Rubrika
HomilieDůvěřuj, že jsem ti dal to, co potřebuješ pro svůj život
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, dočetli jsme 13. kapitolu z Matoušova evangelia, posunuli jsme se o kapitolu výš, a ta situace se, řekli bychom, dramaticky mění. Ve 13. kapitole bylo osm podobenství o Božím království, ale na začátku 14. kapitoly svatý Matouš líčí, jak král Herodes slaví své narozeniny, jak je to velkolepá oslava a jak ten král, jak se říká, už neví, co by, a jak tady této jeho nálady, takové povznesené, nabubřelé, využije Herodias a její dcera Salome a připraví o život Jana Křtitele. Celé to vyprávění končí slovy, že potom přišli učedníci Jana Křtitele a pohřbili Janovo tělo.
Když se to Ježíš dozvídá, rozhodne se, že odejde na opuštěné místo. Proč? No, protože Jan Křtitel je a byl předchůdce a Ježíš ví, že i ten důvod smrti bude stejný, jeho i Janův. Jan byl umlčen proto, že říkal něco, co bylo nepohodlné, co určitá skupina nechtěla slyšet. A Ježíš ví, že to stejné bude důvod, motiv, proč se ho budou chtít jeho nepřátelé zbavit, aby ho umlčeli. A Ježíš v tento moment chce být sám, ale sám s Bohem, aby to v modlitbě promeditoval, aby to v modlitbě nějakým způsobem přijal.
Teologové dnes kladou to opuštěné místo na východ od Genezaretského jezera, tam co dnes označujeme jako Golanské výšiny. Není to poušť v pravém slova smyslu, vy jste si mohli všimnout, že tam bylo hodně trávy, jak říká evangelista, ale je to místo opuštěné, místo, kde je daleko do civilizace, místo, kde se nedá trvale žít. A svatý Matouš staví do jakéhosi protikladu ta dvě místa – Herodův palác, palác je místo, kde by mělo být příjemné žít, místo, kde by člověk měl být šťastný, a naopak tady toto nehostinné místo, které můžeme označit jako určitou pustinu, tedy místo, kde člověk nemůže žít trvale, kde by to mělo být jenom místo nějakého, řekněme, trápení, živoření a takhle, a naopak tady v tom dnešním vyprávění se to stalo místem hlubokého zážitku a takové hluboké zkušenosti člověka s Bohem.
Ježíš chce být sám, ale protože těm lidem, kteří ho poslouchali, s ním bylo dobře, tak ho hledají. Musíme si uvědomit, že ti lidé museli vyvinout nějakou námahu, zjistit si, kde Ježíš bude, co s ním je. Museli zapojit i svůj, řekli bychom, rozum nebo intuici: „Aha, sedají na loď. Tak kam asi mohou jet?“ a takhle. A potom museli zapojit i svoje ruce a nohy a museli jít.
Bůh čeká, že ho budeme hledat. To je ta naše práce, to je ten náš díl toho, co my k tomu máme přidat. A potom si můžeme být jisti, že se nám nechá nalézt. Nebude se před námi skrývat. A dokonce že kvůli nám třeba i změní svůj plán, svůj úmysl. My tomu říkáme zázrak. Nestává se to příliš často, ale je to možné. A o takovém zázraku jsme slyšeli i v evangeliu. To je první zázrak. Ježíš chce být sám, ale když ti lidé přijdou, on jim neřekne: „Co tu děláte? Já jsem chtěl být sám. Jste tu navíc, nějak nepasujete do mých plánů, do toho co já jsem se rozhodl, že udělám.“ Ne. Naopak ti lidé se cítí přijati. Z čeho? No, ne ze slov, ale z gest. Uzdravil jejich nemocné.
Ježíš je předtím učil, učil je slovy. A teď je taky učí, ale učí je činem. Jedná, koná. A Ježíš dobře ví, že jakékoliv slovo v tuto chvíli by bylo špatně. Tady je potřeba jednat. Ježíš v tom má jasno, kdy je potřeba mluvit a kdy je potřeba jednat. My v tom jasno nemáme a někdy to zaměňujeme, a potom to není dobře. Není to v pořádku a nemůže z toho vzejít nějaký dobrý výsledek. A co ještě bývá horší, tak jsou situace, kdy člověk cítí: „Teď by bylo potřeba něco udělat, ale jednodušší bude něco říct. To nestojí tolik námahy, člověk se u toho zpravidla nezapotí a bude to jednodušší.“ Ale to je potom úplně špatně. A tak měli bychom prosit za to, aby nás Duch svatý vedl, kdy mluvit, kdy jednat, a když budeme cítit, že je potřeba jednat, aby nám Duch svatý dal odvahu, abychom skutečně jednali, konali.
