Rubrika
HomilieKouřové signály pro naši záchranu
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.04.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, evangelium, které jsme právě vyslechli, je přímým pokračováním evangelia, které jsme četli při velikonoční vigílii, i s tím dovětkem o penězích. Co je tam důležité, co je tam podstatné? Svatý Matouš nejmenuje všechny ty ženy. On ani neříká, kolik jich bylo, prostě ženy. Proč je to takto? Některé osoby jsou jmenovány, které byly u hrobu, jiné nejsou. Je to jakýsi, řekli bychom, záměr, snad pastorační nebo jak to říct. Matoušovi jde o to, aby to nevypadalo, že se Ježíš ukázal nebo že je tu Ježíš jenom pro některé, že Ježíš vstal jenom pro někoho. Chce ukázat a říct: „Ježíš vstal pro všechny, vstal pro každého z vás.“ A proto jsou tam postavy, které nejsou přesně popsány, nejsou jmenovány, abychom tam každý z nás mohli právě doplnit sebe. Protože i my většinu svého života prožíváme v tom rozpoložení, že se v nás mísí radost, ale zároveň i starosti, někdy i bolest, obavy. Málokterý den je takový, že by v něm byla jenom radost, a máme si uvědomit, že zase málokterý den je takový, že by tam byly jenom starosti. A je to Ježíš, který říká: „Radujte se,“ a pak taky říká: „Nebojte se.“
Tady k těm starostem a tady k tomu, jak se to všechno prolíná a jak to tvoří v našem životě jeden celek, jsem našel jeden takový pěkný příběh. Vypráví o člověku, který ztroskotal na moři, na lodi, a s velkou námahou se mu podařilo doplavat k nějakému malému ostrůvku. Posbíral z té potápějící se lodi taky pár věcí a modlil se: „Pane Bože, ať přijde co nejdřív záchrana.“ Záchrana nepřicházela, a tak člověk se na tom ostrůvku zabydlel. Udělal si nějaké to nouzové obydlí, začal shánět něco k jídlu, po veliké námaze se mu podařilo rozdělat oheň, a tak se tam tak nějak provizorně zabydlel, jak to šlo. A pořád, každý den se modlil a prosil: „Pane Bože, pošli mi záchranu.“
Záchrana pořád nepřicházela a ten člověk už byl celkem zoufalý. A jednoho dne, on ani nevěděl jak, prostě ta nádoba, ve které byl oheň, se převrhla a začlo to hořet a to jeho obydlí z rákosu a z těch větví celé vzplanulo. Člověk chvíli se snažil hasit, ale když viděl, že to moc nepomáhá a naopak že všude už je dým, tak z toho domečku vynesl, co se vynést ještě dalo, pár věcí zachránil, a pak tam seděl a úplně zoufale se modlil a říkal: „Pane Bože, proč mi toto děláš? Proč mi bereš ještě i to málo, co mám, když mi neposíláš tu záchranu?“ A v tom za nějakou hodinu, za dvě za tři hodiny připlula velká loď, spustila člun a toho člověka vyzvedli z toho ostrůvku. A on se ptá: „Jak jste mě našli?“ A ten kapitán říká: „Viděli jsme vaše kouřové signály.“
Bratři a sestry, máme si uvědomit, že to co nám připadá třeba jako velké starosti nebo to co jsou třeba velké starosti, velké nesnáze v tuto chvíli, tak že Pán Bůh s tím vším má nějaký plán a že to mohou být kouřové signály pro naši záchranu. Že to může být něco, co nás posune blíž k Bohu, k lidem. Že je to něco, o čem Bůh ví a nenechává nás v tom samotné.
Ježíš jde naproti těm ženám. Ty ženy vlastně utíkají od hrobu, od toho místa smrti, od toho místa, kde končí život, nebo tak ony to chápaly, a Ježíš jim jde naproti, řekli bychom, trošku nelogicky. Nevíme, jak se Ježíš od toho hrobu vzdálil nebo jak se to stalo. Ježíš se vrací k tomu místu, k té smrti, kde byl uložen, kde bylo uloženo jeho mrtvé tělo, aby potkal ženy a aby jim právě dal tu naději, aby jim dal radost, aby je upozornil, a říká: „Nebojte se. Odložte tady toto.“
Mohlo by se klidně stát, že ženy v tom okamžiku, kdy ony vlastně běžely, že by se nezastavily, že by toho Ježíše nějakým způsobem minuly. Bylo by to k jejich velké škodě. A to je další z takových důležitých myšlenek a poselství, které nám přináší doba velikonoční – zastavit se. Ježíš nám jde naproti. Jde nám naproti, přichází k nám v situacích, kdy to nemá logiku, kdy bychom to nečekali, ale na nás je, abychom ho neminuli, abychom kolem něho neproběhli.
