Rubrika
HomilieKým pro tebe jsem?
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.08.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
Bratři a sestry, dnešní evangelium je výjimečné. Je výjimečné v tom, že se ptá Ježíš: „Kdo jsem?“ To není, že on by nějak o sobě pochyboval nebo že by to nevěděl, ale jde mu o to, aby to věděli učedníci, ti jeho nejbližší. Do této chvíle se ptali lidé: „Kdo to je, ten rabi z Nazareta?“ Když přišel do Nazareta, tak se ptali ti Nazareťané a říkali: „Je to syn Josefův, příbuzný Judův, Jakubův. Kde se to u něho vzalo, taková moudrost a ty zázraky?“
A je to tedy Ježíš, kdo se ptá. V té první části dnešního úryvku vlastně pokládá dvě otázky. Ta první ještě je taková trošku, řekli bychom, nezávazná. Ta druhá už jde přímo na tělo.
Ještě než se dostaneme k těm otázkám, tak se zastavme u toho místa, kde se to stalo – v kraji u Césareje Filipovy, to je v dnešním Libanonu na úpatí pohoří Hermon, v místě teda, kde už nežili Izraelité, kde byli pohané. Na jednu stranu tam Ježíše nikdo neznal a on a učedníci tam měli klid. Na druhou stranu vlastně tady toto prostředí už napovídá a říká, jak to bude, že často bude potřeba, aby Ježíšovi učedníci na otázku, kým je pro mě Ježíš, odpovídali v pohanském prostředí – v prostředí, kde Ježíše neznají, kde ho nikdo neuctívá, kde se k němu nikdo nehlásí, kde v něho nikdo nebo málokdo jenom věří. Tedy to prostředí bude vyžadovat právě tu odpověď. Už to prostředí bude zvát k tomu, aby člověk vydal svědectví.
„Za koho mě lidé pokládají, co o mně říkají?“ Je k tomu potřeba určitá pokora, aby se člověk zeptal, co se o mně vykládá, co se o mně říká, protože riskuje, že se dozví něco, co ho nepotěší, něco co se mu nebude líbit, že ten obraz, který on má o sobě, tak bude jiný, že jiní ho vidí jinak.
A jak odpovídají učedníci? Jan Křtitel, Eliáš, Jeremiáš nebo některý z proroků. Jsou to všechno velké postavy izraelského národa, nebo my bychom řekli z Písma. Všechny ty postavy mají jedno společné: během svého života ti lidé nebyli pochopeni, nebyli přijati, a to ocenění nebo docenění se jim dostalo až po smrti. Sice byli oceňováni jako velcí, ale když je prorok po smrti, tak už je víceméně neškodný, není nebezpečný. Jeho dílo je uzavřené, už nemůže ničím překvapit, už se k tomu nemůže nic přidat. Všichni to chápeme. Ale když je prorok živý, to je jiná! Protože tady je nebezpečí, že prorok bude mluvit o mně, že bude mě napomínat. Když napomíná ty druhé, tak z toho máme radost a říkáme si: „Dobře jim tak,“ ale je tu nebezpečí, že by se to mohlo týkat mě, a to je nepříjemné.
Mrtvému prorokovi stačí prokazovat úctu. Někde má hrob, někde má nějaký pomník, projít okolo, položit květinu, poklonit se. To celkem moc nevyžaduje, trochu respektu, trochu úcty. Ale s živým prorokem, to je jiná. A tak Ježíš teď to převádí a jde, jak by se to řeklo, na kořen. Ptá se: „A co říkáte vy? Taky jsem pro vás někým, komu se prokazuje úcta, anebo jsem prorokem, který je živý? Kým jsem pro vás?“
Je zajímavé, že na tu první otázku, Matouš říká, odpověděli. To znamená, bylo jich víc, nebo většina něco řekla. Na tu druhou: „Co o mně soudíte vy? Kým jsem pro tebe?“ I když je jich tam dvanáct, tak je to vlastně otázka, která směřuje ke každému z nich jednotlivě. A oni cítí, že je potřeba dát odpověď, nebo spíš, že odpověď bude daná. I když z nich nevyjde žádné slovo, i tím dají odpověď.
A v tuto chvíli odpovídá první Petr – Petr, který na jednu stranu má k tomu dispozici, byl cholerik, byl člověk, který rychle mluvil. Ne vždycky to dopadlo dobře. Víme, v noci ze Zeleného čtvrtku na Velký pátek, když byl v domě velekněze, ohříval se u ohně a říkali mu: „Ty patříš taky k těm Ježíšovým učedníkům?“ tak říká třikrát: „Nevím, neznám, nevím, o kom mluvíte, nepatřím.“ Ale v tuto chvíli Petr odpovídá, řekli bychom, spontánně, upřímně, řekli bychom, z ryzího srdce. Nepřetvařuje se. Je to odpověď, která není definicí, je to odpověď, která nepochází z toho, že by to vymyslel, že by to vybádal, že by na to přišel rozumem, ale je to odpověď, která vznikla v modlitbě. Je to odpověď, která vznikla v meditaci. Taky mu Ježíš hned vlastně na to říká: „To není tvoje dílo, ale to vzniklo v rozhovoru mezi tebou a Otcem. Otec ti to dal jako dar.“
„Ty jsi Mesiáš, Syn živého Boha.“ Petr dává tuto krásnou odpověď, ryzí odpověď, ale na druhou stranu zase ani Petrovi v tuto chvíli není jasné, co bude Mesiáš dělat, co Ježíš z Nazareta jako Mesiáš udělá. On si ho představuje jako Mesiáše, který vjede do Jeruzaléma, vyvolá povstání a vyžene Římany. Protože Ježíš udělá úplně něco jiného, proto v závěru, to je vlastně taková třetí část, říká učedníkům: „Nikomu neříkejte, že jsem Mesiáš,“ právě z tohoto důvodu, že je ještě potřeba ujasnit, co kdo chápe, co si představuje pod tímto pojmem. Ježíš dobře ví, že oni ještě nedospěli k tomu pojetí, které on uskuteční.
