy, kde už nežijí Židé, ale pohané, tedy lidé jiných národností, a Ježíš zde nebyl tak znám, čili nebudil takovou pozornost, nebyl o něho takový zájem, a on měl čas na svých dvanáct apoštolů, aby se jim mohl věnovat, aby jim hlouběji mohl vysvětlit to, co bylo potřeba. Pak se stalo to, že někdo ho poznal a přivedl člověka, který byl úplně hluchý a špatně mluvil. Nebyl úplně hluchoněmý, ale skoro. Moc k tomu nechybělo. Tedy každopádně trpěl takovou, řekněme, těžkou vadou a jeho život tím byl velice poznamenán. A oni prosí Ježíše, aby pomohl. Kdyby byl Ježíš jenom obyčejným léčitelem, tak by toho člověka vzal někde na náměstí, někde, aby ho všichni viděli. A on udělal přesný opak. Vzal ho stranou od zástupů. Jednak nechtěl budit zbytečně pozornost, ale jednak chtěl také ukázat, že mu jde tady o tohoto člověka. Jinými slovy Ježíš říká: „Já jsem teď tady pro tebe. Ty jsi pro mě nejdůležitější a já ti teď věnuji svou pozornost, svůj čas, teď jsem tady pro tebe.“ A celý ten proces toho uzdravení Ježíš přizpůsobuje tomu, že ten člověk ho neslyší. On se ho dotýká, tedy dělá to tak, aby ho ten člověk viděl a aby to cítil. Aby věděl, že se s ním něco děje, že mu přichází pomoc. A říká slovíčko „Effatha“, které tam nebylo ani tak pro toho člověka, jako spíš pro ty, kteří byli kolem. Židé říkali, že když je někdo nemocný, že je takový uzavřený, odtržený od těch ostatních. A to známe dobře i my. Nemoc člověka izoluje. Když je člověk upoutaný na lůžko, už nemá takový kontakt s tím, co se děje kolem něho. Ztrácí souvislosti, nezná všechny události, co se stalo v jeho okolí, co se stalo na jeho třeba pracovišti, pokud ještě pracuje. Ale Židé to brali i dál, že ten člověk je tak nějak uzavřený do sebe, že ten člověk nekomunikuje. To známe i my velice dobře. A proto Ježíš říká: „Otevři se.“ Má tím na mysli, aby se otevřel jeho duši, aby začal dobře fungovat jeho jazyk, ale aby se i v tom člověku něco změnilo. A to je taková myšlenka, která je užitečná nebo může být užitečná i pro nás. V každém z nás se má něco otevřít. Co? Naše srdce a náš rozum.
To dnešní evangelium nás chce vybídnout, abychom děkovali Pánu Bohu za své smysly. Za to, že vidíme, slyšíme, máme chuť, hmat, že se můžeme pohybovat. Máme děkovat za tyto věci, které se nám často zdají samozřejmostí. Ale ono to vůbec samozřejmé není a nám to dojde v okamžiku, kdy něco tady z toho onemocní, kdy to přestane fungovat, tak my si uvědomíme, jak moc nám to chybí. To je tedy jedna myšlenka. Poděkovat za svoje smysly, za to, že je mám, za to, že mi slouží. A druhá myšlenka uvědomit si, že tyhle smysly nemají sloužit jenom mě, ale i těm druhým.
Zůstaneme jenom u těch dvou, které Ježíš uzdravil tady u tohoto člověka: řeč a sluch. Jazyk, to je velice mocný nástroj. Když Ježíš skončil, tak svatopisec napsal, že ten člověk mluvil dobře. To neznamená jenom, že ten člověk dobře vyslovoval, uměl dobře říkat slova, ale mluvit „dobře“ taky znamená dbát na to, jaký je obsah mé řeči, toho co říkám.
