Rubrika
HomilieAť je nám Josef vzorem a Achaz varováním
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.12.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, před námi je poslední adventní týden. Jak jsem říkal na začátku mše svaté, vlastně prožíváme nejdelší možný advent. Příští rok zase bude naopak velmi krátký, neděle bude čtyřiadvacátého, takže oslavíme čtvrtou neděli adventní a vzápětí už budeme slavit Ježíšovo narození.
Letos máme příležitost prožívat dobu adventní déle. Je to příležitost a je na nás, abychom příležitost nepromarnili. Žijeme v době, kdy lidé mají dobu adventní spojenou s nákupy anebo s tím, jak se říká, aby byla taková pohoda. Ale ono k té době adventní patří něco jiného. Advent znamená příchod, někdo přichází a příchod toho někoho je potřeba připravit.
My jsme slyšeli o adventu dvou osob. Dnes především svatého Josefa a krále Achaza. Už u toho Josefa, který je nám bližší, vidíme, že jeho advent nebyl vůbec nějaký klidný. Josef, protože se chystala svatba s Marií, vlastně museli se také stěhovat z Nazareta do Betléma, musel zařídit spoustu věcí. To je podobně jako my, taky zařizujeme spoustu věcí, aby bylo připraveno. Ale navíc se tady objevuje problém, docela zásadní problém. Je tu dítě, o kterém Josef ví, že není jeho. Jak to vysvětlit? Josef je osoba, která nehledá svůj nějaký prospěch, Josef je člověk, který upřímně miluje Pannu Marii, a proto hledá řešení, které by neublížilo, řešení, které by bylo správné, které by bylo dobré. Toto je Josefův advent.
Pak je tady advent krále Achaza. Takovou závorku teď udělám. My známe z Bible dva krále, kteří mají velmi podobné jméno. Jeden se jmenuje Achab, b na konci, a druhý se jmenuje Achaz, na konci je z. Ten první, Achab, kraloval nad severním královstvím o sto let dříve, než žil právě tady Achaz, který kraloval nad jižním, nad Judským královstvím. Král Achaz je ve velmi složité situaci. Na severních hranicích se k nim tlačí velký nepřítel Asýrie. Několik menších králů a knížat se domlouvá, že by udělali proti tomu asyrskému králi, který se jmenoval Tiglatpilesar, takovou koalici, a Achaz s nimi nechce jít. A vznikne z toho nakonec válka tady mezi těmito malými královstvími. Achaz prohrává a vypadá to, že bude obležený Jeruzalém. A při jedné takové té obchůzce toho Jeruzaléma, jsme někdy kolem roku 736 před narozením Pána Ježíše, tedy poměrně dost dlouho, při jedné té obchůzce Jeruzaléma, kdy král zřejmě kontroluje hradby, dívá se, jak to vypadá s vodou, s vodními zdroji, je poslán, aby mu šel naproti prorok Izaiáš.
Prorok Izaiáš nejde sám. Vede s sebou svého syna, který se jmenuje Šear-jašub. Tady v tom příběhu, v tom srovnání hrají poměrně důležitou roli jména. Víme dobře, že ve Starém zákoně, ale i později jména něco symbolizovaly. Vyjadřovaly buď nějakou vlastnost, nebo přání. Jméno Josef znamená „Bůh přidá“. Jméno Achaz znamená „uchvátil Hospodin“. Z toho je vidět přání rodičů toho krále Achaza, když se to dítě narodilo, aby ho uchvátil Hospodin, aby on byl nějakým způsobem zapálený tady pro tyto věci, protože měl jednou stát v čele, měl vést, měl být tedy nadšený. Protože král byl takovým, řekli bychom, zosobněním uzavřené smlouvy mezi Bohem a izraelským národem.
