Pátek 12.07.2024, sv. Jan Qualbert, Bořek
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Víra i láska se živí z touhy po setkání

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,8-13; ž. Žl 121; 2. čt. 2 Tim 3,14-4,2; evang. Lk 18,1-8;

Víra i láska se živí z touhy po setkání9:56
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.13 MB]

Bratři a sestry, slavíme misijní neděli, tedy bavíme se o šíření víry. Svatý Lukáš napsal svoje evangelium pro křesťany druhé generace, potažmo třetí generace. Křesťané první generace očekávali velmi brzký příchod Ježíše Krista, do pěti, do deseti let. V okamžiku, kdy první generace umírá, nastupuje druhá a Kristus nepřichází, tak si uvědomují, že něco je jinak. Ne špatně, ale jinak. Buď tedy Pán se rozhodl odložit svůj příchod, nebo oni jeho slova nepochopili dobře.

Navíc ještě začínají pronásledování církve. Vyznávat víru v Ježíše Krista není jednoduché, není snadné, a tak ti křesťané druhé generace bojují s velkou únavou. Bojují s tím, že si uvědomují, že se budou muset připravit na prožívání víry v dlouhém období života. Že to nebude jenom takové to krátkodobé nadšení. Člověk je schopen, jak se říká, se vybudit, vyburcovat k nějakému krátkodobě vysokému výkonu. Ale že tady půjde o dlouhou dobu a půjde o to, abychom po tuto dlouhou dobu žili svoji víru a aby ta naše víra byla živá a aby neochabovala.

Víra se živí modlitbou. Už stará řecká filozofie, tuším že to byl Platón, říká tu definici, kterou zná většina z nás, že modlitba je pozdvižení mysli k Bohu. Nevymysleli to křesťané, ale už starý řecký filozof říká: „Modlitba je prostředek setkání s Bohem.“ Nám se často zdá, že ta modlitba je ztráta času, že je to něco, co obtěžuje, něco stereotypního a něco, co je k ničemu.

Ježíš říká toto podobenství o tom, že je potřeba se modlit a neochabovat. To by se dalo přeložit také „neztrácet odvahu“. Naše víra se živí z touhy, z touhy po setkání. Je to stejné, jako láska se živí z touhy po setkání. Jestliže se dva lidé mají rádi, tak si dají schůzku, těší s na to a čekají jeden na druhého. A v okamžiku, kdy jeden z nich bude mít zpoždění a nepřijde, tak ten, kdo už tam bude, se bude ptát: „Co se stalo? Proč nejde? Co se děje?“ A přesně takto si připadali ti křesťané druhé generace. Takto si často připadáme i my. Proč nejde? Co se děje?

Pán by mohl přijít v kterýkoliv okamžik. Ale co chce? Chce přijít jako ten, který je očekávaný, ten, na kterého se těšíme, ten, na kterého myslíme, a ten, po kterém toužíme. Církev tady v tom podobenství je tou vdovou, tedy ženou, která nemá muže, nemá manžela, ale to byl i právní pojem. A v tomto případě to znamená, že tato žena nemá ani syna. Tedy nemá nikoho, kdo by se jí zastal, kdo by hájil její práva.

Naráží na zlo. To zlo tam představuje ten nespravedlivý soudce. Je to obraz člověka, který se obrátí, řekli bychom, sám do sebe. „Boha se nebojím, na lidi nedám.“ Soudce je člověk, který by měl hájit právo, spravedlnost, respekt k autoritám, k zákonům, ale také by měl mít soucit. A v té charakteristice je právě absence obojího. On se Boha nebojí, tedy neuznává žádnou autoritu nad sebou. Na lidi nedám. Nemám soucit. Nikoho neuznávám, uznávám pouze sebe.

Je to opravdu zlo a Kristus říká, církev musí počítat s tím, že se bude setkávat s tímto zlem. Že si bude připadat, že nemá žádnou pomoc. Ale přesto je potřeba neochabovat, přesto je potřeba posilovat svůj vztah k Pánu.

