Rubrika
HomilieObtížil se našimi slabostmi
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, dnešní první čtení, které bylo poměrně dlouhé, je z 52. kapitoly Knihy proroka Izaiáše. Když se to takhle řekne, tak to nikomu celkem nic dál nenapoví, ale tato 52. kapitola začíná slovy: „Jak je krásné vidět na horách nohy posla – posla, který přináší radostnou zprávu.“
Toto čteme o Adventu a o Vánocích. Připomínáme si, že Ježíš tedy přišel, aby nás zachránil. To je ta radostná zpráva. A stejně tak ta radostná zpráva pokračuje i o Velikonocích. Je to pro nás radostná zpráva. Máme si ale uvědomit, že Ježíše to stálo obrovskou námahu. Vlastně o kus dál tam čteme: „A přece on nesl naše utrpení, obtížil se našimi bolestmi.“
Dá se to přeložit: obtížil se našimi slabostmi, ale v originále je: obtížil se našimi nemocemi, doslova. A když si to takhle řekneme, tak vlastně to dostává jiný, bližší význam. Chápeme to a cítíme právě tu Ježíšovu blízkost.
A jaké jsou ty naše slabosti, jaké jsou ty naše nemoci a další neduhy? No, o tom vyprávěly pašije. Svatý Jan si dává tu práci, aby na jedné straně zdůraznil tu Ježíšovu grácii. To, že Ježíš to má ve svých rukou. On se nehádá. On neškemrá. On to drží ve svých rukou, i když ví, jak to dopadne, že bude zabit. A na druhé straně Jan popisuje tu úpornou snahu Ježíšových nepřátel ho zdiskreditovat, očernit, zbavit se ho.
Začíná to vlastně už takovou tou drobností v Getsemanské zahradě. To je první druh toho neduhu: „Koho hledáte?“ „Ježíše Nazaretského.“ „Já jsem to.“ Couvli, padli. Proč couvli, padli? Protože Ježíš jim odpovídá slovy Písma, slovy Starého zákona. On sice mluví aramejsky, ale to „já jsem“, to je to hebrejsky Jahve. Tedy i v těch, kteří mají ty zbraně, i ti, kteří jsou ti vojáci, tak je tam jakýsi základ víry, něco do nich bylo zaseto. A teď si uvědomují, že teda to asi nebude žádný zločinec. Ten by utíkal, ten by křičel, ale tenhle stojí.
A teď se to v nich pere. A vyhraje teda to, že někdo řekne: „Tak tohle nedělejme,“ anebo tedy budou zticha a udělají to, za co jsou placeni.
Na druhý pokus udělali to, za co byli placeni. Tedy to dobro, ten dobrý základ byl umlčen. Nenašel se nikdo, kdo by měl odvahu říct právě: „Tady bude něco špatně. Tady asi bychom neměli jednat silou.“ Takže tedy často v nás ten dobrý základ bývá vlivem okolností umlčen. Nebo vlivem strachu, obav a podobně.
„Přivedli Ježíše k Anášovi.“ Tam, jestli jste si všimli, se víckrát mluví o velekněžích. Logicky si člověk řekne, měl by být jeden. Jak to, že jich je několik? Tak mi to nedalo a začal jsem hledat. No, Anáš z nich byl nejstarší. Doslova to jméno znamená „Bůh je milostivý“. Tenhle člověk teda nebyl rozhodně milostivý. Byl to zřejmě velký intrikář a jak se říká, zákulisní hráč. Byl veleknězem mezi lety 6 až 15 po Kristu. Co je zajímavé, tak ho ustanovil tím veleknězem Quirinius. To je ten, který je zmiňován v Lukášově evangeliu v době, kdy v jeho místodržitelství probíhalo to sčítání. Římský místodržitel ustanovuje izraelského velekněze. Tady už vidíme, jak je ta instituce znevážena a jak se stala opravdu hříčkou v politice a v jednání Římanů a mnozí lidé to taky tak brali.
No, v roce 15 nějaký místodržící, který se jmenoval Valerius Gratus, toho Anáše odvolává. Místo něho ustanovil jiného. Za rok, v roce 16, tady toho druhého odvolává. Ustanoví třetího. To stejné se stane v roce 17 a to stejné se stane ještě v roce 18, kdy se tím veleknězem stane Kaifáš, plným jménem Josef Kaifáš. Ještě ke všemu vlastně je to zeť Anáše. Je tedy tady z těchto lidí nejmladší.
Naráz je tady vlastně jeden, který je ve funkci, a čtyři, které bychom označili jako emeritní nebo ex velekněze, ale jsou to pořád lidé, kteří si chtějí uchovat svůj vliv, svou moc. Intrikují, přetahují, shánějí, chtějí být viditelní. Jestli nám to něco připomíná nebo jestli nám to připomíná dnešní situaci, tak je to určitě správně. Je to vlastně to, co se děje neustále, ta touha lidí být vidět, být slyšet, mít vliv.
