Rubrika
HomilieNávod, jak správně slavit
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, jestli to počítám dobře, tak letos už čtvrtým rokem se tady scházíme takhle vždycky odpoledne, buď je to nějaká neděle na konci měsíce září anebo na začátku října, abychom jednak poděkovali za úrodu, a jednak abychom si připomněli výročí postavení tohoto kostela, tedy místa, kde děkujeme, kde prosíme. Věřím tomu, že všichni sem přicházíme s dobrou náladou, že přicházíme s upřímným srdcem a, jak se lidově říká, chceme ten okamžik prožít. Jsme svátečně, slavnostně naladěni, což potom má vyústit i do toho pokračování, které bude na faře po mši svaté. A teď si představte, že by někdo přišel a narušil to. Jak? Těmi slovy, která jsme slyšeli v prvním čtení.
To se stalo. Stalo se to v městě, které se jmenovalo Betel, to je město v severním Izraeli, a stalo se to za vlády krále, který se jmenoval Jeroboam II. a vládl čtyřicet let. Jsme v osmém století před narozením Pána Ježíše. Ten král Jeroboam byl celkem dobrý politik. Dokázal rozšířit říši, ale, jak my bychom dnes řekli, to náboženství mu moc neříkalo. Tady v tom byl takový laxní. Naopak mu vadilo, že chodili Izraelité se modlit do Jeruzaléma do chrámu, a tak založil nový chrám, novou svatyni v městě Betelu. Byla to skutečně konkurence Jeruzalémskému chrámu.
Na pomezí mezi těmi královstvími žil člověk, který se jmenoval Amos. Sám o sobě říká, že nebyl prorok, ale že ho Bůh povolal. Že byl pastýřem a povolal ho a poslal ho, aby šel prorokovat právě do toho Betelu. Jeho proroctví jsou proroctví, kdy vytýká. Vytýká chyby a varuje před následky těch chyb. Z toho slova je vidět, že to není člověk, který by byl studovaný. Je to člověk prostý. Mluví takovým jednoduchým jazykem, používá hodně obrazů ve svých výrocích.
A teď on přišel do Betelu při oslavě dožínek na podzim a taky tam byli všichni vysvátkovaní, všichni se tvářili svátečně, probíhaly obřady a prorok si vzal slovo a začíná mluvit, a de facto je obžalovává z přetvářky a říká: „Vy se tady tváříte, jako kdybyste se na ten zisk zapotili, jako kdybyste opravdu se na to nadřeli, ale většinu z toho jste získali nepoctivě!“ Mluví k těm špičkám, ke šlechtě, k těm boháčům a říká: „Vy jste to nezískali poctivou prací, námahou, ale vy jste to získali kšeftařením, podvodem, a tady se teď tváříte, jakože je všechno v pořádku.“
Samozřejmě oni tím byli velmi pobouřeni, velmi se jim to nelíbilo a prorok Amos měl několik takových vystoupení v tom Betelu. Skončilo to tím, že ho odsud vyhnali, král ho nechal vojáky vyvést pryč a on se vrátil zpátky domů ke svým stádům.
Bratři a sestry, ale to, co říkal Amos, nebylo jenom jeho slovo, ale bylo to slovo Boží a to Boží slovo nám chce dát návod, jak správně slavit, aby se i nám nestalo, že by nám někdo mohl vytknout něco, co jsme slyšeli v dnešním prvním čtení nebo evangeliu.
Jak tedy máme dobře žít a dobře slavit? První věc, kterou prorok zdůrazňuje, tak je to, že chce připomenout a chce říct: „Ten, kdo se hlásí k Bohu, nesmí zapomenout na svého bližního.“ To je věc, která je nám celkem dobře známá. My známe z úst Pána Ježíše, kdy se mluví o přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Ježíš říká: „Věřit v Boha znamená také vidět bližního, mít s ním soucit“, to, čemu se říká charita.