Celé to podobenství je Ježíšovou katechezí na jednu tu prosbu z Otčenáše: Přijď království tvé. Jak jsem říkal, znovu se k tomu vracím, Ježíš chce přijít jako ten, kdo bude očekávaný. On má přijít. Jeho čekáme. Ale jak je to s naší modlitbou? My v našich modlitbách věnujeme velký čas prosbám. Mimochodem známe modlitbu chvály, díků a proseb. Chvály a díky, je to blízko sebe, není to to stejné, ale my většinu času prosíme. A za co prosíme? My prosíme za dary, za věci. Tyto dary, tyto věci, tyto prostředky nám Pán stejně dá, protože je pro nás stvořil. On s tím nemá problém. Ale on chce, abychom prosili o něho, o jeho příchod. „Ty přijď, Pane. Nechci tvé dary, ale chci tebe.“

Zase si pomůžeme příkladem těch dvou lidí, kteří se milují. Oni nechtějí dary jeden druhému. Oni chtějí přímo tu osobu. O to tady jde. Ne nějakou věc, která ho zastoupí, zalepí a podobně. Ne nějakou věc, která mi ho bude připomínat, ale já chci jeho. O tuto opravdovost tady jde. Jde o to, abychom tu modlitbu „přijď království tvé“ neříkali jenom proto, že to tam je, ne proto, že tam byla někým zařazena, ale abychom ji říkali vědomě, abychom si uvědomili, o co tady jde, o jaké setkání tady jde.

Bratři a sestry, naše modlitba má být také vynalézavá. Tam se říkalo, že nemá ochabovat, ale ta vynalézavost k tomu patří. A to jsme slyšeli v prvním čtení. Neříkalo se tam nic o slovech, která by Mojžíš říkal, pronášel. Jenom měl zvednuté ruce a říkal si: „Takhle to bude fungovat.“

Ten izraelský zápas byl založen právě na dvou momentech. Jozue bojuje, jejich ruce se namáhají, a pak jsou tu ruce zdvižené k Bohu. Dvě polohy. Obojí v našem životě by mělo fungovat – naše ruce, které pracují, které konají, ale zároveň také aby byly vztažené k Bohu.

Svatý Pavel říká, ať jíte, pijete nebo cokoliv jiného děláte, všechno dělejte k oslavě Boží. Tedy jíst, pít, to jsou ty nejobyčejnější činnosti. A Pavel říká: „Ano, to dělejte, to je potřeba, ale dělejte to nějak vědomě. Ne jenom automaticky. Dělejte to s tím úmyslem. Dělejte to s vědomím, že to všechno nás přibližuje k našemu Pánu.“

A když se vrátíme teď zase do toho Starého zákona. Zvedl ruce a říkal si: „Takhle by to mohlo fungovat.“ Ono to fungovalo, ale narazilo to na jeho lidské limity. Ale oni to nevzdali. Přemýšleli, jak to udělat. Namáhali se a znovu zapojili rozum, zapojili ruce a našli ten způsob, jak zůstat ve spojení s Bohem, s Hospodinem.

Bratři a sestry, taková by měla být naše modlitba – vynalézavá, odvážná, modlitba, která usiluje o to zůstat ve spojení. Modlitba, ve které budeme především říkat: „Pane, děkuji ti za tvé dary, ale prosím tě, přijď ty sám. Protože mně nejde jenom o tvé dary, ale mně jde o to, aby tys přišel do mého života, a jednou abych já došel do tvého království.“

Kéž se tak stane.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Pomoc mi přijde od Hospodina

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,8-13; ž. Žl 121; 2. čt. 2 Tim 3,14-4,2; evang. Lk 18,1-8;

Pomoc mi přijde od Hospodina8:57
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.78 MB]

Bratři a sestry, dnešní žalm, jak jsem už říkal na začátku mše svaté, patří mezi takzvané poutní písně, má číslo 121 a co je zajímavé, tak byla to píseň, která byla zpívána, když poutníci odcházeli z Jeruzalémského chrámu.    Více...


Nemusíme chodit daleko

Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
21.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,8-13; ž. Žl 121; 2. čt. 2 Tim 3,14-4,2; evang. Lk 18,1-8;

Drazí v Kristu, těžký úkol dává Pán Ježíš svým apoštolům: „Běžte do celého světa, učte tam všechny národy a křtěte je. Kdo uvěří a pokřtěn bude – spasen bude.“ Skutečně těžký úkol. Pán Ježíš z té hory v Galileji, jako by viděl nejenom ten kousíček země kolem, ale jako by viděl i ty země daleko v zámoří: Evropu, Asii, Afriku, Ameriku, Austrálii. Všechny ty světadíly a v nich milióny lidí; různých jazyků, různé barvy pleti a také i různého způsobu života. Ti všichni mají být jako děti Boží velikou rodinou.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.