Bratři a sestry, velice mě mrzí, když se setkávám s tím, že někdo přijde a začne si stěžovat na všechny a na všechno. Jak je všechno špatně, jak jsou všichni hloupí a teď tam začnou padat různá silná slova o tom, jak ti druzí jsou na tom špatně se svým myšlením, jakými chorobami trpí a podobně. To by křesťan neměl vůbec říkat. Samozřejmě, že máme každý nějaké chyby, ale není to tak, že by tu na světě byl člověk, který by byl jenom špatný. Není tu člověk, který by dělal jenom chyby. Na druhou stranu si zase nesmíme my sami o sobě myslet, že děláme jenom dobro. Bratři a sestry, i náš jazyk by nás měl vést k tomu, abychom byly pokorní. Máme děkovat, chválit Boha. A říkat to, co říkal apoštol Pavel: „Milostí Boží jsem, co jsem.“ Jenom s pomocí Boží jsme něčeho dosáhli a máme si toho být moc a moc dobře vědomi. Křesťan má být tedy ten, kdo umí správně mluvit. Nejenom správně vyslovovat, ale hlavně ví co říká, jak to říká, a svou řečí má povzbuzovat, chválit, děkovat, má vyzývat k tomu dobrému. Ne jenom hanět, stěžovat si a planě kritizovat. A když budeme mluvit o tom sluchu, o naslouchání, tak si uvědomme, že každý z nás je rád, když nás druhý vyslechne. Nejenom, když je nám zle. My se potřebujeme vypovídat i tenkrát, když je nám dobře. Když má někdo radost a nemá to komu říct. To je situace! To je situace a ten člověk vlastně je nešťastný. Bratři a sestry, žijeme v době, kdy lidé často mluví jeden přes druhého a neposlouchají, co ten druhý říká. A přitom to všichni potřebujeme, aby nás někdo vyslechnul. V jedné učebnici psychologie byl takový příklad, jak nám v jednom zastupitelském úřadu v jedné zemi, to je jedno kde, nastoupil mladý diplomat. A on měl problém - ještě neuměl dobře jazyk té země. A teď se stalo, že bylo potřeba vykonat takovou zdvořilostní návštěvu u jedné paní. A nikdo nemohl, jenom tady ten mladý diplomat byl volný. A tak ho tam poslali a říkali mu: „Snaž se udělat tu ostudu co nejmenší. My víme, že to asi nezvládneš, seš tady chvilku. Ale prosíme tě, snaž se.“ Vrátil se a ptali se ho: „Tak co, jaký to bylo?“ A on říká: „Dobrý, no dobrý“. A druhý den paní volala. Tak se chytali za hlavu, jestli si bude paní stěžovat a paní říká: „Ne, to bylo naprosto skvělý, my jsme si tak popovídali. A víte co, příště pošlete zase jeho.“ A tak oni na něho znovu: „Tak jak to probíhalo?“ A tak on jim to začal popisovat, jak tam přišel, dostal čaj, sedli si s paní a hlavně mluvila ta paní. A on říká: „Já jsem seděl, občas jsem přikyvoval, občas jsem řekl ano, ano a občas taky ne. Co jazykové možnosti dovolovaly.“ A ta paní byla naprosto spokojená, protože on ji vyslechl.
Bratři a sestry, tohle potřebujeme my všichni. Aby nás čas od času někdo vyslechnul. Nejen v našich bolestech, ale i v našich radostech.
Takže, co si odnést z dnešní neděle. Poděkovat Pánu Bohu za svoje smysly. Za to, že vidím, slyším, mohu hmatat, chutnat, že se mohu třeba i pohybovat. To už není zas v tom vlastním slova smyslu, ale patří to k tomu. A potom uvědomit si, že těmito svými smysly mohu udělat mnoho dobrého a nenechat to zahálet. A poprosit: „Pane ať jsem otevřený. Ať jsem otevřený a vnímavý. Ať mám otevřené a vnímavé srdce pro to, co potřebují ti druzí. Ať se dokážu do nich vcítit, ať dokážu říct pravé slovo v pravou chvíli. A když to bude potřeba, ať dokážu naslouchat.“ Protože to má stejnou váhu, je stejně důležité jako naše mluvení, mnohdy ještě důležitější.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.09.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, takovou hlavní myšlenku všech těch dnešních textů je schopnost dobře slyšet a schopnost dobře mluvit. Tedy velmi se to hodí k tomu začátku školního nebo akademického roku. Tím „dobře mluvit“, „dobře slyšet“ se nemá na mysli jenom to, že fungují uši a dobře funguje jazyk, ale že také funguje právě, řekli bychom, ta schopnost, ochota člověka naslouchat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.09.2018, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, můžeme říci, že texty, které jsme teď vyslechli, jsou to, čemu se říká „slovo do pranice“. Jsou to texty, které budou vždycky platné. Je to slovo, které se hodí do našeho každodenního života, ať už to napomenutí, které jsme slyšeli od svatého Jakuba o tom dělání rozdílů a spojování hodnoty člověka s jeho postavením ve společnosti nebo s mírou jeho bohatství nebo chudoby. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.09.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Ten příběh má více vrstev. Je to příběh, který se docela dobře poslouchá, o tom jak Ježíš pomáhá člověku, který je těžce postižený, velmi těžce postižený. Ale je to příběh zároveň o izraelském národě a je to příběh o každém Ježíšově učedníku. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.09.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, dnešní první čtení a evangelium stojí v určitém kontrastu. Ale měl bych asi začít trošku jinak. Už evangelisté a první církev, viděli splnění Izaiášova proroctví, které spočívá hlavně v té větě: „On sám přijde a spasí vás“, tu jsme slyšeli v prvním čtení, tak naplnění toho proroctví vidí v tom okamžiku, kdy Ježíš uzdravuje toho hluchoněmého a říká: „Otevři se!“. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.09.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
23. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 35,4-7a; 2. čtení Jak 2,1-5; evangelium Mk 7,31-37;
Bratři a sestry, svatý Jakub začíná ve svém listě mít oddíl, kterému se říká vyučování, nebo by se dalo říct i kázání. Pozná se to podle toho oslovení „moji bratři“. Tím se ale myslí všichni, my bychom dnes řekli „moji bratři a moje sestry“. Více...