Středa 01.12.2021, sv. Edmund Kampián, Iva
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Ve správnou chvíli zaujmout správný postoj

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
13.06.2021, kostel Nejsvětější Trojice v Lažánkách
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 17,22-24; 2. čtení 2 Kor 5,6-10; evangelium Mk 4,26-34;

Ve správnou chvíli zaujmout správný postoj9:36

Bratři a sestry, když bychom hledali nějakou společnou myšlenku těch textů, které jsme teď vyslechli, tak bychom to mohl shrnout asi, že jde o to zaujmout správný postoj. Ve správnou chvíli zaujmout správný postoj. A jde o to vlastně, že člověk, aby dokázal být, řekli bychom, angažovaný, aby se dokázal nasadit, když je to potřeba, a když je potřeba, tak aby zase dokázal čekat.

Ježíš to předkládá těm svým posluchačům, všem, kteří tam jsou, několik podobenství o Božím království, a jsou to, řekli bychom, takové všeobecné rady. V prvním čtení to byl příběh o konkrétních lidech, dostaneme se k tomu. Ale tedy vlastně když Ježíš říká: „Boží království je podobné člověku, který zaseje do země semeno.“ Zasít semeno znamená vykonat něco dobrého. To je dobrá činnost, je to činnost zaměřená na budoucnost, je to činnost, kdy ten, kdo to dělá, vlastně nemyslí jenom na sebe, ale i na ty, kteří jsou kolem něho, kteří eventuelně přijdou třeba i po něm. A to samozřejmě vyžaduje prostě určitou angažovanost.

My vidíme kolem sebe, řekli bychom, hodně zla. To zlo nás nějakým způsobem zneklidňuje, někdy nás to i přímo rozčiluje a říkáme si: „Já se tak snažím, a to zlo tady pořád je a nedaří se to nějakým způsobem ztlumit nebo takhle.“ Vidíme a zjišťujeme, že to zlo má své určité, řekli bychom, mechanismy, kterými funguje, ale Ježíš právě připomíná a říká, i dobro má své mechanismy, i dobro funguje, dobro se rozšiřuje, dobro se šíří. A Ježíš tady tímto podobenstvím chtěl dodat odvahu těm, kteří vlastně nějakým způsobem váhají, jestli má smysl vůbec nasadit se, jestli má smysl konat něco dobrého.

To dobro, hlavně ze začátku, bývá velmi nenápadné. Jak tam Ježíš líčí, jak to obilí roste, tak říká vlastně, země sama od sebe přináší plody, napřed stéblo. Vlastně když to obilí vyrazí ze země, tak úplně na začátku, když je maličké, tak připomíná trávu. A pokud by tam přišel někdo, kdo by to neznal, nerozuměl tomu, tak by řekl: „To je tráva, tak to posečeme.“ Ne, to by bylo špatně.

Ježíš vyzývá svoje posluchače k tomu, aby dokázali rozlišovat, aby byli pozorní, aby byli vnímaví. Aby dokázali ve správný čas také čekat. Jsme u toho. Je potřeba, aby se ukázalo, že to stéblo není obyčejná tráva, ale že je to obilí. Je potřeba počkat.

Tady toto čekání, jak ho má na mysli Ježíš, to není nějaká rezignace. To není něco, kdy člověk řekne: „A mě už to nebaví, mně už je všechno jedno a prostě už mě to nezajímá.“ Ne, to je vlastně okamžik, kdy člověk ví: udělal jsem, co jsem udělat mohl, a teď je to na Pánu, teď já musím počkat.

V tom prvním čtení, kde se taky mluvilo o cedru a o ulomení nějakého vrcholku a takhle, ono se tam ještě předtím mluvilo o orlovi a o tom, že ten cedr uschnul a tak. To je taky, řekli bychom obraz. Obraz, který předkládá Izraelitům prorok Ezechiel. Je to obraz, který mluví o konkrétních lidech. Nejde tam o zvířata, nejde tam o rostliny, ale jde tam o konkrétní lidi. Oni se vinou svých politických představitelů dostali do opravdu velmi svízelné situace. Abychom to celé pochopili, tak napřed je potřeba říct, že tím cedrem, který uschnul, byl král Sidkiáš, a tím vršíčkem, z kterého ulomí malou větévku, tak to byl král Jójakín.

Jsme těsně před Babylónským zajetím, začíná za krále Jójakíma. Jójakím a Sidkiáš byli bratři. Jójakím vypověděl spojeneckou smlouvu Babylónu, přiklonil se k Egyptu. Egypťané je nechali, jak se říká, na holičkách. Babylóňané poslali vojsko, ti oblehli Jeruzalém. Jenže mezitím Jójakím už byl mrtvý a nastoupil jeho syn Jójakín. Ten, jak se říká, k tomu přišel jak slepý k houslím, a taky si to pěkně slíznul. Ale protože byl moudrý, tak se vzdal. Věděl, že nemá smysl vést válku. Oni ho za to odsuzovali a považovali ho za zbabělce.