Právě Velikonoce nám připomínají a vedou nás k tomu, abychom se zastavili čas od času. Opravdu Ježíš je ten, který nabízí řešení našich životních situací. To řešení je opravdu v evangeliu, v jeho radostné zvěsti. Akorát jde o to, když člověk třeba už neví jak dál, aby si sedl a v tom evangeliu začal číst. Protože Ježíš často mluvil o běžných otázkách života, o běžných situacích, tak jak je prožívali jeho současníci, a co si budeme povídat, ono se to o mnoho nezměnilo. Akorát jsme obklopeni větším množstvím techniky, ale problémy máme pořád stejné, protože jsme lidé. Tak hledejme u Ježíše radu. Tam to najdeme, co on tomu říká, nebo jak on reaguje na ty určité situace. Zastavme se. Nenechme to jenom proběhnout. Byla by to naše veliká škoda.
A co Ježíš ještě říká těm ženám, co ony mají udělat? Říká: „Oznamte mým bratřím.“ Kdo to je, ti jeho bratři? No, to jsou ti, kdo s ním slavili Poslední večeři a měli být pod křížem. A byl tam jeden. To jsou ti chybující učedníci. Ale Ježíš neříká: „Běžte a řekněte mým chybujícím učedníkům,“ nebo: „Mým bývalým učedníkům.“ „Řekněte mým bratřím.“
Kdo je to bratr? No, to je nejužší rodina. Ježíš přesto, že jsme chybující lidé, že často jsme někde jinde, než kde bychom měli být, nám stejně jako těm apoštolům říká: „Vy patříte do mé rodiny. Vy patříte ke mně. Já vás totiž k sobě počítám.“
„Řekněte mým bratřím a sestrám,“ takto si to můžeme rozšířit, aby nám bylo jasné, že to platí pro nás pro všechny. „Ať odejdou do Galileje, tam mě uvidí.“ Proč do Galileje? No, tam byly domy. Tam Ježíš k nim mluvil, tam oni se pohybovali. Do Jeruzaléma zpravidla chodili na svátky, zpravidla třikrát za rok, ale jinak se pohybovali většinou v Galileji. Tam si byli jistí, v Jeruzalémě byli hosty. V Jeruzalémě se na ně trošku dívali skrz prsty: „To jsou ti neučení, hloupí Galilejci. Oni nestudovali, na rozdíl od nás.“
A Ježíš je posílá domů, aby se uvolnili, aby se zbavili strachu, toho sevření. Ježíš nechce vést člověka k tomu, aby ho deptal, aby ho svíral, ale naopak aby se člověk volně nadechl. Ať jdou domů, tam jim bude dobře, tam budou vnitřně svobodní a „tam k vám přijdu“, nebo k nim.
Ježíš k nám přichází, už jsem to říkal, v situacích, kdy to nečekáme, způsoby, kterými to nečekáme, a přichází k nám domů. Uvědomme si, že zvěstování o Ježíšově narození se událo v Nazaretě v domě, kde Marie bydlela. Ne v chrámu, ne v synagoze, ale v domě, tam kde ona byla doma, v jejím obvyklém prostředí. A tak když se chceme setkat s Ježíšem, nesmíme se domnívat, že náš život je příliš obyčejný, že to Boha obtěžuje. Ne, on k nám chce přijít, k nám domů. Jde o to, abychom my ho tam nějakým způsobem pozvali. Apoštolové museli jít do té Galileje. To bylo to, že oni řekli: „Ano, Pane, my tě čekáme.“ Tak je i na nás, abychom řekli zase podle našich možností: „Pane, my tě čekáme.“
Tím víceméně končí tady toto vyprávění. Svatý Matouš se teď vrátí, aby udělal úplný závěr, vrátí se na začátek. Matoušovo evangelium, když líčí velikonoční události, začíná penězi, že velerada vypsala odměnu na to, kdo jim oznámí, kde je Ježíš, a tady na tu návnadu se chytil Jidáš. A teď to končí tím, jak vlastně na podobnou návnadu se chytili vojáci. Ty první peníze byly peníze za zradu. Tyto druhé peníze jsou penězi za lež. Svatý Matouš nemá nic proti poctivě vydělaným penězům, nic proti tomu, kdy člověk získá odměnu za odvedenou práci. Ale jak říkám, obojí je špatně. To je zrada, to je lež. A je to právě zase, jak ta zrada byla od toho nejbližšího, tak tato lež je od těch, kteří byli nejblíž. Ti vojáci byli tomu hrobu úplně nejblíž. Nevíme, jestli viděli anděla. Anděl se k nim vůbec neobrací. Anděl se obrací k ženám a říká jim: „Vy se nebojte.“
Ježíše neviděli asi určitě, ale přesto byli blízko. Viděli, kámen je odvalený, hrob je prázdný. Děje se tady něco, co je rozhodně neobvyklé, protože nepřišel žádný člověk. Děje se něco, co nedokážeme vysvětlit, a minimálně by o tom měli přemýšlet. Ale vzali peníze. Šli tou nejjednodušší cestou, cestou okamžitého zisku. Ono se pak dál v tradici vypráví, že stejně většinu peněz museli odevzdat svému velícímu důstojníkovi, eventuelně právě i přímo Pilátovi. Protože ta báchorka o tom, jak to proběhlo, je, jak se říká, neudržitelná: „Řekněte, že když jste spali, tak že ho odnesli.“ Pokud spali, tak nemohli vidět, co se stalo. A pokud nespali, tak špatně hlídali. A oni tam byli posláni proto, aby hlídali. Na vojně se tomu říká hrubé porušení kázně nebo rozkazu, a opravdu i tenkrát už by to pro ně mělo velké důsledky, včetně krutých tělesných trestů. Ale přesto oni se rozhodnou, že půjdou touto cestou.
