Rubrika
HomilieVíru křesťanskou je potřeba prožívat ve společenství
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.04.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, před týdnem jsme slavili slavnost zmrtvýchvstání Pána Ježíše. Co se stalo za ten týden? Jak moc ta myšlenka, že Ježíš vstal z mrtvých pro každého z nás, jak moc je v nás živá?
My jsme dnes slyšeli takový zvláštní úryvek ze Skutků apoštolů. Možná, když bych se zeptal, o čem to bylo, tak bychom měli problémy tady na toto odpovědět. Sice se tam něco dělo, ale bylo to takové povšechné, a to je pravda.
Svatý Lukáš, který je autorem Skutků apoštolů, rád používá tady takové úseky, biblisté tomu říkají sumář, a tenhle, který jsme my teď slyšeli, byl už třetí ve Skutcích, a Lukáš používá tady ty sumáře proto, aby pospojoval děje.
Co předcházelo? Předcházelo líčení o tom, jak Barnabáš odevzdal apoštolům peníze, které utržil za prodej pole, aby je mohli použít pro chudé. Ale jak také potom přišli dva manželé, kteří se jmenovali Ananiáš a Safíra, prodali své pole, část peněz si schovali, ale řekli, že nesou všechny. Myslím, že tady ten úryvek nebo ten příběh toho Ananiáše a Safíry je velmi důležitý proto, abychom pochopili, že první křesťanská obec nebyla bez chyby, že tam byli lidé.
A potom následovalo to, co jsme četli v prvním čtení, a pokračování by bylo o tom, jak velerada nechala opět apoštoly zatknout, už poněkolikáté. A svatý Lukáš mezi tím, mezi těmi dvěma ději shrnul, jak vypadal život první farnosti, jak jsme to slyšeli v komentáři, nebo spíš první diecéze.
„Apoštolové konali mnoho znamení a zázraků v lidu.“ V týdnu jsme slyšeli čtení o tom, jak Petr, když šel s Janem do chrámu, Ježíšovým jménem uzdravil ochrnulého člověka. Když bychom před nějakými padesáti, šedesáti lety řekli: „Já jsem viděl zázrak,“ nebo: „Slyšel jsem, že se někde stal zázrak,“ tak by se nám asi lidé smáli. Říkali by: „Ty na to ještě věříš? To už je nemoderní. To už jenom takoví ti prosťáčci ... Dneska se to dá všechno vysvětlit.“ Dnes se doba úplně změnila. Je mnoho lidí, kteří hledají nadpřirozené jevy, zázraky, nevysvětlitelné věci a často za nimi jdou až nekriticky, a tak se jim stává, že se takzvaně spálí, naletí – někomu, kdo si všiml, že ve společnosti je tato nálada, „poptávka“ po těchto nadpřirozených jevech a jsou lidé, kteří je vyrábějí na objednávku.
Zázraky jsou možné, ale zázraky se nedějí v žádném případě pro pobavení lidí. Každý zázrak, každý div způsobený Boží mocí má svůj hluboký význam. V první řadě jde samozřejmě o to někomu pomoci. V druhé řadě ten, skrze něhož se to děje, neupozorňuje na sebe, ale na Boha. Tady se neříkalo, jakým způsobem to apoštolové dělali, ale u Petra, u toho prvního zázraku, jsme to slyšeli: „Ve jménu Ježíše Nazaretského, jeho mocí, říkám ti, vstaň!“ A potom, ten zázrak není vykonán proto, aby ten dotyčný zvětšil svoji slávu, ale aby mohl mluvit, aby mohl zvěstovat Ježíše. Jestliže něco tady z těch, jak to mám říct, známek, pravidel chybí, tak potom můžeme říci: „Tady není něco v pořádku a za tím nestojí Bůh, ale nějaký člověk, který si z toho chce udělat živnost, který chce získat něco pro sebe.“
„Všichni věřící se jednomyslně shromažďovali v Šalamounově podloubí.“ Šalamounovo podloubí bylo na východní straně Jeruzalémského chrámu, a jak z evangelií víme, tak i Ježíš tam rád chodil a rád tam učil. Ta věřící obec se tam neshromažďovala k nějakým bohoslužbám, bohoslužby konali po domech. Shromažďovali se tam k modlitbě a shromažďovali se tam k vyučování, k tomu, aby si sdělovali svoje zkušenosti, svoje zážitky s vírou, s náboženstvím, aby jeden druhého nějakým způsobem upevňovali ve víře.
Dneska, když by nám někdo řekl: „Tak mi pověz, jak prožíváš svoji víru,“ tak mu většina z nás řekne: „A co je ti do toho? Po tom ti nic není.“ My jsme poznamenáni, jinak se to říct nedá, tím, že za minulého režimu nám bylo říkáno: „Víra, náboženství, to je soukromá záležitost každého člověka, to musí zůstat doma, to se nesmí projevovat na veřejnosti.“ Víra je záležitost člověka a jeho svobodného rozhodnutí v tom smyslu, že ten člověk může a má právo říct: „Ano, věřím,“ anebo: „Odmítám to.“ Ale jestliže víru přijme, víru křesťanskou je potřeba prožívat ve společenství, ve farnosti, v diecézi, s konkrétními lidmi, kteří jsou kolem mě.
