Rubrika
HomilieJako Otec poslal mě, já posílám vás
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, pro dnešní neděli nám církev v Janově evangeliu předložila vlastně zprávu o dvou zjeveních. To druhé se stalo, řekli bychom, jakoby dnes. To první se stalo před týdnem o neděli zmrtvýchvstání. Říká se tady navečer prvního dne. Přesně to bylo po západu slunce. Židé měřili čas jinak, než ho měříme my. Když zapadlo slunce, skončil jeden den a začal den další, druhý. A pro Židy západ slunce není znamením, že něco končí, ale naopak že něco začíná. A právě na tuto chvíli Ježíš čeká, aby se ukázal apoštolům, těm, kteří jsou ve večeřadle.
Tady tímto zjevením, řekli bychom, Ježíš dokončil Velikonoce. Zmrtvýchvstáním při východu slunce Ježíš obnovil veškeré stvoření. Ježíšovo zmrtvýchvstání je vrcholem stvoření, je to další etapa. A tady tím zjevením se ve večeřadle na místě, kde slavili Poslední večeři, kde slavili hostinu beránka, která připomínala odchod z Egypta, přejití, vysvobození, tak Ježíš se zjevuje znovu a ukazuje nebo dává Velikonocům nový smysl a říká: „Je to vysvobození z otroctví zla, z otroctví hříchu. Je to skutečně plná svoboda ve všech směrech, ve všech aspektech.“
Jak jsem říkal na začátku mše svaté, Ježíš přichází tam, kde to všechno začalo. Ale přichází taky tam, kde jsou jeho učedníci. Přišel tam, kde byli jeho učedníci. Ta zjevení předešlá, tak to bylo tak, že Ježíš si našel Marii Magdalénu, ty ženy, učedníky do Emaus a oni k němu nějakým způsobem došli, ti lidé, ale tady je to, že přímo tito jsou na místě a Ježíš jde k nim. Jde k těm, kteří v podstatě tam sedí od Velkého pátku a zpytují svědomí.
Neříká se, že byli pohromadě, ale říká se, že tam byli. Svatý Jan tady chce vylíčit duševní stav, duševní rozpoložení apoštolů, kteří tam byli. Ani neříká, kolik jich tam bylo. Oni sice byli v jednom domě, zřejmě byli v jedné místnosti, ale v uvozovkách každý z nich tam byl sám, se svou bolestí, se svou nejistotou, se svými obavami, co přinese budoucnost, se svým špatným svědomím. A do tohoto přichází Ježíš a říká: „Pokoj vám.“
Ježíš překonává ty zamčené nebo zavřené dveře. Dalo by se to taky přeložit jako zatarasené, zabarikádované dveře. Že je zabarikádovali v pátek, to by člověk pochopil, měli strach. Že je měli zavřené ještě v sobotu, budiž. Ale v neděli večer, to už je špatně. Proč? No, protože to už přišla Marie Magdaléna a říká: „Viděla jsem ho.“ To už se vrátily ženy a říkaly: „My jsme viděly anděla a ten říkal, že žije.“
Tady tuto barikádu vytváří nevíra, nedůvěra, ztráta naděje. Je to tak, že když člověk nemá čemu věřit, nemá nic, o co by se opřel, tak se zpravidla taky izoluje. Naopak když je jeho život veden nějakou myšlenkou, něčím, tak ho to vede k druhým lidem. Vždycky společná myšlenka spojuje lidi.
A tak Ježíš překonává tyto barikády a zdraví: „Pokoj vám!“ Samozřejmě oni měli na jednu stranu velikou radost, že ho vidí, ale tížilo je to špatné svědomí: „My jsme utekli. My jsme ho tam nechali. My jsme měli být na kalvárii s ním.“ Určitě přemýšleli celou tu dobu o tom, co mohli udělat, co by, kdyby… Ale sami si uvědomovali, že žádné kdyby už nebude a že to, co se stalo, už se nedá vrátit. A proto měli velkou radost z toho, že je pozdravil: „Šalom!“ My to překládáme, pokoj vám. Tento moment toho pozdravu Ježíše apoštolům si připomínáme při každé mši svaté, kdy kněz říká: „Pokoj Páně ať zůstává vždycky s vámi. Pozdravme se navzájem pozdravení pokoje.“
V tom hebrejském pozdravu šalom je skryto přání, ať máš v sobě pokoj, ale ať ti ho dá ten, kdo ti ho dát může. Nezapomeň na Dárce, nezapomeň na Tvůrce, nezapomeň na Boha, který toto všechno dává. A tak z toho měli velikou radost, že Ježíš je nehubuje, že jim nic nevyčítá.