Svatý Matouš to uvádí jako takový příklad lidí, kteří nepustí k sobě, nepřemýšlí o těch událostech. Ale jak říkám, vidina okamžitého prospěchu, krátkodobého prospěchu, je zaslepí natolik, že ostatní odloží.
Když je ta poslední věta, že tento výklad je mezi židy rozšířen až do dneška, tím se nemyslí do dvacátého století, ale myslí se tím někdy do roku 70, kdy vznikalo Matoušovo evangelium.
Celý ten závěr z toho všeho. Jsou tady zase dvě skupiny lidí. Jedna ta skupina, to jsou ty ženy, které mají radost, ale mají i bázeň, všechno se to v nich hádá, pere, nevědí, jak to všechno mají ještě utřídit, ale zastaví se u Ježíše, naslouchají a přijímají jeho poselství. Paradoxně ti, kteří byli nejblíž, viděli ty úkazy, tak o tom nepřemýšlí a zůstávají zatvrzelí.
Svatý Matouš chce říct: „Poslední slovo, to rozhodnutí, je na člověku.“ Na každém člověku. Každý člověk má svobodnou vůli, a buď právě řekne: „Ano, Pane, já věřím, že jsi pro mě vstal,“ anebo toto odmítne. Je to k jeho velké škodě, a my se chceme samozřejmě podobat těm ženám, a potom i těm apoštolům, kteří šli do Galileje, protože chceme patřit do Ježíšovy rodiny, chceme být jeho bratry a sestrami.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.04.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, mluvíme o zmrtvýchvstalém Ježíši Kristu. Poznat zmrtvýchvstalého Ježíše nebylo úplně jednoduché. Z toho, co nám zanechali evangelisté, tak vysvítá, že s určitostí ho ti lidé poznali v okamžiku, kdy Ježíš promluvil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.03.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, my jsme rozjímali o Velikonocích o Kristových slovech, o tom, co vlastně ta slova znamenají pro nás, co nám tím Ježíš odkázal, co nám tím chce říct. Taky jsme potom rozjímali o tichu, které následovalo po těch slovech a o tom, že vlastně potom znovu přišlo Boží slovo, že znovu Bůh promluvil. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.03.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Bratři a sestry, začnu tak, jak jsem začal loni, a sice, že v době postní se církev obrací dovnitř, každý věřící se má podívat do svého nitra. Naopak v době velikonoční, kterou teď prožíváme, se církev obrací navenek, obrací se k těm, kteří jsou mimo ni, a snaží se je oslovit. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
01.04.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Mt 28,8-15;
Moji drazí bratři a sestry, evangelium, které jsme právě slyšeli, a nad kterým jsme zpívali Aleluja, jsme slyšeli na Bílou sobotu v noci. Spíše, správně by to mělo být v neděli brzo ráno. Evangelium, které nám vypráví o tom, že ženy, které spěchaly brzo ráno ke hrobu, potkaly anděly, kteří jim oznámili, že Ježíš tam není, že byl vzkříšen, a potom se setkávají s Ježíšem. Na cestě zpět. Můžeme se tedy zeptat takto: Proč jim Ježíš jde naproti? Vždyť andělé už jim řekli, že Ježíš byl vzkříšen. Nebylo by tedy potřeba jen kvůli tomu, aby jim Ježíš oznámil, že byl vzkříšen, aby se s nimi setkal. Více...