Rubrika
HomilieJežíš chce celé odpovědné rozhodnutí člověka
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme ukončili, řekli bychom, jednu takovou etapu. Slyšeli jsme podobenství o tom, čemu je podobné Boží království. A potom svatý Matouš, když toto ukončí, tak se, řekli bychom, radikálně mění téma evangelia. Vypráví na začátku 14. kapitoly o tom, jak údělný kníže Herodes uspořádal oslavu svých narozenin a jak při této oslavě, která na jednu stranu byla velkolepá, byla to taková přehlídka Herodovy moci, bohatství a podobně, tak vlastně při této oslavě je zavražděn Jan Křtitel, protože si to přála dcera Herodiady. Tedy oslava narozenin končí vraždou.
V reakci na toto, to už jsme slyšeli, to byla první věta z dnešního evangelia, Ježíš odchází na opuštěné místo. Jednak tím vzdává úctu Janu Křtiteli jako svému předchůdci, poslednímu proroku Starého zákona. Tím, že vlastně přeruší činnost a nic nedělá, odchází do samoty, aby se modlil. Vzdává úctu Janu Křtiteli, ale na druhou stranu si také uvědomuje, že teď už bude na řadě on, a nebude to trvat tak dlouho, co bude zabit i Pán Ježíš.
Pak je zde další takový aspekt. Učedníci Jana Křtitele nebo přinejmenším jejich velká část si v tu chvíli, když byl Jan mrtvý, položili otázku: „A co budeme dělat teď? Zůstaneme sami, přidáme se k někomu?“ nebo tak. A bylo víceméně logické, že většina těch lidí půjde za Ježíšem. V tu chvíli byl Ježíš takovou jedinou přirozenou autoritou v celém Izraeli.
Na jednu stranu můžeme říci, že jim to Ježíš neusnadňuje, protože nezůstal nikde ve městě, na vesnici. Odešel na opuštěné místo. Ježíš totiž žádá po člověku rozhodnutí. Ne, aby to bylo jen tak náhodou: „Aha, my jsme ho tady někde potkali, Jan je mrtvý, tak se přidáme k Ježíšovi.“ Ne. Ježíš chce celé odpovědné rozhodnutí člověka.
Proto odchází na opuštěné místo. Všichni vědí, kde Ježíš je, a jestli chceš, člověče, můžeš přijít. Jednak se budeš muset rozhodnout a jednak budeš muset překonat i určité překážky. Hlásit se k evangeliu, vyznávat Ježíše, to s sebou nese to, že člověk se bude muset v něčem omezit, uskromnit, jak se říká, zapřít, ale také překonávat různé překážky. Že bude jiný než ti ostatní. A tak tedy ti lidé přicházejí. Přicházejí, protože Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;cítí podvědomě, že Ježíš je ten, kdo může jejich život obohatit.
Co je krásné tady na tomto momentu, tam je taky pak zmíněno, že uzdravil jejich nemocné. Z toho vyplývá, že ti lidé nepřišli sami, ale přinesli, přivedli svoje postižené, svoje nemocné. Tedy když hledali Ježíše, tak ho nehledali sami.
Za Ježíšem máme jít společně. Ne jako individua, ale jako společenství, které podpírá jeden druhého. Pomáhá jeden druhému za tím Ježíšem jít. Také vlastně Ježíš je si toho velmi dobře vědom a první, co říká Matouš, uzdravil jejich nemocné. „Bylo mu jich líto a uzdravil jejich nemocné.“
Ježíš nic neříká v tuto chvíli. Nezačíná je učit, ale projeví jim soucit, sounáležitost. Vlastně Ježíš tady tím uzdravováním říká: „Já dobře vím, co jste udělali nebo co jste museli absolvovat, ať už vy sami anebo pro ty potřebné.“
A tak tato myšlenka nás přivádí k tomu, abychom si uvědomili, že kolem nás jsou lidé, kteří jsou na tom mnohem hůř než my. Ano, prožíváme v životě různé těžkosti, různé svízelné chvíle, ale jsou tady další, kteří jsou na tom ještě mnohem hůř, a těm máme pomáhat. I těm máme nějakým způsobem pomáhat, zprostředkovat ten kontakt s Ježíšem.
Teprve potom, kdy Ježíš uzdraví tady všechny ty nemocné, tak učí. Toto svatý Matouš přeskakuje, protože to v tu chvíli není důležité. Důležité je to pokračování. Na večer je potřeba nějakým způsobem se postarat o ty lidi. Samozřejmě bylo by možné říct: „Nikdo vás nezval, tak jste přišli, tak zas běžte.“ Ale takhle by třeba jednal člověk, ale takto v žádném případě nejedná Boží Syn. „Přišli jste, jste vítáni a já se o vás postarám.“ Cítí to i apoštolové a mají plán: „Rozpusť je, ať si jdou teda koupit, aby to nedopadlo špatně.“
I my máme plány a předkládáme je často Bohu v modlitbě: „Pane Bože, prosím tě za to, udělej to, Pane Bože, o to se postarej,“ a podobně. Naše plány nemusí být špatné, ale Bůh má lepší. Ježíšův plán je lepší než apoštolů. A s tímto bychom měli, bratři a sestry, vždycky počítat. Vždycky, když Pánu něco předkládáme, tak bychom tam měli nějakým způsobem přidat to: „Pane, já to vidím takto, ale ty to vidíš asi třeba jinak, a tak chci přijmout tvoje lepší řešení.“
To řešení, které má v záloze Pán Ježíš, počítá s člověkem. Počítá s těmi pěti chleby a dvěma rybičkami. Matouš neříká, kde je vzali. Svatý Lukáš říká, že je měl s sebou nějaký chlapec. Tedy vlastně to první, co je, tak apoštolové se namáhali, aby zjistili, jaký je stav, kolik toho mají a zjistili, že má jeden kluk svačinu, a že jinak nemají nic. Ale Ježíš počítá tady s tímto málem. Z toho, co přinesli ti apoštolové, Ježíš udělá něco velkého. Z toho malého dobra, které vlastně poskytne člověk, které nabídne člověk, Bůh může vykonat veliké dobro. Ale člověk musí nabídnout, musí být ochotný se rozdělit.