Ježíš záměrně celou tu situaci, to co se tam děje, připodobňuje k tomu, jak když Mojžíš vyvedl Izraelity z Egypta, přešli přes Rákosové moře a šli přes Sinajskou poušť. Ježíš to dělá zcela záměrně. On chce navodit tuto atmosféru a chce říci: „Já jsem nový Mojžíš. Já jsem zase někdo, kdo vás povede. Ani ne tak do nějaké jiné země, ale kdo vás povede na té vaší duchovní cestě.“ A je tady jedna velká změna. Když Izraelité vycházeli z egyptského otroctví, tak museli jíst ve spěchu, v rychlosti, oblečení, přepásaní, s holí v ruce. Ale tady Ježíš říká: „Posaďte se.“ Ježíš tímto gestem znovu říká: „Mám na vás čas. Nezdržujete mě, nejste tady navíc, neotravujete mě. Budu tady s vámi tak dlouho, jak vy to budete potřebovat, jak dlouho vy budete chtít.“
Ale ještě předtím, než došlo k tomu: „Posaďte se,“ tak se objevil ten problém, jak je nakrmit. Ten problém řešil i Mojžíš. A tady přicházejí apoštolové. Nereptají, ale mají starost. U Mojžíše Izraelité reptali: „Proč jsi nás vyvedl?“ Ale tady říkají: „Co budeme dělat?“ a hned navrhují řešení: „Pošli je pryč, ať se každý postará sám o sebe.“ Oni hledají řešení, řekli bychom, z venku. Buď ať někdo přijde a něco donese, anebo asi nikdo nepřijde, jsme na opuštěném místě, tak ať jdou oni. Ať si každý obstará někde něco.
Člověk je náchylný k tomu chtít řešit ty situace z venku: „Ať někdo přijde, ať mi někdo pomůže, ať se někdo o mě postará, ať mi někdo dá peníze.“ Kolikrát to bylo v našich dějinách, že musí někdo přijít někde z venku, aby nám pomohl, aby nás zachránil. Nepřijde, proč by musel. A Ježíš říká apoštolům: „Nehledejte to řešení venku, ale hledejte ho vevnitř, uvnitř.“
Proč lidé nechtějí hledat řešení uvnitř? No, protože s tím bývá spojeno určité nepohodlí, ale velmi často lidé podceňují ty prostředky, které mají k dispozici. „Pane, my sice máme pět chlebů a dvě ryby, ale (to už neříkají, ale je to tam v tom kontextu) to nebude stačit ani pro nás. Z toho se nenajíme ani my.“ Podceňují to, co mají, podceňují možnosti, které jim dal Bůh, které jim dal Otec. Nevěří si.
A tak tedy celé to dál, to je také výuka, ale Ježíš bude teď učit těch dvanáct apoštolů důvěře v něho, anebo, řekli bychom, takové správné sebedůvěře. Bude je učit používat dary, které dostali, a bude je učit, aby věřili v pomoc Boží, v pomoc Ducha svatého.
Ježíš vzal chléb a požehnal. Stejně i ryby. Vzal chléb. To už není jenom obilí, ale to je hotový výrobek. Je v něm obilí, které vyrostlo na poli, tomu dal vyrůst Bůh, a potom dál je to práce lidských rukou. Je to tedy jakési společné dílo. A Ježíš toto společné dílo bere a žehná. Co to znamená, co to je požehnat něco? Znamená to říct nějakou formuli. Jakou, jaký je její smysl? Když někdo někomu nebo něco žehná, tak vlastně svolává Boží pomoc, Boží ochranu, prosí o Boží přátelství, ale vlastně tím také vyznává a přiznává s pokorou: „Nestačím na všechno sám. Nejsem schopen zařídit všechno sám, potřebuji tvou pomoc.“ Do určité míry ten člověk vlastně vyznává svoji slabost. A Ježíš říká: „Takhle všechno, co děláte, vkládejte to do té Boží ochrany, proste o Boží ochranu, proste o to, aby Bůh vám byl blízko, a potom uvidíte, potom z toho společného díla bude ještě mnohem větší ovoce, než jste čekali.
