Rubrika
HomilieBoží chrám se otevřel a bylo vidět archu úmluvy
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.08.2015 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zj 11,19a; 12,1-6a.10ab; ž. Žl 45 (44); 2. čt. Lk 1,39-56; evang. 1 Kor 15,20-27;
Bratři a sestry, dnes si připomínáme událost, která se na jednu stranu stala s Pannou Marií, ale má se to stát s každým z nás. Ale je těžké si to představit, na tom se asi všichni shodneme. A co od nás církev očekává? Očekává od nás, že k tomu zaujmeme určitý postoj. Nejde jenom o to v hlavě mít právě nějakou představu. Písmo svaté nám pomáhá různými obrazy, ale ty obrazy mají svoje limity, každý ten obraz ukazuje něco, část, řekli bychom, celého toho děje. A Pán Ježíš sám říká, že budeme příjemně překvapeni, že ten celek předčí naše očekávání, že vůbec oko nevidělo, ucho neslyšelo a na rozum nepřišlo, co Bůh pro nás připravuje.
Starý zákon si pomohl takovou představou svatby. Slyšeli jsme to v tom žalmu. Ten žalm je velmi zvláštní, protože se velmi podobá Šalamounově písni Píseň písní. Tady ten žalm nevíme, kdo ho složil, ale jak jsem říkal, je to obraz svatby, popis královské svatby. Nevíme ani, jestli je to popis konkrétní svatby, anebo jestli je to takový jako návod.
V první části toho žalmu se mluvilo o králi, to jsme neslyšeli. My jsme slyšeli druhou část, kde se mluvilo o královnách. Byly tam dvě. Byla královna, která byla vlastně na začátku tou, řekněme, nevěstou, to: „Po své pravici máš královnu ozdobenou ofirským zlatem, my bychom dneska řekli, že má tato královna titul královna matka, a potom tam byla druhá, kterou bychom označili jako princeznu: „Provázena radostným jásotem vstupuje v královský palác.“ Ve Starém i Novém zákoně když se mluví takhle o nějaké osobě, tak tou osobou je míněno nějaké společenství. Všimněme si, že i Pán Ježíš třeba, když mluví k Panně Marii, tak jí říká, ženo: „Ženo, co mi chceš? Ženo, ještě nepřišla má hodina.“ A tedy tady v tom žalmu nejde jenom o dvě konkrétní osoby, ale jde o celé společenství Izraele. Královna přestavovala celý vyvolený národ. Král, ten měl zastupovat Boha. V tom smyslu, ne že by král byl vtělením Boha, ale že mu připomínali: „Bůh tě pomazal, Bůh tě poslal, ty máš odpovědnost, ty se máš starat, ty máš být pastýř.“
Pán Ježíš několikrát ve svém kázání, ve svých řečech přirovnal okamžik smrti ke svatební hostině, ke svatbě, k cestě na svatbu. Mluví o družičkách, které čekají ženicha a nevěstu, a tak dále, a tak dále. A toto přesně zapadá do toho, co říkal Pán Ježíš.
Ten obraz, který jsme slyšeli v prvním čtení z knihy Zjevení apoštola Jana, ten je takový komplikovanější, ale chce nám říct úplně to stejné, co jsme slyšeli v druhém čtení. Nezávisle na sobě svatý Jan a svatý Pavel, i když nebyli spolu, každý v jiné situaci, každý jinými slovy, ale popsal tu stejnou skutečnost.
O co jde? Zůstaneme u toho první čtení z knihy Zjevení. Ten obraz, který jsme slyšeli, je poměrně známý, ale málokdo už ví, co to znamená. Tady jsme vprostřed knihy Zjevení apoštola Jana a jsme na jakémsi pomyslném vrcholu, jako, řekli bychom, v takovém centru celé té knihy. Začíná to takovým zvláštním ujištěním, a sice že se otevřel Boží chrám v nebi a ukázala se v něm archa jeho úmluvy. Předtím se mluvilo o těch polnicích a o hněvu a podobně, a v tu to chvíli se říká, že se Boží chrám otevřel a bylo vidět archu úmluvy. Nám to zní tak celkem zvláštně a říkáme si: „A je to vůbec důležité?“ Velmi. Protože v Jeruzalémském chrámu archa úmluvy byla schovaná, chrám byl zavřený a nejdál se dostali izraelští muži, ženy už skončily o nádvoří dřív, a izraelští muži se dostali pouze před svatyni. Do svatyně už mohl jenom kněz, zavíral za sebou a končil. Pak byla velesvatyně, kde byla archa, a do té chodil velekněz jednou za rok. Všechno to bylo zavřené. A tento obraz toho otevření chce říct: „Bůh není nepřístupný, Bůh není někde schovaný, ale Bůh je vám blízko, v tom, co prožíváte.“
A teď se říká, co prožíváme: „Žena oděná sluncem s měsícem pod nohama a s korunou dvanácti hvězd kolem hlavy.“ I tato žena je symbolem společenství – společenství lidu Starého zákona i společenství lidu Nového zákona. Je to jedna osoba. Není to rozdělené, jak my to často dělíme – před Kristem, po Kristu. Uvědomme si, že jakýmsi ovocem, vrcholem Starého zákona je příchod Zachránce, Mesiáše.
Měsíc je symbolem mateřství, plodnosti, ale taky nestálosti. Ten je na jedné straně. Na druhé straně je ta koruna z dvanácti hvězd, která je naopak obrazem stálosti. Dvanáctka je číslo dokonalosti ve Starém i Novém zákoně.