A teď tedy Ježíše vedou k Anášovi. Tam vůbec ho neměli vést. To bylo naprosto protiprávní. Měli ho vést ke Kaifášovi nebo přímo tam do Chrámu, kde bude zasedat velerada. Mimochodem velerada zasedla v paláci Kaifáše. To taky nebylo správně.
V domě Anáše se odehrává to Petrovo zapření. Ještě se k tomu dostaneme. V domě Anáše dostal Pán Ježíš políček. A abychom dokončili tu úlohu Anášovu, nechává Ježíše odvést spoutaného ke Kaifášovi. Ježíš ještě nebyl odsouzen, ale Anáš vlastně dává najevo: „Tady rozhoduju já, a ty si můžeš dělat co chceš. Už jsi odsouzen.“ Anebo ještě jinak. Tady tím, že nechává Ježíše spoutat, dává najevo svým protivníkům: „Opovažte se jednat proti mně.“ Oni se neopováží a jsou s ním za jednou.
A tady si říkáme, proč do tohoto domu vstupuje Petr? Protože Petrovi muselo být jasné, že tady nebude probíhat řádný soud. Že tady budou nějaké intriky a zákulisní jednání. Tady Petr nemůže svědčit v Ježíšův prospěch. Tady se ho na to nikdo nebude ptát. Petr rozehrává velmi nebezpečnou hru těch zákulisních intrik, vstupuje tady do tohoto a neustojí to. Neustojí to v tuto chvíli. Jeho, řekli bychom, velkým štěstím je to, že si to uvědomí, rozpláče se, a potom že lituje.
Ale to je další lidská slabost, jako že nebudu jednat úplně veřejně, ale já to zkusím nějak bokem, a podobně. Ne. Takhle to přece vůbec nejde. Toto je velmi krátkozraké a toto člověk nemůže dlouhodobě ustát. Toto takzvaně člověka semele.
No, a nyní vstupuje do hry další hráč – Pontský Pilát. Velmi zajímavá postava, protože už to jméno Pilát, ono se to dá vyložit dvěma způsoby, ale ten pravděpodobnější výklad toho jména je „ten, kdo nosí plstěnou čepici“. Ne, že by Pilát nosil sám plstěnou čepici, to asi nikdy, ale plstěná čepice byla znamením člověka, který byl propuštěn z otroctví. Tedy někdo z jeho předků byl otrokem. Vyšvihl se, byl propuštěn a získal postavení. No, a Pontský Pilát byl na to náležitě, řekli bychom, pyšný, náležitě si na tom zakládal.
On byl pátý místodržící v Palestině, v Judsku. A nikdy se nesnažil pochopit to místo, tu zemi, kam přichází. My to taky teď zažíváme, že přijdou lidé, přestěhují se do cizí země a řeknou: „A my si tady budeme zachovávat ty zvyky a to všechno, co jsme měli doma.“ To není správný postoj. Obojí, jak ti, kteří tam jsou v té zemi, tak se mají snažit pochopit ty nově příchozí, ti nově příchozí se mají snažit nějakým způsobem pochopit a sžít se s těmi, kteří už v té zemi žili před nimi.
Pilát o to vůbec neusiloval. Naopak. Naopak on tu situaci ještě rozdmýchával. A taky právě, když přivedli Ježíše, první, co bylo, tak si říkal: „A já ho naschvál propustím, protože ho přivedli tihle.“ Pilátovi není proti mysli, že by to byl Boží Syn. To jeho pohanské náboženství umožňuje. Pilát pochopí, že Ježíš a jeho království je duchovní. Že tady nepůjde o politickou vzpouru. V tom je to všechno dobré a je ochoten vlastně Ježíše propustit. Ale Piláta, řekli bychom, doběhly jeho minulé chyby, někdy až přímo hříchy.
Jak jsem říkal, Římané neměli zájem tu situaci příliš hrotit. Pilát od prvního okamžiku, co nastoupil, tak to hrotil. Římané nenosili do Jeruzaléma obrazy císaře a vlajky, na kterých byl císařův portrét. To židy vyloženě popuzovalo. Pilát to udělal. Židé protestovali a stěžovali si u císaře. Pilát nechal odnést korouhve, ale nechal napsat císařovo jméno na zdi Herodova paláce velkými písmeny. To bylo opět chápáno jako provokace a modloslužba.
Přišli vyjednávat, vyjednávali pět dnů, Pilát neustoupil a řekl, že ty vyjednavače nechá zabít. A oni mu řekli: „Klidně. Klidně nás zabij.“ Potom to stáhl. Další stížnost u císaře. A třetí stížnost, která šla na Piláta k císaři Tiberiovi, byla za stavbu vodovodu. Pilát postavil v Jeruzalémě vodovod, ale aby to zaplatil, římští vojáci napochodovali do Chrámu a ukradli chrámové peníze a z těch to Pilát nechal zaplatit. Jak jsem říkal, chyby i hříchy. To byla jasná krádež.