Všimněme si, když Ježíše zatkli a ukřižovali, apoštolové a vůbec jeho učedníci se začali rozutíkat. Někteří se zavřeli ve večeřadle, někteří utíkali do Emauz, někteří šli do Galileje ke Genezaretskému jezeru. A co dělá Ježíš po zmrtvýchvstání? Obchází je všechny. Začíná ve večeřadle, jak jsme to slyšeli dneska v evangeliu, potom jde za emauzskými učedníky, potom jde do té Galileje a spojuje je a říká jim: „Spojte se! Buďte pohromadě. Je třeba, abyste svoji víru prožívali společně. Ne každý z vás sám, ale společně.“
Prožívat víru společně, to znamená žít s církví. Není to jednoduché. V církvi jsou jenom lidé a vždycky v ní budou a vždycky církev bude mít chyby, ale je to cesta, kterou ustanovil Ježíš, a tak si to přál, abychom společně předávali, upevňovali se ve víře, abychom společně šli za ním. Ne jako jednotlivci, každý sám, ale každý sám s těmi druhými. Ne izolovaně, ale spolu.
A tak oni se schází na místě, kde s nimi byl Ježíš. Co je tam ještě tak zvláštního nebo krásného je to, oni by si mohli říct: „My jsme něco jiného. My už do chrámu chodit nebudeme. Chrám, to je Starý zákon, my jsme Nový zákon. My už nepatříme k vám!“ Ne, oni tam chodili a chodili tam tak dlouho, dokud velerada nevydala zákaz, dokud je odsud nevyhnali. Je to takové jakési upozornění, abychom my zbytečně nevyklízeli pozice, abychom se nestahovali dovnitř, ale abychom byli tam, kde být můžeme. Samozřejmě máme se vyvarovat každého fanatismu, máme se vyvarovat každého přehánění, ale máme si uvědomit, že víra je něco podstatného v našem životě.
Konec konců to říká i další věta: „Z ostatních se k nim nikdo neodvažoval připojit, ale lidé o nich mluvili s velkou úctou.“ A pokračuje to: „Stále rostl počet mužů i žen, kteří přijímali víru v Pána.“ Tak jak to bylo? Neodvažovali se připojit, ale stále rostl počet těch, kteří přijali víru.
Neodvažovali se připojit ti, kteří se chtěli připojit nezávazně, na chvíli. „Dneska nemám co dělat, tak budu tady s váma,“ nebo: „Nemám nic pilnějšího, tak tady můžu zůstat, ale nic si od toho neslibujte.“ Ne. Šli tam za nimi ti, kteří si to rozmysleli a řekli vážně: „Já věřím. Já věřím a já vím, že ta víra, to není jenom nálepka tady na hrudi, kterou se budu pyšnit, nebo na čele, ale víra, to je kořen, to je základ. Z toho musí vyrůstat můj život.“
Neodvažovali se k nim připojit z několika důvodů. Jednak ty zázraky, které apoštolové dělali, dotvrzovaly, že jsou posláni od Boha, jednak znali to, jak to dopadlo s Ananiášem a Safírou, kteří lhali apoštolům a potom zemřeli, ale také věděli, že apoštolové už několikrát nebo vícekrát byli pro svou víru pronásledováni, zavřeni ve vězení od velerady. A toto všechno byly důvody, které vedly ty lidi k tomu, že si říkali: „Musím si to dobře rozmyslet. Jestli ano, jestli se tam přidám, tak se tam přidám jednou provždy. A jestli ne, tak tam radši nebudu ani chodit.“
Ten morální kredit, který získali apoštolové a vůbec ta první křesťanská obec, spočíval právě v tom, že oni vydávali to svědectví i za cenu toho pronásledování. Mluvilo se o nich s velkou úctou. Znovu bych řekl, ne, že by nebyly vidět chyby, ale mluvilo se také s úctou o tom, jak ta první církev ty chyby dokázala řešit, že se k tomu stavěla čelem. Naše společnost nikdy nebude dokonalá, Ježíš nám nikdy nesliboval ráj na zemi. Každý si s sebou neseme svoji povahu, svoje klady, svoje zápory a s tím musíme žít. Ale záleží právě, jak s tím budeme žít a jak budeme řešit problémy, které vzniknou. Jestliže skutečně budeme hledat řešení, potom i my budeme mít úctu těch druhých. Jestliže budeme dělat, že se nic neděje, tak to nedopadne dobře. Ale o tom nechci mluvit.