Byl odveden do zajetí, s ním nějací šlechtici a řemeslníci. Na místo Jójakína byl Babylóňany dosazen Sidkiáš, bratr Jójakíma, strýc Jójakína, který se po pěti letech vzbouřil. Trvalo to dalších pět let, než zase Babylóňané dali dohromady armádu a přitáhli podruhé. A teď už město zničili a odvedli většinu obyvatelstva do zajetí. A ten národ si říká: „Tak co? Ztratili jsme všechno. Je to konec nebo přijde nějaká obnova, nějaký nový začátek? No jo, ale jestli přijde, tak odkud, kde se vezme?“

A proto je poslán prorok Ezechiel a říká: „Ano, není to konec. Je to nový začátek, ve kterém nepůjde ani tak už o politický stát, ale půjde o obnovení společenství víry. Společenství víry a bohoslužby. A ta obnova začne skrze toho krále, který je v zajetí.“ ¨

Tak to nikdo nečekal, tomu nikdo nevěřil a uvědomili si v tu chvíli, že s tím ve svých kalkulacích nepočítali. Bůh má opravdu jiné plány, než je máme my, ale trvalo to. Trvalo to vlastně sedmdesát let, než se mohli vrátit a než začala ta obnova. Tedy jsou situace, kdy je potřeba jednat, jsou situace, kdy je potřeba čekat.

Našel jsem k tomu takový krátký, poměrně výstižný příklad. V tom příběhu vystupuje člověk, který sedí na kraji pole. To pole je hnědé, takže hlína, a láká to všechny možné. A vlastně tady ten hospodář tam sedí, aby na to dával pozor.

Přijdou děcka, že by si tam hrály s balónem, že je to dobré hřiště, je to rovné. A on říká: „Ne, ne, děcka. To není na hraní, to je určené k něčemu jinému.“

Přicházejí lidé a říkají: „Jé, tady bychom si mohli udělat zkratku, takovou pěšinku. Nám by to ušetřilo cestu domů.“ A on říká: „Ne, ne, ne, to není na to. To má jiný účel.“

A dokonce přijde pan farář a říká: „To pole by se hodilo, abychom tady postavili nějaký sál pro farnost nebo něco takového. To tady chybí.“ A ten hospodář zase říká: „Ne, ne, ne, pane faráři. To vůbec. To bude mít jiný účel.“

No, a v okamžiku tedy, kdy vyklíčilo obilí a vyrazily stébla, tak všichni pochopili, že nedokázali čekat. Ale ten hospodář ano. Ten čekal, a potom to přineslo užitek.

Ono s tou naší zbrklostí nebo s tím, že neumíme čekat, tak se může stát, že na jedné straně něco vybudujeme, ale vzápětí to zase zničíme.

Ten příběh končil právě tím, že jde o to, abychom svými dvěma rukami nezničili to dobré, co jsme jednou rukou zaseli. Tam je odkaz na to, že v těch starých dobách, kdy nebyly secí stroje, tak ten hospodář, který šel, tak jednou rukou rozhazoval to obilí, to zrní, které padalo do země. A tady ten příměr, nezničit dvěma rukami to, co jsme jednou rukou zaseli, právě odkazuje tady na toto, a sice že je potřeba dát čas. Všechno dobro potřebuje čas. Na nás je, abychom zaseli, a potom abychom vyčkali. Pán se o to určitě postará a dá vzrůst tomu, co my jsme s jeho pomocí zaseli.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


O svíčce a o tmě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 2 Sam 12,7-10.13; 2. čtení Gal 2,16.19-21; evangelium Lk 7,36-8,3;

O svíčce a o tmě10:29
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.10 MB]

První svaté přijímání dětí.

Já půjdu blíž sem za vámi. Vlastně dneska jste středem pozornosti. Zasloužíte si to, protože jste připravovaly dlouho. Dobře jste se připravovaly, plnily jste všechny ty úkoly, všechno to, co jste dostávaly zadané a věřím tomu, že kolikrát se nad tím zapotili i vaši rodiče.    Více...


O tužce

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.06.2012, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
11. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Ez 17,22-24; 2. čtení 2 Kor 5,6-10; evangelium Mk 4,26-34;

O tužce8:02
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.67 MB]

První svaté přijímání dětí

Děcka, co mám v ruce? Tam vzadu to nevidí. Tužku. Dokonce takovou frajerskou. Z jedné strany je červená, z jedné strany je modrá. My jsme slyšeli o tom, že Ježíš učil lidi v podobenství.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.