Rubrika
HomilieOslavuj, moje duše, Pána
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
29.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, není to tak dávno, co jsme mluvili o žalmu, který Izraelité používali jako modlitbu před jídlem. Dnes ten žalm, který jsme slyšeli mezi čteními, byla ranní modlitba. Je to žalm, který má číslo 146, je tedy téměř z konce žaltáře, těch žalmů je 150, a těch posledních 5 žalmů jsou takzvané chvalozpěvy, hymny. Často se tam používá slovo aleluja, sláva, chvála. Jsou to zpěvy, které především děkují. A je to zajímavé, že tento chvalozpěv, děkovný chvalozpěv, Izraelité používali jako jednu z ranních modliteb.
My jsme dnes slyšeli přesně polovinu toho žalmu, tu druhou. Já teď přečtu s dovolením tu první. Ten žalm začíná slovy: Oslavuj, moje duše, Pána. Slavit chci Pána po celý život, zpívat svému Bohu, co budu živ. V knížata důvěru nevkládejte, v člověka, jenž je bezmocný. Vydechne duši, v svou zem se vrací, veta je po jeho záměrech. Šťastný ten, komu pomáhá Bůh Jakubův, kdo jen v Pána, svého Boha doufá. A pak už jsme to zpívali a slyšeli.
Tedy my jsme zvyklí, že ráno především prosíme. Tady už je ta myšlenka, aby člověk už ráno děkoval, chválil Boha. My když děkujeme, tak zpravidla děkujeme za to, co se podařilo nám. Říkáme: „Pane Bože, tys mi dopřál a mně se povedlo to a to. Já ti za to děkuji.“ Ale tady je to jinak, že máme děkovat Bohu ne za to, co jsme my vykonali nebo co nám se podařilo, ale za to, co vykonal on, a chválit ho za to, jaký on je.
Vlastně tady tato modlitba chce říct: „Člověče, než se vydáš ráno za svými povinnostmi, máš těch povinností jistě spoustu, máme často plné diáře a vždycky se díváme, třeba už večer, co zítra budeme dělat, jak to naplánovat, tak než se vydáš za plněním těch svých povinností a těch úkolů, nezapomeň, že tvým úkolem je děkovat Bohu a chválit Boha.
Bratři a sestry, je to něco, co nám dost často uniká. Jestliže ale dáme do těch pracovních záležitostí tento rozměr, jestliže aspoň kratince na to vzpomeneme, pak potom to naše snažení, všechno to, co budeme dělat potom, dostane jiný rozměr, dostane to hlubší význam. Takže hned ráno poděkovat a uvědomit si, k čemu tady na světě jsem, proč jsem tady, k čemu jsem povolán.
„Budu zpívat svému Bohu, co budu živ.“ Proč se tam neříká „modlit se“? No, protože zpěvem dokáže člověk víc vyjádřit svoje emoce, svoji náladu. Když má radost, zpívá. Když má smutek, tak taky zpívá. Zapojí se do toho vlastně celý ten člověk. A toto má žalmista jaksi na mysli, aby do naší modlitby, do těch chval, abychom se do toho zapojili cele. Ne jenom naše ústa, ne jenom třeba náš rozum, ale abychom v tom byli celí.
Další sloka vyjadřovala takové varování, zase velmi důležité pro každý den: „V knížata důvěru nevkládejte, v člověka, jenž je bezmocný. Vydechne duši svou a vrací se v prach země. Veta je po jeho záměrech.“ Vlastně je to takové varování: Člověče, nepřeceňuj ani sebe, ani druhé lidi. Nepřeceňuj nikoho, ani ty dole, ani svoje přátele, ani svoje sousedy, ani ty, kteří jsou takzvaně „nahoře“ v těch vyšších patrech moci a politiky, protože stačí málo a záměry člověka končí. Stačí málo a je to pryč. V originále je tam zase jedna z takových slovních hříček, které my nejsme schopní přeložit. Tam je: „Nespoléhej na člověka. Vydechne svou duši a vrací se v prach země.“ Člověk je hebrejsky adam, adamach, a země je dama, jo, ten prach země. A Izraelité si pořád připomínali: „Nebyli jsme nic, ale Bůh nás zvedl, Bůh nás povolal, on nám dal důstojnost.“ A toto tady znovu zaznívá.