Šear-jašub znamená „zbytek se vrátí“ nebo „zbytek se obrátí“. Je to zase jméno symbolické, které je obráceno dopředu. Nemluví ani tak o tom, co by ten chlapec měl udělat, ale mluví o tom, čeho je ten chlapec znamením. On je nositelem naděje. Každé dítě je nositelem naděje, toho, že to bude pokračovat, že neskončí naše rodina, že neskončí naše jméno, že tady náš rod bude mít budoucnost. A právě prorok bere s sebou toho syna proto, aby naznačil i tím viditelným způsobem, že Hospodin nabízí Achazovi budoucnost.
My jsme slyšeli žalm, který byl takovou písní, která se zpívala vždycky na Nový rok, kdy oni chodili s archou po Jeruzalémě, a vnášeli ji slavnostně do chrámu. A v tom průvodu měl čelní místo velekněz a král. Ti dva jakýmsi způsobem vedli celý ten lid, celý ten národ, celé to procesí. To dělával i král Achaz. V tuto chvíli se dostává k Achazovi nabídka: „Bůh vás zachrání. A abys poznal, že to není jenom prázdný slib, prázdné slovo, můžeš vyžadovat nějaké znamení, něco aby to bylo vidět.“ Izraelité obecně měli zakázáno žádat taková znamení, dělat takové pokusy, házet kostky nebo různé další věci, protože to zavání magií anebo velmi často šlo o náhodu. Ale v tuto chvíli sám Bůh vlastně jakýmsi způsobem ruší svůj příkaz a říká: „Teď v tuto chvíli ty můžeš!“
A Achaz se staví do role takového pokorného člověka: „Ne, já nebudu. Jak bych si mohl dovolit? To přece nejde, já si to nezasloužím.“ Ale je to pokora, které se říká falešná nebo hrbatá. On nechce žádat to znamení z takového naprosto pragmatického důvodu. On nechce být zavázán. Všichni to známe. Když něco potřebujeme, tak za někým příjdeme a řekneme: „Prosím tě, pomoz mi, udělej mi…“ Ten člověk nám vyhoví, ale když ten člověk sám bude něco potřebovat, tak víme, že má právo přijít k nám a říct: „Prosím tě, zase ty na oplátku pomoz ty mně.“
A takhle Achaz se bojí, že bude zavázán Hospodinu. Že bude „muset poslouchat“. On nechce. Achaz se vůbec bojí. Bojí se těch okolních králů, bojí se Hospodina a bojí se nevím ještě koho nebo čeho. Achaz se chce zachránit a chce zachránit sebe. On se tváří, že mu jde o záchranu i těch ostatních, ale není to tak. Protože z těch kroků, které potom následovaly, víme, že mu šlo pouze o jeho vlastní kůži. Jednak neposlechl. Poslal dopis asyrskému králi, ve kterém mu píše: „Jsem tvůj otrok, všichni jsme tvoji otroci,“ je to ve Druhé knize královské. Ale pak to pokračovalo ještě mnohem horšími činy. On, Achaz, se odklonil úplně od víry v Hospodina, obětoval bohu Baalovi svého jednoho syna, nádoby z Jeruzalémského chrámu poslal jako dar do Asýrie asyrskému králi. Asyrský král přišel skutečně na pomoc, zničil ty okolní království, zničil severní Izrael, a nakonec musel Achaz přijít za tím Tiglatpilesarem do Damašku a tam si před ním musel lehnout na zem, aby ukázal, že je jeho otrok.
Obrovské ponížení. Obrovské ponížení, které vzniklo z toho, že ten člověk chtěl zachránit sebe, že ten člověk svoji víru předstíral, že si na to hrál. On porušil smlouvu s Hospodinem, protože v té smlouvě bylo: „Vy budete ve mě věřit a já vás budu chránit.“ A on jako král toto porušil a došlo k takovému velkému úpadku. Jeho syn Chizkiáš se toto všechno snažil potom spravit, zvrátit a byl velmi horlivý. Ale tady taková ta značka, že tady bylo něco hodně špatně, ta už tam potom zůstala.
