Setkání s Ježíšem na opuštěném místě

	Setkání s Ježíšem na opuštěném místě	10:38
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.31 MB]

Bratři a sestry, úryvek, který jsme slyšeli, zdánlivě nevypráví o ničem podstatném. Apoštolové se vrátili ze své mise, ze svého úkolu a Ježíš říká: „Pojďte, abychom byli sami,“ a přeplaví se z jedné strany Genezaretského jezera na druhou. Ale v tomto úryvku, který vypadá, že mluví pouze o nějakých technických záležitostech a který je spojovací, Marek skončil výklad o křtu a začne výklad o eucharistii, tak v tomto spojovacím úryvku je několik důležitých informací a tento úryvek poskytuje, říkáme tomu klíč, jakýsi návod, jak chápat to, co bude následovat. To co bude následovat, to známe. Bude to rozmnožení chlebů, zázračné nasycení více než pěti tisíc mužů, a potom následně Ježíšova, jak se říká, eucharistická řeč. Ale už teď se dozvídáme určitý klíč tady k tomu, jak to celé chápat, jak to brát.

Cítíme tam, že vlastně ti apoštolové se tak nějak pořád hýbou. Začíná to tím, že jsou u Ježíše, potom je Ježíš pošle, oni se vrací. Ježíš je vybídne, jdou někam a za nimi jdou další lidé a Ježíš se zase vrací k těmto lidem. Když by se to mělo namalovat na papír, tak by z toho byla taková zajímavá křivka. II. vatikánský koncil, když mluví o mši svaté, o této svátosti, která je jakýmsi právě vrcholem, tak říká, že je to zdroj na jednu stranu, fons, na druhou stranu culmen, tedy vyvrcholení. Zdroj a vyvrcholení našeho slavení. Nejenom zdroj, nejenom to, z čeho vycházíme, ale také to, k čemu se dostáváme. Je to něco zvláštního a nikde jinde nemáme možnost zažít něco takového, že z něčeho vyjdeme a to, co slavíme, nás vede k tomu, z čeho jsme vyšli. Ale nevracíme se do toho místa, kde jsme vyšli, ale je to celé posunuté – posunuté blíž k Bohu, blíž k člověku. A Ježíš tady na toto připravuje apoštoly.

Je tam velký rozdíl mezi lidmi, kteří neustále přicházejí a odcházejí. My bychom řekli, že se courají. Jsou to lidé, kteří přicházejí ze zvědavosti. „Nový učitel, toho jsme ještě neslyšeli. Říká věci, které nikdo neříkal. Pojďme si ho poslechnout.“ Ale za nějakou dobu se jim tento učitel omrzí a řeknou si: „To už známe. To už známe, tak jsme tady byli, tak jdeme zase domů.“ V protikladu k těmto lidem, kteří přicházejí a odcházejí, jsou Ježíšovi učedníci, kteří jsou s ním. Oni tvoří to, čemu se říká společenství, shromáždění. Hebrejsky je to synagoga. Potom v církvi je to liturgie, společenství lidí, kteří slaví. A Ježíš si přeje a chce, aby z lidí, kteří přicházejí, nebyli lidé, kteří odejdou, ale byli lidé, kteří zůstanou. Aby se z nás stali učedníci. To není samozřejmé. My k tomu musíme jakýmsi způsobem svolit. Na nás totiž je, jestli budeme těmi, kteří přijdou a odejdou, anebo těmi, kteří s Ježíšem zůstanou. To není ani tak záležitost místa, ale je to záležitost našeho rozhodnutí, našeho postoje, jak my se k tomu postavíme.

„Pojďte i vy někam na opuštěné místo, abyste si mohli odpočinout.“ Nemohli si odpočinout a nemohli se najíst. Odpočinout si a najíst znamená obnovit svoje životní síly. Jestliže se člověk nemůže najíst, tak vlastně se dostává do stavu, který ohrožuje jeho život. Ježíš je ten, který přichází, aby obnovil náš život, upevnil náš život. A k tomu se potřebujeme najíst a potřebujeme si odpočinout.

A Ježíš říká: „Na opuštěné místo.“ Co to je to opuštěné místo? Tady je další pojem ze Starého zákona, který je tam schovaný, a to je exodus. To je to, kdy Izraelité šli po poušti a tam se upevňoval jejich vztah k Bohu.