Říká se v té další sloce, že šťastný je ten, kdo spoléhá nebo komu pomáhá Bůh Jakubův. Jmenuje se tady ten jeden jediný Bůh. Musíme si uvědomit, že Izraelité žili mezi pohany, byli obklopeni národy, které vyznávaly různé modly, různé bůžky a Izraelité si měli uchovat víru v pravého Boha. Ale konec konců i dneska to tak může být a i my jsme v nebezpečí, že si vybudujeme nějakou modlu, že si zvolíme nějakého falešného bůžka, kterému věnujeme svůj čas, energii, kterému se „budeme klanět“. A je dobré očistit svoje úmysly, vždycky ráno se zeptat, kam půjdu, kam můj život bude směřovat, komu dám svou důvěru.
No, a dál už jsme to slyšeli. V té části, kterou jsme slyšeli, se mluví o Bohu jako o Tvůrci, o Pánu, který stojí tady za tím děním. On je jeho počátkem, od něho to vyšlo a k němu to směřuje. Mluví se tady o něm jako o někom velmi vznešeném, ale na druhé straně jako o někom velmi blízkém, protože ten žalm končí: „Hospodin bude vládnout na věky, tvůj Bůh, Sione, po všechna pokolení.“
Město Jeruzalém stojí na dvou kopcích: na hoře Sión a na hoře Moria. Na hoře Moria stával Chrám, na hoře Sión je hrob krále Davida. A takové centrum právě bylo a je pořád na hoře Sión. Také Jeruzalému se často říká Siónská dcera. A ta narážka, která je tady učiněna, je obrácena právě vůči pohanským náboženstvím. Pohané často říkali: „Ti naši bohové bydlí na nějaké hoře.“ Nejlépe na hoře, na kterou žádný člověk není schopen vystoupit. Řekové věřili, že jejich bohové jsou na Olympu. Teď si nevzpomenu, ale ví se to, jak se jmenoval ten člověk, který tam s veškerým úsilím s nasazením života vystoupal a zjistil, že je tam pár kamenů a trochu sněhu a jinak nikdo. Tak tady se právě říká: „Ten Bůh, který je na jedné straně takový veliký, tak na druhé straně je takový blízký. On se takzvaně neseparuje. On nechce být někde mimo, ale je u tebe, je na Siónu, tam kde jste vy. Dá se vlastně tak říct, že ten Bůh chce být v domě, v domově každého z nás. To je ten náš Sión.
My jsme kousíček přeskočili. Přeskočili jsme sloku, ve které se vyjmenovávaly problémy, potíže. S tím se setkáváme taky každý den, spousta problémů, spousta potíží. Něco dokážeme vyřešit, ale hodně z toho vyřešit nedokážeme. „Hospodin otvírá oči slepým, Hospodin napřimuje sklíčené, miluje spravedlivé, Hospodin chválí přistěhovalce.“ To jsou určité kategorie. To první jsou nemoci těla, to druhé jsou nemoci duše, to třetí je kategorie mravní, ta spravedlnost, a to čtvrté jsou kategorie sociální.
My dokážeme, když máme dobrou vůli, nějakým způsobem řešit tu třetí a čtvrtou kategorii, tu mravní a sociální. Pokud jde o ty nemoci duše a těla, tak dokážeme něco zvládnout, ale v každé době je nějaká nemoc, která je nevyléčitelná. V Ježíšově době a v době starozákonní spousty lidí trpěly slepotou, která byla způsobena různými očními infekcemi, které oni nezvládali. My je dnes zvládáme, ale zase jsou tady jiné nemoci. Ve středověku to byl mor, dneska jsou to třeba různé druhy rakoviny, AIDS a podobně. Každá doba má nějaký takovýto problém. A pak jsou tady nemoci, kterým říkáme duševní, kdy tělo sice funguje, ale nefunguje to uvnitř tak nějak jak by mělo, a člověk se bojí, trápí. Ten svatopisec říká vlastně, že je sklíčený. Ztrácí chuť do života, bojí se toho, co přijde. My tomu dnes říkáme deprese a podobně. A tady s tímto dokážeme nějakým způsobem zápasit jenom do určité míry.
