Rubrika
HomilieJe málo těch, kdo budou spaseni?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, evangelní úryvek, který jsme právě vyslechli, patří mezi ty složitější, aspoň pro nás, na pochopení, na přijetí, abychom si to nějak utřídili, poskládali. A přece je to úryvek, který se týká našeho každodenního života. Ta obtížnost spočívá v tom, že jednotlivé obrazy Ježíš celkem rychle střídá a není to jednolitý příběh, který by na sebe navazoval, ale jsou to obrazy. Ale přesto, jak říkám, týká se to každodenního života, času a prostoru, kde žijeme, kde se pohybujeme. Jak to tak je, nebo jak to tak přijde?
Když by to někdo z vás hledal, tak ten úryvek je z 13. kapitoly Lukášova evangelia. V předešlých dvou kapitolách Ježíš mluví o tom, proč přišel, jaké je jeho poslání. Přišel nás zachránit, a přišel nám něco dát. On o tom mluví, o tom, že Bůh ho posílá, aby oznámil, že Bůh nás chce přijmout za své adoptivní syny a dcery. Když je někdo sirotek, nemá rodiče, tak vlastně nemá nic. Když ho někdo adoptuje, tak tím ten člověk získá. Získá jméno, postavení, třeba i peníze, získá zázemí, je za ním někdo. A Ježíš říká: „Otec mě poslal, abych já vám toto oznámil, že takhle vás chce přijmout.“ A to se má uskutečnit v tom, čemu se říká Boží království.
Na konci toho dnešního úryvku taky byla zmínka právě o Božím království. Ale pokud jde o to Boží království, tak tady my se nacházíme v takové, říká se tomu, paradoxní situaci. Ježíš to království založil, mluví o něm, jako že roste, a že je tady přítomno. Ale není přítomno tak, jak my bychom čekali. To znamená v tom vnějším, není přítomno se svojí slávou, není přítomno tak, že by bylo všem naprosto zřejmé. Teologové pro to používají takový výraz, obrat, kterému se říká „již ano, ještě ne“. Je to svým způsobem paradoxní situace. A právě všimli si toho už Ježíšovi učedníci a ptají se ho: „A jak v této paradoxní situaci, kdy tys tady něco založil, ale ono to ještě není úplně vidět, tak jak se máme zachovat, co máme dělat? V tom čase a v tom prostoru, kdy už tady něco je, ale ještě to není úplně zřejmé?“
A Ježíš na to odpovídá. V první řadě na to odpovídá tím, co dělá. „Ubíral se od města k městu, od vesnice k vesnici, učil a pokračoval v cestě do Jeruzaléma.“ Svatý Lukáš toto takhle vyjmenovává schválně, protože někdo by si mohl říct: „Tak pohyboval se od města k městu, od vesnice k vesnici, byl v tom nějaký plán? Mělo to nějaký směr a cíl?“ A Lukáš odpovídá: „Ano, tím cílem byl Jeruzalém.“
Ježíš má cíl svého snažení, cíl svého života a vybízí nás, abychom i my měli cíl. Každý den našeho života by měl mít nějaký cíl. Den je krátký, krátký časový úsek, tak stačí jakýkoliv malý cíl. Když to bude i malý cíl v tom smyslu, jako uděláme někomu radost. Nebo chci se s někým setkat, udělám si pro někoho čas. I to je cíl, a není to zanedbatelný cíl.
Ježíš učil. Tady říká Lukáš věc, která je podstatou té Ježíšovy existence. Učitel je ten, kdo se dělí, kdo se rozděluje, většinou o znalosti anebo o nějaké dovednosti. Může to být i praktický učitel. Žák na začátku vyučování něco neumí. Na konci, protože učitel se s ním o to rozdělí, tak už jsou dva nebo i víc, kdo to umí. A toto dělá Ježíš a říká: „Každý z vás něco umí, každý z vás je v něčem dobrý, a tak se o to rozdělte. Učte se jeden o druhého, buďte jeden druhému učiteli.“ Ta podstata rozdělit se o to, co mám, o to, co umím, je právě podstatou Ježíšova života, ale patří to také ke znaku Ježíšových učedníků.