A dál je to překvapilo, když pokračuje a říká: „Jako Otec poslal mne, tak i já posílám vás.“ Byla v nich malá dušička, jestli dostanou druhou šanci, jestli Ježíš neřekne: „Najdu si nějaké lepší, stálejší učedníky, oddanější učedníky, ty, kteří si budou lépe pamatovat, co říkám, anebo lépe to budou uvádět do praxe.“
Odpuštění je jedna věc, ale jestli se mnou, Pane, počítáš do budoucna, to je druhá věc. A Ježíš říká: „Jako Otec poslal mne, tak teď já pošlu vás.“ Ježíš říká: „Budete pokračovat v tom, co jsem já začal.“ A tady se apoštolům určitě velmi, velmi ulevilo, protože bylo jasné: On se mnou počítá. Přes všechny naše slabosti, přes všechny naše chyby, Ježíš nás nevymění. Ježíš nás nepošle pryč. Neřekne: „Dost,“ ale chce po nás, abychom tak jako ti apoštolové čas od času zpytovali svoje svědomí. On ví, že o tom přemýšlejí už od pátku, a proto nebylo potřeba cokoliv dodávat, nebylo potřeba cokoliv připomínat, protože oni už to ve svých hlavách probrali za tu dobu mnohokrát.
„Posílám vás,“ a říká: „Budete odpouštět hříchy.“ Proč mohli dostat tuto, řekli bychom, moc? Protože jim v tuto chvíli bylo odpuštěno. Ježíš říká: „Pokoj vám. Jako Otec poslal mě, já posílám vás,“ on jim v tu chvíli odpustil. Oni to zažili, co to je přijmout odpuštění, toužit po něm, zažít to, dostat to. A proto oni byli teď schopni to Boží odpuštění zprostředkovávat. Byli schopni předávat ho dál.
Pokračuje to dál vlastně, řekli bychom, další epizodou. Spojovacím článkem je ten Tomáš. Svatý Jan si tady dal záležet, aby vysvětlil určitou lidskou vlastnost. Tomáš je hebrejské slovo a znamená dvojče. Svatý Jan to přeloží a řekne: „Tomáš, jeden ze dvanácti, zvaný blíženec,“ to se řekne didimos. Dvojče zvané dvojče. Ten člověk se tak zřejmě nejmenoval, oni mu tak zřejmě všichni říkali. Ani nevíme, kdo bylo to druhé dvojče. Ten asi nebyl apoštolem. Ale co to znamená být dvojčetem, starší české slovo, blížencem? Ty dvojčata, blíženci, tvoří pár. Oni vytvářejí jakousi jednotu. Jsou si velmi podobní, jsou si velmi blízcí a patří k sobě.
Tomáš v tuto chvíli toho prvního zjevení se nezachoval podle té své přezdívky, podle toho, že byl dvojče. U něho se projevila jiná vlastnost, odvaha. Odešel z večeřadla. Byl odvážný, otevřel si dveře, šel. Odvaha je dobrá vlastnost, krásná vlastnost, ale v tuto chvíli ta osobní dobrá vlastnost mu prokázala špatnou službu. On přišel o to hlavní, setkat se s Ježíšem.