Tady ty další dvě: „Hospodin miluje spravedlivé a chrání přistěhovalce,“ to už je víc v naší moci. Co se tím myslí, tou spravedlností? No, člověk často má dobré úmysly a ty dobré úmysly nejsou přijaty, nejsou pochopeny a člověk se snaží a ti druzí řeknou: „On se vytahuje, předvádí se. Beztak tím sleduje nějaké své boční cíle.“ A ten žalmista připomíná a říká: „I v době tohoto nepochopení buď klidný. Bůh vidí tvoje dobré úmysly. Bůh tě za to chválí a Bůh je také ve svůj čas odmění, tyto úmysly.“
„A chrání přistěhovalce.“ Každá doba má své sociální problémy. Ta doba starozákonní byla doba kočovníků, kdy ti lidé byli rozděleni jednak na národy, ale dokonce i na kmeny: „A tenhle je z našeho kmene a tenhle není z našeho kmene. A tenhle je trošku bělejší a tenhle je trošku černější. A tenhle věří v toho boha a ten věří v jiného boha.“ Těch přehrad, těch plotů lidé dokáží nastavět spoustu, spoustu, a je velmi těžké je zbourat. A ty ploty jsou samozřejmě zbytečné. A tak právě tady v té ranní modlitbě ten zbožný Izraelita si měl toto všechno uvědomit. Měl si uvědomit, že má chválit a děkovat, měl si uvědomit, že nemá přeceňovat schopnosti druhých lidí, měl očistit ten svůj směr života, aby se neklaněl falešným bohům, měl si uvědomit, že některé problémy bude muset svěřit do rukou Božích, že je nezvládne, ale zase jiné problémy jsou v jeho moci, aby je řešil, a měl by napnout svoje schopnosti a síly, aby tyto problémy se zmenšovaly, odstraňovaly a nakonec si měl uvědomit, že při tom všem svém snažení ten, který nám dal život, je nám velmi blízko a prožívá to všechno s námi.
Bratři a sestry, zkusme někdy otevřít ráno žaltář a pomodlit se, nejenom přečíst, ale také pomodlit se a rozjímat chvilečku nad žalmem 146, než vyrazíme za našimi denními povinnostmi.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.09.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, děkujeme za úrodu, děkujeme za dary, které dostáváme. Nejenom za to, co vyrostlo, co se urodilo, ale chceme poděkovat úplně za všechny dary, které dostáváme. A dostali jsme rozum a ten nám má sloužit k tomu, abychom ty věci, které dostáváme, správně zařadili. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, zůstaneme zase u dnešního prvního čtení. Na první pohled je nám jasné, že prorok někoho kárá, ostře, ostře hubuje lidi, kteří jsou finančně zajištění, mají se dobře a o nic se nestarají, tedy lidi velmi sobecké. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, jenom bych připomenul, proč byl napsán první list apoštola Pavla Timotejovi: pro povzbuzení, protože to prvotní nadšení už začalo vychládat a blížilo se pronásledování. Proto Pavel jednak se snažil posílit křesťanské obce, ale v tomto případě se snaží dodat posilu, odvahu jejich pastýři. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
26. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 6,1a.4-7; ž. Žl 146; 2. čt. 1 Tim 6,11-16; evang. Lk 16,19-31;
Bratři a sestry, ten dnešní evangelní úryvek je zajímavý, a to hned v několika ohledech. Možná jste si všimli hned první věty: „Ježíš řekl farizeům …“ Ježíš se neobrací v tuto chvíli ke svým učedníkům, ale, mohli bychom říct, ke svým odpůrcům. Více...