Ježíš pokračuje dál v tom zázraku tím, že do něho zapojuje apoštoly. Ježíš nerozdává, ale Ježíš požehnal, vzal, vzdal díky a lámal. Dával apoštolům, a ti rozdávali.
Bratři a sestry, my rádi slýcháme o zázracích, které se stanou tak, že někde se objeví nějaké světlo, zazní nějaký zvuk a podobně. Ale máme si uvědomit, že Bůh jedná i v našem životě, i v současné době, ale jinak. V devadesáti devíti případech ze sta Bůh postupuje velmi potichu a velmi nenápadně. Bůh zasahuje do našeho života, do běhu tohoto světa, ale skrze lidi. Máme si uvědomit, že v tomto příběhu vlastně zastáváme, řekli bychom, jakési tři role. Jsme to my, kteří jsme nasyceni, kteří přijímáme tu Boží péči, ale na druhé straně máme být také těmi apoštoly, kteří to rozdávají, těmi, skrze které se to uskutečňuje, skrze které se to děje. I nás chce Bůh zapojit tady to celého toho běhu.
No, a ta třetí role, to je ta role toho chlapce s tou svačinou. On to nabídnul. On byl ochotný se o toto rozdělit. Nabídnout to, co umíme. Může nám to připadat, že toho není mnoho, ale Bůh je natolik dobrý a natolik mocný, aby to rozmnožil a udělal z toho mnohem větší dobro pro nás i pro naše okolí.
Bratři a sestry, tam na tom trávníku vzniklo pravé společenství. Schválně jsem zmínil tu hostinu, kterou slavil Herodes na oslavu svých narozenin, a byla to událost, o které se mluvilo. I my slyšíme o různých banketech, o různých party a o tom, jak tam byl kdo skvěle oblečen, jaká tam byla vybraná jídla a to. Ale co se tam stalo? U toho Heroda došlo k vraždě. Na druhé straně, a Matouš schválně srovnává tato dvě místa, ten trávník a Herodův palác. Herodův palác, kde se zdá, že je život, tak to vede ke smrti. Naopak, tam někde na tom břehu Genezaretského jezera na tom trávníku vzniklo skutečné společenství. Protože jednak tam ti lidé přišli, protože chtěli, protože věděli, že jim tam bude dobře a věděli, že mohou získat – od Ježíše. Ale na druhou stranu také udělali tu zkušenost, že získají ještě mnohem víc, když se rozdělí, když se mezi sebou budou sdílet. To je skutečné pravé společenství.
Kéž tuto zkušenost získáme i my v naší víře.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, dočetli jsme 13. kapitolu z Matoušova evangelia, posunuli jsme se o kapitolu výš, a ta situace se, řekli bychom, dramaticky mění. Ve 13. kapitole bylo osm podobenství o Božím království, ale na začátku 14. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.07.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, měsíce červenec srpen, především tyto dva měsíce máme spojené s prázdninami, s dovolenou. Bereme je jako čas oddechu, dobu, kdy máme nabrat nové síly, jak říkáme, taky nějak opustit stereotyp každodenního života, a něco vidět nového, navštívit cizí země, nová místa, kde jsme ještě nebyli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, my si taky někdy připadáme unavení. Připadáme si, že je toho na nás moc, že nám chybí nějaký ten životní optimismus, životní síla, to, z čeho bychom čerpali, a právě do této situace promlouvá svatý Pavel tím dnešním úryvkem. Více...
P. Pavel Lazárek, kaplan v Blansku
31.07.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Někteří lidé před jídlem, když se modlí, tak v té modlitbě mají takovou vsuvku, aby Bůh dal pokrm těm, kdo hladoví, aby na ně vzpomněl. Učedníci to tak nedělali a Pán Ježíš jim říká: „Vy jim dejte jíst. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
04.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, pro dnešní promluvu jsem si vybral větu z listu svatého apoštola Pavla Římanům: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ A Pavel tam vyjmenovává všechny možné věci, které útočí na člověka: útisk, pronásledování, hlad, zabití, a říká: „Nic z toho, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani nic minulého nás nemůže odloučit od Boží lásky.“ Jako křesťané máme společného Otce, u něho máme společný domov, místo, kde se všichni sejdeme, kde jsme všichni doma, kde nás čeká radost a shledání. Více...