Náš život je pak směsicí nestálostí, věcí které se mění, věcí které jsou v jakémsi chaosu, ale také jsou tady určité, řekli bychom, konstanty, to o co se můžeme opřít. A každý z nás je povolán k tomu, aby byl otcem, matkou v tělesném nebo i v duchovním slova smyslu. A my se pohybujeme mezi těmito, řekli bychom, dvěma body. A pro toto, pro tu naši cestu mezi těmi body je Boží chrám otevřený. Archa úmluvy je vidět. Můžeme přistupovat k Bohu a komunikovat s ním, právě v těch chvílích, kdy se cítíme nějakým způsobem nejistí, kdy se zdá, že nad námi ten chaos třeba vyhrává.
Pak se objevilo to další znamení, veliký ohnivě rudý drak se sedmi hlavami a deseti rohy a na každé hlavě měl čelenku. Známe draka z pohádky. Mimochodem ten vícehlavý drak, to není vůbec nic, co by pocházelo z našich českých pohádek nebo tady z Evropy. Ten ohnivě rudý drak s několika hlavami, se třemi až se sedmi už se poprvé objevuje ve starém Babylóně, a to jsme převzali.
Ten drak je právě symbolem nepořádku, protože má sice sedm hlav a deset rohů. To nedává smysl, normálně by to nemohlo existovat. A ještě k tomu ty čelenky. Zkrátka a dobře, toto je obraz zmatku, nevyváženosti, špatnosti, všeho toho, co se právě na nás valí.
Ocasem smetl třetinu hvězd. Tady se vracíme do toho Babylónu. Tady toto má znamenat jeho velkou moc, to že zlo má v určitém smyslu velkou moc a postaví se proti všemu, proti všemu co se mu nelíbí. V Babylóně byli ti, kteří vykládali, věštili osudy z hvězd, snažili se dobádat se toho, co člověka čeká v budoucnu, za pomoci hvězd. Dneska je to tady zase. A tady tím, že smetl tu třetinu hvězd, se chce říct to, že to zlo se obrací dovnitř i proti těm, kteří s ním sympatizují. To že stojí před tou ženou, před tím společenstvím Starého i Nového zákona, to je to, že zlo útočí na ty, kteří se mu protiví, kteří se staví proti němu. Ale na druhé straně zlo neváhá se zbavit i těch, kteří s ním sympatizují.
Kolikrát to známe, vlastně i v polovině dvacátého století ty všelijaké zinscenované procesy, kdy různé politické strany napřed „zúčtovaly“ se svými nepřáteli, a potom se „popraly zase mezi sebou“. Zlo je nevyzpytatelné a zlo útočí na všechny strany.
Co má žena porodit? Spasitele. Žena je společenství Starého zákona i společenství Nového zákona. Co to znamená? V tom je ta myšlenka, že my jsme těmi, kteří rodí Spasitele. Samozřejmě Pán Ježíš se narodil, narodil se z Panny Marie. Proto se ten obraz často vztahuje na jeho matku, na Pannu Marii, to v první řadě. Ale máme porodit Spasitele, my máme být těmi, kteří hlásají jeho myšlenky. Máme být těmi, kteří se k němu hlásí, kteří tu zvěst o něm posouvají dějinami. A tak máme být těmi, kteří ho rodí, kteří ho přinášejí.
Pán Ježíš sám řekl, že Boží království je natolik silné, že ho mocnosti pekelné nepřemohou. Ale člověk s tím má hodně práce, proto ta žena odchází na poušť. Tou pouští není myšleno jenom nějaké nepřístupné místo. Není tím myšleno jenom to místo, kde se Bůh stará, ale je tím myšlena cesta Izraelitů, těch čtyřicet let z Egypta do zaslíbené země, protože ve Starém zákoně ten obraz draka se vztahoval i na faraóna, který utlačoval Izraelity. A tak když se dostali z moci draka faraóna, putovali po poušti, kde se učili být blízko Hospodinu, kde s nimi Hospodin uzavřel smlouvu.
Bratři a sestry, tyto všechny obrazy, které nám dnes církev předkládá, a Písmo svaté, nás mají nějakým způsobem pobídnout na té naší cestě do nebe, k tomu okamžiku, kdy i my se setkáme s Ježíšem, abychom mu řekli: „Pane, toužím po tom, chci, aby sis mě vzal k sobě.“ Ty obrazy nám mají připomenout, že na té cestě bylo „x“ lidí před námi. Že ta cesta nikoho z nich nebyla jednoduchá, Panny Marie už vůbec ne. Ale Panna Maria je ta, která po té cestě došla až k tomu cíli. A my dnes chceme prosít víc než kdy jindy a modlíme se to: Svatá Maria, Matko Boží, oroduj za nás, abychom i my k cíli své existence došli.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.08.2009 - sobota , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zj 11,19a; 12,1-6a.10ab; ž. Žl 45 (44); 2. čt. Lk 1,39-56; evang. 1 Kor 15,20-27;
 |
Rozum a cit | 9:14 |
| [MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.56 MB] |
Bratři a sestry, během církevního roku se slaví několik mariánských svátků, ale můžeme říci, že dnešní slavnost nanebevzetí Panny Marie má největší popularitu. Mezi lidmi je tento svátek, tato slavnost nejvíc oblíbená. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.08.2004 - neděle , kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Slavnost Nanebevzetí Panny Marie
příslušné slovo Boží: 1. čt. Zj 11,19a; 12,1-6a.10ab; ž. Žl 45 (44); 2. čt. Lk 1,39-56; evang. 1 Kor 15,20-27;
Bratři a sestry, ten dnešní svátek nám připomíná, že Panna Maria došla k cíli, k cíli své cesty. Ten cíl není jenom cílem pozemským, ale je to vůbec cíl celé naší existence – dojít k Bohu, setkat se s Bohem, být s Ním. Více...