„Najedli se všichni a zbylo.“ Jde tam o dvě věci. Jde tam jednak o to, aby si uvědomili, že na začátku měli sice málo, ale na konci měli mnohem víc, a měli to proto, že Bůh dává a dává vrchovatě. Ne jenom trošku, ale ještě zbylo. Tady to gesto, že zbylo, bylo vlastně pro všechny ty pochybovače, kteří se třeba domnívali, že to nebyl nějaký zázrak, že to byl jenom nějaký sebeklam. Tak na konci je tedy víc než na začátku.
A potom se tam ještě mluví o těch, kteří tam byli, kteří jedli. Je tam číselný údaj pět tisíc mužů, a potom je tam taková nepatrná zmínka: „Kromě žen a dětí.“ Ve starověku, v době, kdy žil Pán Ježíš, ženy a děti nikdo nepočítal, ti byli navíc, s těmi se nepočítalo. A evangelista tady tím chce říct: „Bůh počítá všechny. Bůh ví o všech a počítá s každým. A každý je pro něho důležitý, každý má v Božím plánu záchrany své místo.“
Bratři a sestry, jestli budete mít čas, zkuste si přečíst ten začátek 14. kapitoly, jednak tu hostinu, která byla u toho Heroda, během které přišel Jan Křtitel o život, a potom vyprávění o tomto zázraku, o této hostině, která je výrazem toho, jak se Ježíš stará. Ale chce říct ještě mnohem důležitější věci nebo další věci, a sice: „Nikdy mě neobtěžuješ. Nemám dovolenou, nemám prázdniny, mojí prací je starat se o tebe. Dávám ti to, co potřebuješ. Důvěřuj, že jsem ti dal to, co potřebuješ pro svůj život, a neboj se to používat. A neboj se rozdělit se. Uvidíš, že na konci toho budeš mít mnohem víc, než jsi toho měl na začátku.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
02.08.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, minulou neděli jsme ukončili, řekli bychom, jednu takovou etapu. Slyšeli jsme podobenství o tom, čemu je podobné Boží království. A potom svatý Matouš, když toto ukončí, tak se, řekli bychom, radikálně mění téma evangelia. Vypráví na začátku 14. kapitoly o tom, jak údělný kníže Herodes uspořádal oslavu svých narozenin a jak při této oslavě, která na jednu stranu byla velkolepá, byla to taková přehlídka Herodovy moci, bohatství a podobně, tak vlastně při této oslavě je zavražděn Jan Křtitel, protože si to přála dcera Herodiady. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.07.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, měsíce červenec srpen, především tyto dva měsíce máme spojené s prázdninami, s dovolenou. Bereme je jako čas oddechu, dobu, kdy máme nabrat nové síly, jak říkáme, taky nějak opustit stereotyp každodenního života, a něco vidět nového, navštívit cizí země, nová místa, kde jsme ještě nebyli. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, my si taky někdy připadáme unavení. Připadáme si, že je toho na nás moc, že nám chybí nějaký ten životní optimismus, životní síla, to, z čeho bychom čerpali, a právě do této situace promlouvá svatý Pavel tím dnešním úryvkem. Více...
P. Pavel Lazárek, kaplan v Blansku
31.07.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Někteří lidé před jídlem, když se modlí, tak v té modlitbě mají takovou vsuvku, aby Bůh dal pokrm těm, kdo hladoví, aby na ně vzpomněl. Učedníci to tak nedělali a Pán Ježíš jim říká: „Vy jim dejte jíst. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
04.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
18. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 55,1-3; 2. čtení Řím 8,35.37-39; evangelium Mt 14,13-21;
Bratři a sestry, pro dnešní promluvu jsem si vybral větu z listu svatého apoštola Pavla Římanům: „Kdo by nás mohl odloučit od lásky Kristovy?“ A Pavel tam vyjmenovává všechny možné věci, které útočí na člověka: útisk, pronásledování, hlad, zabití, a říká: „Nic z toho, ani nic přítomného, ani nic budoucího, ani nic minulého nás nemůže odloučit od Boží lásky.“ Jako křesťané máme společného Otce, u něho máme společný domov, místo, kde se všichni sejdeme, kde jsme všichni doma, kde nás čeká radost a shledání. Více...