A teď přichází člověk, nějaký, někdo. Lukáš neříká, že je to učedník. Opravdu kdokoliv. K Ježíšovi může přijít kdokoliv, může se ho zeptat kdokoliv a může položit jakoukoliv otázku. Tato otázka není zrovna nějak duchaplná. Že jo, známe ty vlastně aféry o tom, jak se chystají otázky pro různé představitele, aby žáci vypadali nějak dobře, aby se takzvaně nenarazilo. U Ježíše není tento problém, tam je možné „narazit“. Je možné položit hloupou otázku, nebo řečeno jinak, pro Ježíše není žádná otázka hloupá, pro Ježíše není žádná prosba příliš hloupá nebo nevhodná. Ježíš prostě má pro nás čas a jemu to přednést můžeme.
Co víme o tomto člověku, který položil, jak říkám, tento dotaz, který není příliš duchaplný? My o tom člověku bychom dnes řekli, že byl hodně vystresovaný, jinak řečeno obyčejně, měl strach, bál se. Ten strach je cítit z té otázka: „Je málo těch, kdo budou spaseni?“ On se vůbec neodvažuje položit otázku, kolik jich bude. To by bylo logické, jako kolik jich bude, kolik jich zachráníš? A pomyslet na to, bude jich hodně? To už vůbec. To už vůbec ne, on zůstává v tom svém strachu. Víme totiž, že některá náboženství jsou na tom vyloženě založená. Svědci Jehovovi – 144 tisíc spasených, ani o jednoho víc. To říkali do té doby, než jich bylo tolik, až překročili tady tento počet, tak to rozdělili a řekli, to je první kategorie, a ti co jsou navíc, tak to je druhá kategorie, už taková trošku horší.
Strach z toho, že se někdo někam nedostane, že někoho někam nevezmou, ten je poměrně častý. „Tam nesmíš, tam mohou jenom členové nějakého klubu. Tam se nedostaneš. Tam nemůže obyčejný člověk.“ K Ježíšovi může. Za Ježíšem může a naopak je velmi očekáván.
Ježíš tedy na tuto otázku, která není, jak říkám, příliš duchaplná, ale ten člověk v ní vyjádřil to, co prožíval, ten strach, a Ježíš tu otázku bere vážně. Neodpovídá žádným číslem, protože to by bylo zavádějící. To totiž není důležité. Tady celý ten úryvek, jak jsme ho slyšeli, když se tam mluví o tom, že poslední budou první a první poslední, tak celý ten úryvek je o tom, abychom se zamysleli nad tím, co je skutečně důležité. Že věci, skutečnosti, hodnoty, které často považujeme za velmi důležité, nejsou až tak důležité. Že Ježíš svým příchodem to pořadí těch věcí, těch hodnot zaměnil, zpřeházel, často dost radikálně, ale my na to zapomínáme, ke své škodě.
Takže Ježíš první, co říká tomuto člověku: „Není důležité to číslo, to je otázka zvědavosti. Ale co je důležité, aby tys byl mezi nimi.“ Ježíš tam mluví v množném čísle. Mluví ke všem těm, kteří tam byli kolem něho tenkrát, mluví k nám ke všem: „Je pro vás důležité, aby vy jste byli mezi těmi, kteří tu spásu přijmou.“
Tady se dostáváme k momentu, který zdůrazňuje křesťanství, na rozdíl třeba zase od východních indických náboženství, kde se mluví o tom, že člověk si tu spásu odpracuje, doslova jako odcvičí, že se vycvičí k té spáse. Spasit, my to sloveso používáme v pasivním tvaru, být spasen. Někdy se používá a říká, že se spasil útěkem člověk, jakože utekl, ale to je zcela výjimečně a je to zvláštní použití tohoto slovesa. Ale jinak prosíme za to, abychom byli spaseni, abychom byli zachráněni. Prostě je to v tom pasivním tvaru, protože si uvědomujeme, že si to nemůžeme odpracovat, ale můžeme to přijmout. Je v tom dost velký rozdíl, dost podstatný rozdíl a Ježíš to takhle říká.