„Dokonce i na ulici vynášeli nemocné a kladli je na lehátka a na nosítka, aby, až půjde Petr okolo, alespoň jeho stín padl na někoho z nich.“ Od těch prvních okamžiků tady vidíme, že Petr je ten hlavní z apoštolů. Stín, to je něco, co na východě je docela vzácné. Kdo jste tam byli, tak víte, že často člověk hledá a říká si: „Já bych si někde sedl do stínu. Kde tady je nějaký strom, nějaký keř? Není.“
Každý Izraelita toužil po tom mít u svého domu zasazený strom, keř, kde by si mohl k večeru sednout, kde by mu bylo dobře. Stín byl považován za Boží požehnání, za Boží přízeň. A také vícekrát ve Starém zákoně, v žalmech i v jiných textech můžeme nalézt obrat, kde se mluví o tom, že Bůh ukryje člověka ve svém stínu. Je to básnický obrat, který vyjadřuje Boží přízeň, Boží požehnání, Boží ochranu. Ti lidé nečekali (možná někteří čekali, ale ...) jakmile padne ten stín z Petrovy postavy na ty nemocné, že nemocní budou uzdraveni. Tahle mechanicky to nefungovalo. Jestliže Petr se u někoho zastavil, tak mu připomněl, že bude uzdraven ne proto, že na něho padl Petrův stín, ale mocí Ježíše Krista, v Ježíšově jménu. Ale ti lidé věděli: „Ano, Petr je člověk, skrze něho nám promlouvá Bůh. Petr nám předává Boží poselství, něco velmi důležitého pro náš život.“
Bratři a sestry, prožíváme dobu velikonoční, ta je ještě dokonce delší než doba postní (ta trvá vlastně čtyřicet, velikonoční padesát dnů) a doba postní nás vybízela k tomu, abychom se ptali a říkali si: „Kde se zapřu? Co si odřeknu, abych byl blíž Bohu, Ježíši, aby moje víra byla opravdovější?“ Doba velikonoční nás má vést k tomu, abychom si řekli: „Co udělám navenek, aby moje víra byla víc vidět, aby moje víra byla opravdovější? Jakým způsobem prohloubím projevy své víry?“
Bratři a sestry, apoštolové, první křesťané od začátku byli pronásledováni. Kdyby si řekli: „Tak se někde zavřeme ve večeřadle nebo někde jinde, ať na nás není moc vidět, tak by asi tak rychle nerostl počet mužů a žen, kteří každý den přijímali víru, ale oni byli vidět, oni v tom sloupoví Šalamounově byli, bylo možné za nimi přijít, bylo možné s nimi mluvit. To byla vlastně taková podaná ruka, otevřená náruč, jak ta první křesťanská obec fungovala. Z toho bychom si měli vzít taky příklad a měli bychom se to snažit napodobit.
Bratři a sestry, prosme za to, aby každá naše rodina v naší farnosti fungovala podobně, abychom dokázali ty těžkosti, které přijdou, řešit podle evangelia, abychom dokázali vydávat svědectví, ne svědectví hrané, ale svědectví opravdové, aby naše skutky dotvrzovaly to, v co věříme a co vyznáváme. Kéž tedy se tak stane a mějme před očima první jeruzalémskou obec křesťanů.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.04.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, dnešní evangelium má vlastně tři části. První zjevení, které se odehrálo hned po Velikonocích tu první velikonoční neděli, z našeho pohledu bychom mohli říct, před týdnem. Potom to druhé, které je tedy z našeho pohledu dnes. A třetí částí je podpis svatého Jana Evangelisty.
A co všechno spojuje tyto tři, řekli bychom, scény, tyto tři oddíly? A to je otázka svědectví – přijmout svědectví. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, když čteme texty ať už o setkání apoštolů se zmrtvýchvstalým Ježíšem, anebo potom texty o životě první církve, co byly třeba Skutky apoštolů - my si tam musíme uvědomit, že časově se ty události udály v opačném pořadí, než jak my to čteme, že tedy napřed je evangelium, potom jsou Skutky – ale tak tam vnímáme velký rozdíl ve vnímání apoštolů. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.04.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, pro dnešní neděli nám církev v Janově evangeliu předložila vlastně zprávu o dvou zjeveních. To druhé se stalo, řekli bychom, jakoby dnes. To první se stalo před týdnem o neděli zmrtvýchvstání. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
15.04.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Bratři a sestry, budeme se po celou dobu velikonoční zamýšlet nad knihou Zjevení svatého Jana. Možná si pamatujete, že tam dřív bývalo ještě „apoštola Jana“. Dneska to tam není. Je to proto, že panuje takový názor, že Jan, který napsal Knihu zjevení, není totožný s Janem, který napsal evangelium. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
2. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 5,12-16; ž. Žl 118; 2. čt. Zj 1,9-11a.12-13.17-19; evang. Jan 20,19-31;
Často se mluví o apoštolu Tomášovi jako o nevěřícím Tomášovi a bývá tam taková výzva k tomu, že my nemáme být jako on. My bychom naopak měli být jako on, protože on byl velice upřímný. V okamžiku, kdy měl pochybnost, nestyděl se za to vyslovit tuto pochybnost a říct: „Já něčemu nerozumím, něco mně není jasné. Více...