Ale bratři a sestry, co nám ty texty chtějí říct? Chtějí nám říct to, že někdo nosí třeba nějaké jméno, které je krásné, „Hospodin uchvátil“, že to není samo o sobě nějakou zárukou, že ten člověk bude skutečně uchvácený Hospodinem. Spíše to jméno má vyjadřovat přání. Má vyjadřovat nějaký ideál, který máme naplnit. Na Josefovi se to naplnilo, to že Bůh přidal. Ale Josef, jak jsem říkal, tam je ten základní rozdíl, Josef uvažuje tak: „Chci udělat dobro. Nechci nikomu ublížit. Nehledám svůj prospěch, svoji záchranu, ale hledám prospěch, záchranu Marie.“
Další věc byla ta, že když Josef takto upřímně hledal, řekli bychom, dobré řešení, Bůh mu přichází na pomoc a nabízí mu ještě lepší řešení. Ale Josef je na to připravený, Josef to slyší. Achaz to neslyšel. Achaz neslyšel nebo spíš dělal, že neslyší. Achaz taky spěchal. Kdyby třeba řekl: „Dej mi čas na rozmyšlenou. Já to musím všechno uvážit, je to důležitá věc.“ Ne, ale okamžitě jednal. Josef to řešení hledal delší dobu a nespěchal.
Bratři a sestry, advent je doba, kdy máme promýšlet věci. Advent je doba, kdy máme připravovat se na setkání s Ježíšem o Vánocích. Jestliže prožíváme nějaké těžkosti, jestliže prožíváme nějaké svízele, ať je nám vzorem Josef a Achaz ať je nám varováním. Jestliže nemusíme řešit nějaké těžkosti, tak ať za to Pánu Bohu děkujeme a s tím větší radostí se připravujeme na setkání s Ježíšem o Vánocích.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.12.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, v době adventní čteme zprávy o tom, jak se anděl zjevuje především Panně Marii, jak se zjevuje Zachariášovi a my to známe ze zprávy o narození Jana Křtitele, a to třetí je zjevení anděla Josefovi. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.12.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, slovíčko advent, kterým se nazývá tato doba, kterou právě prožíváme, my máme spojenou s tím časem předvánočním a bereme to jako záležitost, řekli bychom, Nového zákona, církve. Ale už ve Starém zákoně existoval advent. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Já řeknu nejprve několik slov k betlémskému světlu. Už na začátku mše jsem zmínil motto letošního roku: Vy jste světlo světa! Když se vrátíme do historie, tak zjistíme, že tato akce, rozvoz betlémského světla, vznikla v Rakousku v roce 1986. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.12.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Blížíme se, bratři a sestry, k době vánoční. Takový návod, jak slavit Vánoce, nám dává právě dnešní druhé čtení z listu Římanům. Je to samotný úvod.
Apoštol Pavel začíná tak, jak začínaly vlastně všechny dopisy v té době – pozdravem. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.12.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Bratři a sestry, všechna dnešní čtení nám představují lidi, kteří se setkali s Bohem. Je to úplně taková galerie všech možných typů, všech možných povah, ale ti lidé se taky liší svým postavením a tím, co dělali. Více...
P. Mgr. Karel Orlita, student kanonického práva na Papežské Lateránské univerzitě v Římě
23.12.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle adventní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Iz 7,10-14; ž. Žl 24; 2. čt. Řím 1,1-7; evang. Mt 1,18-24;
Moji drazí, bratři a sestry; také milé děti – vás bych chtěl nejprve oslovit. Vy tady stavíte, když jsem přišel do kostela, tak jsem si toho všiml, vy tady stavíte nějaké domy. Copak ty domy znamenají?
Otec Karel zde přistoupil k dětem a povídal si s nimi o adventní hře, kdy děti postavily stylizované domy a rozsvítily v nich svíčky; toto světlo pak symbolizuje Kristovu lásku, které se má rozzářit v každém z nás. Otec Karel zdůraznil dětem význam okamžiku, kdy se svatý Josef postaral o Pannu Marii po snu, ve kterém se mu zjevil anděl. Poté se znovu obrátil ke všem věřícím:
Více...