Prožíváme dobu dovolených, dobu prázdnin a snažíme se odpočnout si. Ale co musí člověk udělat, aby si odpočnul? Musí se dostat do určité harmonie, do určitého klidu. Když člověk se vypraví na nějaký třeba zápas hokejový, fotbalový, tak jak se říká, přijde na jiné myšlenky, odreaguje se, zažije něco, ale zpravidla si neodpočne. Je tam tlačenice, je tam spousta lidí, je s tím spojena nějaká námaha. Ano, člověk je spokojený, protože dělá něco jiného než normálně. Ale odpočnout si znamená nabrat síly. Kde můžeme nabrat síly, kde je to opuštěné místo, kde se můžeme setkat s Pánem? No, to je naše nedělní bohoslužba.

Je tady určitá jistota. V té bohoslužbě se určité věci opakují právě proto, aby člověk měl jakýsi ten pocit jistoty, toho: Je to tady, já se na to mohu spolehnout. A tento klid, tato jistota má vést člověka k tomu ne že to bude automaticky brát, ale že to bude prožívat, že se do těch věcí ponoří. A k tomu nám pomáhá Ježíšovo slovo. On, když je uviděl, tak mu jich bylo líto, protože byli jako ovce bez pastýře. Zpívali jsme to, Hospodin je můj Pastýř. Když by se nás někdo zeptal, kde to je, kde se to říká, kde je to poprvé v Písmu svatém, tak asi bychom nevěděli. Když se přiznám, tak donedávna jsem taky nevěděl. Je to ve čtvrté knize Mojžíšově v 25. kapitole, kde je Mojžíš modlí. Když vyvedl Izraelity z Egypta, pochopil lidsky, že před ním je dlouhá cesta a že je to skutečně velký úkol, na který nestačí jenom jeho lidské síly. Tak se modlí a prosí a říká v té modlitbě: „Hospodine, vyvol si muže, vyvol si člověka, který tento lid povede.“ Tam se doslova říká, bude před ním vycházet a vcházet. Prostě bude mu vzorem. My bychom řekli, bude ukazovat cestu, ale bude vzorem v postojích, názorech a takhle. Vyvol si člověka, aby před tímto lidem vycházel a vcházel, aby tvůj lid nebyl jako ovce bez pastýře. Aby nebyl v chaosu. A Bůh posílá svého Syna, aby nás on zachránil.

Zachraňuje nás svým slovem, a potom samozřejmě svou obětí. Slovo je něco, po čem toužíme. Nejhorší trest, který může být, je že člověka zavřou do samovazby a že je tam třeba roky a neslyší žádné slovo, nikdo s ním nemluví. Toužíme po tom, chceme slyšet slovo, chceme vědět, co je kde nového. Ale v té záplavě slov, která slyšíme, která k nám doléhají, zdaleka ne každé slovo je k našemu prospěchu. Zdaleka ne každé slovo je k našemu životu. Proč? Protože Boží slovo je rozdílné od slova lidského. Je to slovo správné. Je to slovo, které nás burcuje, povzbuzuje, dodává nám odvahu. Je to slovo, které nás sytí. Tady celý ten výklad, který bude následovat, je vlastně o dvou stolech. Je to celé o eucharistii a II. vatikánský koncil říká, že eucharistie, mše svatá, se skládá ze dvou stolů – ze stolu Božího slova a ze stolu Božího chleba, Božího Těla. Ten začátek, to dlouhé vyučování je stůl Božího slova. Ježíš i tímto sytí. Tím se sytí především naše duše, naše odvaha, naše odhodlání vytrvat v dobrém, následovat Ježíše.

Bratři a sestry, abych to celé nějak zakončil. Každá nedělní mše svatá pro nás může a má být takovým setkáním s Ježíšem na opuštěném místě, kde nás nic nebude rušit, kde nechceme být jenom lidmi, kteří přijdou a odejdou, ale máme možnost stát se učedníky, kteří budou s Ježíšem, učedníky, kteří budou Ježíšovi vypravovat, co všechno dělali, co všechno zažili. Máme možnost být učedníky, kteří se budou sytit Ježíšovým slovem, které nám dává odvahu, které nás vede, které nám ukazuje, jak dál. Ať tedy využíváme tuto možnost, kterou nám Ježíš dává, protože Ježíš všechno, co nabízí, tak je to pro nás prospěšné a dobré.

Přijměme tuto Ježíšovu nabídku.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Vyprávět Ježíšovi, co jsme s ním zažili

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.07.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
16. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Jer 23,1-6; 2. čtení Ef 2,13-18; evangelium Mk 6,30-34;

Vyprávět Ježíšovi, co jsme s ním zažili

10:22

Bratři a sestry, úryvek, který jsme teď právě vyslechli, je takovým spojovacím článkem. Uzavírá se, řekli bychom, jedna kapitola, mám na mysli kapitolu myšlenkovou, obsahovou, kdy končí mise apoštolů tím, že se vrátí k Ježíšovi. Někdo by si mohl myslet, že ta mise nějak pro Ježíše skončila, když je poslal.    Více...