A v druhé části toho dnešního úryvku probíhá rozhovor mezi Šimonem a Ježíšem. Šimon za toto své upřímné ryzí krásné vyznání jako odměnu dostane funkci – funkci kamene. Ono česky se to překládá jako skála, ale tam je doslova petra, pietra, to je kámen. K čemu je kámen? No, aby se na něj něco postavilo. Kámen vydrží, kámen udrží, kámen dává stabilitu, odolává. Kámen má skutečně význam, má funkci, praktickou funkci. Kámen, někdy sice ano, ale málokdy, je na ozdobu. Ve stavbě je jeden jediný kámen, který je na ozdobu, a to je kámen základní, myslím ten, který je nějak ozdobený a slavnostně vsazený do fasády. Ten skutečný základní kámen zpravidla nebývá vůbec vidět.
Petr dostává funkci kamene, a to je spojeno s autoritou. Nebo spíš by se to řeklo, ta autorita je spojena s touto funkcí kamene, z toho, kdo dává stabilitu, kdo dává oporu, na koho je možné se spolehnout.
A teď bychom mohli mluvit o autoritě v církvi, o autoritě ve společnosti, o autoritě v rodinách, zaměstnání, a tak dále, a tak dále. Protože vyjma malých dětí každý z nás je někomu nadřízen a má nějakou autoritu. A tak tedy nemá cenu tady toto rozebírat, jako co by kdo by měl dělat, ale je potřeba podívat se na to z tohoto pohledu: Používám svoji autoritu, aby byla kamenem, aby byla tím, co drží, tím co dává stabilitu, tím co dává ten základ? Jak to udělat, abych svoji autoritu používal takhle, aby takhle fungovala?
A potom je potřeba být Ježíšovým učedníkem. A jak se stanu Ježíšovým učedníkem? No, tím, že dovolím Ježíšovi, aby se mě zeptal. My mu často klademe otázky: „Pane, jak to bude? Pane, jak to myslíš? Pane, jak to dopadne?“ eventuelně: „Co mám dělat?“ Ale dovolme Ježíšovi, aby on se zeptal nás, mě: „Kým pro tebe jsem? Co pro tebe znamenám? Jaké mám v tvém životě místo? Kam mě zařadíš?“ A počítejme s tím, že se nás bude ptát opakovaně. A nebude stačit jedna naše odpověď. Budeme muset odpovídat znovu a znovu. Ty naše odpovědi nebudou vždycky stejné, to bude v pořádku, to vůbec nevadí, ale důležité je, aby ty naše odpovědi byly takové upřímné, ryzí a aby byly plodem meditace, modlitby, setkání s Otcem. A potom, až odpovíme, tak budeme skutečnými Ježíšovými učedníky, tak jako Petr a ostatní apoštolové.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.08.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2011, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
Bratři a sestry, dnešní texty se zaměřují na srovnání správce Šebny a apoštola Petra. Ale můžeme také říci, že v prvním čtení jsme slyšeli trošku neobvyklou situaci, kdy prorok je poslán, aby zasáhl do politiky, aby oznámil jaksi veřejně, kdo dělá dobře a kdo dělá špatně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.08.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
Bratři a sestry, dnešní druhé čtení, jak jsme ho vyslechli, to je vlastně modlitba, modlitba svatého Pavla, kterou on připojil na závěr svých úvah. Uvažoval vlastně nad takovou bolestnou věcí, a sice nad tím, proč velká část Izraelitů nepřijala Ježíše jako svého Zachránce, jako Mesiáše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2005, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
Začnu dnes trošku zeširoka. Nevím, jestli počítáte, jak jsem tady dlouho, ale za 14 dnů to budou tři roky, a nedělní čtení se střídají ve tříletém cyklu, takže vlastně už znovu začneme číst ta evangelia a vůbec všechna ta čtení, která jsme četli, když jsem přišel, a já jsem se snažil ve svých promluvách ty první tři roky tady mluvit o evangeliích. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
25.08.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 22,19-23; 2. čtení Řím 11,33-36; evangelium Mt 16,13-20;
Bratři a sestry, „Ty jsi Petr, skála, a na té skále zbuduji svou Církev.“ To je taková vedoucí myšlenka dnešního kázání. Zamyslíme se nad papežem a nad papežskou mocí. Mnoho lidí, když se řekne papež, tak od něho mnoho očekává. Ale jaká je jeho úloha v církvi a kdo to vlastně je? Papež je biskup, nástupce apoštola Petra, a má nejvyšší svrchovanou bezprostřední a univerzální moc v celé církvi na celém světě, a svobodně ji může kdekoli vykonávat. Stojí nad biskupy, stojí nad koncilem, jeho rozhodnutí nepotřebuje žádné potvrzení a neexistuje proti němu žádná odvolací instance. Více...