Ale na druhou stranu zdůrazňuje a říká: „To, že tu spásu přijmete jako dar, to neznamená, že budete vy pasivní, že nebudete dělat vůbec nic.“ Je potřeba, Ježíš to přirovnává, projít těsnými dveřmi. Co jsou to těsné dveře? Obecně ve starověku každá pevnost byla zranitelná bránou, každý dům byl zranitelný dveřmi, tak je obecně dělali co nejužší, takže opravdu to bylo docela složité se protáhnout. Ale každý, kdo chtěl dovnitř, tak se tam protáhl, dostal se tam, dal si tu práci. Ježíš tady nevyjmenovává žádné další překážky, co ty dveře dělá těmi těsnými, a tak z toho vyplývá, že to jsou naše vnitřní problémy. To jsou naše slabosti, naše chyby, které nám, řekli bychom, ty dveře zužují, anebo nás rozšiřují, že nejsme schopni těmi těsnými dveřmi projít. Ale Ježíš říká: „Já vám pomůžu těma dveřma projít. Důležité je, abyste měli dobrou vůli a chtěli projít.“
Vždycky, když se to čte, tak já si vzpomenu na to, jak před nějakými pětatřiceti lety moji rodiče se rozhodli postavit garáž. A tak pozvali projektanta, teď se to tam vyměřovalo, jak by to mohlo být. Těch variant bylo několik a v jedné té variantě, kdy ta garáž by byla poměrně velká, tak bylo to, že mezi domem a tou garáží zůstal průchod padesát centimetrů. A naši říkají: „To je dost málo.“ A ten projektant říká: „To je pravda, není to žádná velká šířka, na druhou stranu uvědomte si, že dveře ve vlaku jsou široké padesát centimetrů (mám na mysli ty na konci vagónu, ne ty vprostřed), a ještě se nestalo, není doložený žádný příklad, že by tam někdo uváznul, že by někdo neprošel, nebo že by se tam někdo zablokoval s kufrem nebo něco podobně.“ Proč? Protože každý ví: „Aha, tady je to užší, tady si musím dát pozor a musím se soustředit na to, abych prošel, prošla.“ A člověk projde. A o toto jde Ježíšovi.
Vlastně Ježíš tady tímto Ježíš říká: „Musíš se na to soustředit. Musíš tomu věnovat nějaký čas, nějakou píli, nějaké úsilí. Nebude to samozřejmé, nepřijde to samo od sebe k tobě, ale ty tomu prostě musíš dát to, co to žádá. Ale já ti pomůžu a já tě na druhé straně těch dveří očekávám. Jsi očekávaný.“
Potom se celý ten obraz mění a Ježíš mluví o tom pánovi, který zavře ty dveře. Je to připomínka toho, že naše existence na tomto světě je časově omezená a že tedy právě máme využívat ten čas, který je nám dán.
Ten obraz je jiný vevnitř, v té místnosti, kde se něco slaví, a je jiný venku před těmi dveřmi. Ten člověk, který zavřel ty dveře, se ptá: „Kdo tam je?“ A ti, co jsou venku, mu neodpoví. Oni říkají: „My jsme s tebou jedli,“ ale oni neodpovídají na tu otázku, která jim byla položena. A toto Ježíš kritizuje a říká: „Takhle Bůh nehraje. On očekává upřímnost, on očekává dobrou vůli, a pak je otevřeno. Ale nějaké ty hry, jako „ptejte se mě na co chcete, na co chci vám odpovím“, tak to ne.
Bratři a sestry, když jsme dnes šli do kostela, tak jsme kvůli tomu dešti měli možnost zažít to, jaké je to venku a jaké je to vevnitř. Venku často člověk cítí, že mu hrozí nějaké nebezpečí, dnes minimálně to, že bude mokrý, a těší se dovnitř, kde cítí ten pocit bezpečí, toho že je tu dobře. A tohoto Ježíš v té své katechezi využívá a říká: „Je otevřeno. Od vás se očekává, že vejdete, že projdete, že se nezastavíte, že vás neodradí vaše chyby, vaše slabosti. Já na vás čekám.“ Nenechme Ježíše čekat příliš dlouho.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, Lukášovo evangelium je postavené tak, že Ježíš nejdříve učí v Galileji, a potom se vydá na cestu do Jeruzaléma. A prochází různá území, ať je to právě Galilea, Samařsko nebo Judsko. A lidé různě reagují na jeho učení. No, a potom v Jeruzalémě vlastně dojde k té vykupitelské oběti.
Ten člověk, který dnes oslovil Ježíše: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ vlastně koncipuje tu otázku už v takovém tom katastrofickém smyslu, že tedy určitě to bude málo lidí a že se tam dostane jenom několik málo vyvolených. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.08.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, jakkoliv se to nezdá, tak ten dnešní evangelní úryvek byl o tom, co máme, eventuelně co nemáme dělat, řekli bychom, v běžné dny našeho života.
Třeba taková první věc, o které ten úryvek mluví, je to, že Ježíš má program, má cíl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.08.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme dnes slyšeli úryvek z poslední kapitoly knihy proroka Izaiáše. Je to kniha hodně dlouhá, má šedesát šest kapitol, a zaznamenává události, které se staly v průběhu dvou století. Více...