Takže v okamžiku, kdy oni říkají: „My si budeme stěžovat císaři,“ on ví, že to umějí. Už to třikrát udělali a Tibérius se na něho opravdu zlobí. A v tuto chvíli on, my bychom řekli, vyměnil svoji kůži, svůj strach za nevinu Ježíše Krista.
Bratři a sestry, Ježíš Kristus přišel právě proto, aby nesl naše chyby, aby nesl naše bolesti, naše slabosti, ale hlavně aby nám umožnil smíření, aby nám umožnil to, čemu říkáme odpuštění. Aby umožnil nápravu, restituci těch vztahů. Aby nás nedoběhly naše minulé chyby a minulé hříchy, abychom se jich mohli zbavit. Ta radostná zpráva je v tom, že Bůh přináší odpuštění, že Bůh nabízí spásu.
Skončím tím, čím jsem vlastně včera začal. Bůh přichází, aby nás obdaroval. Ne, aby nám něco vzal, ale aby nás obdaroval a aby nás doprovázel. Aby nás doprovázel tenkrát, když je nám dobře, ale aby nás doprovázel i tenkrát, když cítíme a doléhají na nás naše chyby a naše slabosti. Přichází, aby nám odpustil.
Děkujme mu za to.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.04.2020, Veverská Bítýška
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vrátíme se k dnešnímu prvnímu čtení z knihy proroka Izaiáše. Byla to takzvaná čtvrtá píseň o Božím služebníkovi. Je to vlastně v prostředním díle té knihy proroka Izaiáše. Odehrává se ten děj na sklonku Babylonského vyhnanství a celá tady ta prostřední část toho druhého Izaiáše je taková velmi utěšující. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vyprávění svatého Jana, jeho pašije, jsou plné podrobností. Proč? No, protože od prvních dob se ti, kdo měli zájem o to stát se křesťany, tak se ptali: „Ten Ježíš z Nazaretu, který zemřel smrtí otroka, on opravdu je schopen mě zachránit? Někdo, kdo zažil něco tak hrozného, má být mým vykupitelem? Mohu mu svěřit svoji důvěru? Nebo to všechno byla nějaká souhra okolností a toho Ježíše z Nazareta, který byl dobrým kazatelem, dobrým učitelem, to takzvaně semlelo?“
Svatý Jan vlastně začíná líčit ty podrobnosti už při poslední večeři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, vždycky když začíná nějaký církevní obřad, děláme znamení kříže a říkáme: „Ve jménu Otce i Syna i Ducha svatého.“ Dnes tomu tak nebylo a ani nedostaneme na konci požehnání a nebudeme znovu dělat znamení kříže. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
 |
Já jsem to | 13:39 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.40 MB] |
Bratři a sestry, když srovnáme třeba nedělní pašije podle Matouše a dnešní podle svatého Jana, tak nás možná napadne otázka: „Jak to, že to každý z nich líčí jinak? Jak to, že jsou tam nějaké rozdíly? Vždyť ta událost se nějak stala. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Bratři a sestry, v dnešních pašijích jsme slyšeli Ježíšův výkřik: „Dokonáno je!“ Podle očitého svědka, svatého Jana, to byla poslední slova, která řekl Boží Syn na této zemi před svou smrtí.
Dokonáno je! Ale on tím nechtěl říct: „Tak už jsem se toho zbavil, už mám ten těžký úkol za sebou, konečně je to za mnou. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Přichází čas, aby učedník zaujal místo mistra
Bratři a sestry, líčení utrpení Pána Ježíše, pašijí, je jiné třeba u Matouše, jak jsme to četli v neděli, a u svatého Jana. Jednak je to jiné v tom, že svatý Jan přidává další osoby, které tam byly, popisuje určité události, které třeba Matouš vynechal. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
29.03.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
VELKÝ PÁTEK
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 52,13-53,12; 2. čtení Žid 4,14-16; 5,7-9; evangelium Jan 18,1-19,42;
Drazí bratři a sestry. Slyšeli jsme právě pašije, slyšeli jsme o tom, jak Kristus byl pro nás ukřižován, a jakou smrtí, strašnou smrtí, zemřel na kříži. Svými lidskými schopnostmi nikdy neprohlédneme hrůzu a tajemství smrti. Jeden můj spolužák, Jaroslav, byl výborný fotbalista, když on hrál, tak nikdo nemohl proti nám zvítězit. Ani policie nepostavila takové mužstvo, které by ve fotbalu vyhrálo. Zdravý. Přes léto byl s dětmi na táboře. Večer ho zapíchalo u srdce. Ráno ho našli mrtvého. Ale den před tím byl u svaté zpovědi, jistě dneska slaví v nebi. Více...