Právě svatý Jan chce říct: „Dávejte si pozor, kdy uplatníte svoje dobré vlastnosti a kdy nějakým způsobem budete myslet na ten celek a pracovat pro ten celek, dýchat s ním, cítit s ním. A potom svoje dobré vlastnosti nějakým způsobem třeba i necháte v pozadí.“
Svatý Tomáš je člověk nedůvěřivý, je člověkem, který chce mít jasno, chce mít jistotu. Bibličtí badatelé celou tu situaci, všechno to, co se dělo v Tomášovi, přirovnávají k takovému příměru. Představte si, že ze země vyrazí pramínek vody. Nějak to vejde ve známost a kolem toho pramínku se shromáždí lidé. Mají z toho radost, líbí se jim to, ale kolik lidí se může postavit kolem pramínku, kolem studánky? Pět, šest? Víc ne. Rozhodně se tam nevejde celé město, nevejde se tam celá země nebo celá farnost, ale jenom pár. Ale ten pramínek nezůstane na místě, on teče. Bude z něho potůček, potok, říčka, řeka až třeba nějaký veletok. A ty vlastnosti, které má ten pramínek na začátku, má pořád ta voda. Teď nemluvíme o nějakém znečištění a takhle. Ale ta voda je má pořád, člověk se může osvěžit, člověk se může napít.
A toto chce vysvětlit Ježíš Tomášovi. Jenom pouze určitá malá část mohla být u toho zrodu, u toho pramínku, ale všechna ta voda, všechna ta energie, všechen ten zdroj života doputovává i k nám. Na nás je, abychom pomyslně k tomu zdroji, k té řece přišli a abychom z ní čerpali.
A nakonec svatý Jan dává svůj podpis. Říká: „Ježíš vykonal ještě mnoho jiných, ale o těch v této knize není řeč.“ Když nějaký člověk něco zažije, vrátí se z nějaké cesty, tak vypráví a říká: „Mně se tam líbilo, mě tam oslovilo, já jsem byl nadšený z něčeho. Já, já, já.“ Svatý Jan taky toho zažil s Ježíšem spoustu, ale z toho, co zažil, tak napsal veden Duchem svatým to, co slouží nám. Ne to, co se v první řadě líbilo jemu, ale to, co v první řadě má upevnit naši víru a pomoci nám setkat se s Ježíšem.
To setkání s Tomášem nějak bylo ukončené. Pán přišel podruhé, dal mu další šanci. Pán i nám dává nové a nové šance, ale od nás se čeká odpověď. Tomáš odpověděl, zaleží na nás, jak odpovíme my.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní evangelium má vlastně tři části. První zjevení, které se odehrálo hned po Velikonocích tu první velikonoční neděli, z našeho pohledu bychom mohli říct, před týdnem. Potom to druhé, které je tedy z našeho pohledu dnes. A třetí částí je podpis svatého Jana Evangelisty.
A co všechno spojuje tyto tři, řekli bychom, scény, tyto tři oddíly? A to je otázka svědectví – přijmout svědectví. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, když čteme texty ať už o setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem, anebo potom texty o životě první církve, co byly třeba Skutky apoštolů - my si tam musíme uvědomit, že časově se ty události udály v opačném pořadí, než jak my to čteme, že tedy napřed je evangelium, potom jsou Skutky – ale tak tam vnímáme velký rozdíl ve vnímání apoštolů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, před týdnem jsme slavili slavnost zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Co se stalo za ten týden? Jak moc ta myšlenka, že Ježíš vstal z mrtvých pro každého z nás, jak moc je v nás živá?
My jsme dnes slyšeli takový zvláštní úryvek ze Skutků apoštolů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, budeme se po celou dobu velikonoční zamýšlet nad knihou Zjevení svatého Jana. Možná si pamatujete, že tam dřív bývalo ještě „apoštola Jana“. Dneska to tam není. Je to proto, že panuje takový názor, že Jan, který napsal Knihu zjevení, není totožný s Janem, který napsal evangelium. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Často se mluví o apoštolu Tomášovi jako o nevěřícím Tomášovi a bývá tam taková výzva k tomu, že my nemáme být jako on. My bychom naopak měli být jako on, protože on byl velice upřímný. V okamžiku, kdy měl pochybnost, nestyděl se za to vyslovit tuto pochybnost a říct: „Já něčemu nerozumím, něco mně není jasné. Více...