Amosovi současníci byli lidé, kteří se hlásili k Hospodinu, ne, že by se nehlásili. Konali mnoho modliteb, konali mnoho, my bychom dnes řekli, náboženských úkonů. Chodili do shromáždění, obětovali, slavili svátky, ale to byla jedna strana. A pak říkali: „Potom je tady náš život, naše obchody, naše živnost, a do toho nám Hospodine nemáš co mluvit.“ A tady právě přichází prorok a říká: „Není žádná oblast lidského života, do které by Hospodin, Bůh neměl co mluvit.“ On to připomíná na té záležitosti živností, obchodu, vydělávání peněz, ale když se zamyslíme nad sebou, tak zjistíme, že i nám hrozí stejné nebezpečí, že i my si říkáme v koutku srdce: „Pane Bože, toto ti dám, a do toho mi nemluv. Tady do toho tě pozvu, ale to je moje věc tady to druhé, a už tady s tímhle před tebou nepůjdu.“ Myslíme si to stejné, co si mysleli ti staří Izraelité, že když tam Boha pustíme, že o něco přijdeme, že ztratíme, řečeno obchodnicky, že proděláme. Ale opak je pravdou.
Hospodin je varuje a říká jim (česky je to přeložené): „Hospodin přísahal při Jakubově chloubě.“ V originále je tam ostřejší výraz: „Při Jakubově pýše.“ „Na věky nezapomenu na žádný jejich skutek.“
Celé to proroctví Amosovo skončilo varováním, že pokud se nezmění, že přijde trest, že přijde asyrský král a odvede je do vyhnanství, do zajetí. Tak se taky stalo. Co to je ta Jakubova pýcha? Vzpomeňme na to, kdo to byl Jákob a co zažil ve svém životě. Najdeme to v první knize Mojžíšově a bylo by užitečné si to přečíst. Jeho otec je Izák, starší bratr se jmenuje Ezau a dědeček se jmenuje Abrahám. Jákob a Ezau byli dvojčata. Ezau byl o několik minut starší, ale byl starší a měl tedy nárok na prvorozenecké požehnání. Ale, jak všichni víme, Jákob mu ho ukradl. Když to Ezau zjistil, Jákob musí utíkat.
Utíká ke svému strýci Lábanovi. Utíká s tím, co má na sobě, s holí v ruce, s pláštěm přes ramena. Když ujde jeden den cesty a lehne si večer ke spánku, přikryje se tím pláštěm, pod hlavu si dá kámen, protože nemá nic jiného. A v noci se mu zjeví Hospodin a říká mu asi toto: „Ty jsi teď nositelem těch prvorozeneckých práv, ale z toho plynou taky povinnosti. Ty mě máš uctívat, ty máš hlásat moje jméno. Ty se máš modlit ke mně, k Hospodinu. A Jákob, který má akorát to požehnání, jinak nemá nic a musí utíkat, tak začíná smlouvat: „Hospodine, když mě budeš chránit na této cestě, když v pořádku dojdu k Lábanovi, když mě budeš chránit u Lábana a budeš mi tam žehnat, když se v pořádku vrátím domů, já tě tu budu uctívat.“
Jsou to asi čtyři věci, čtyři podmínky, které si Jákob klade, a říká: „Pak já něco udělám.“ To je veliká pýcha, zvlášť od člověka, který nemá vůbec nic, který je, jak se říká, na dně a jde mu o život. A co udělá Hospodin? Hospodin řekne: „Tak teda dobře.“ My bychom řekli: „Je to neúcta.“ Ano, je to neúcta, ale Hospodin strpěl i tuto neúctu, protože ten Jákob byl upřímný. On říkal to, co si myslel, a Hospodin to od něho vzal. Ale co se Hospodinu, co se našemu nebeskému Otci nelíbí, je přetvářka.
Bratři a sestry, my dnes tady stojíme, abychom děkovali, abychom chválili, abychom poděkovali za všechno to, co jsme v uplynulém, řekněme, tom vegetačním roce dostali. Přicházíme a věřím tomu, že děkujeme z upřímného srdce a že jsme se během toho roku zapotili. Že přicházíme a můžeme upřímně říct: „Pane Bože, já jsem se snažil, snažila a tys nám všem požehnal. My ti za to děkujeme a děkujeme ti taky za tvá napomenutí, za tvoje vedení, kdy nám ukazuješ, čeho se máme vyvarovat a naopak, čeho se máme držet, abychom s čistým a radostným srdcem před tebe mohli kdykoliv předstoupit, a aby to nebylo divadlo, ale aby to byla skutečně bohoslužba upřímná, radostná.
O tom mluvil svatý Pavel v listě Timoteovi. Už nebudu dál mluvit a řekl bych: „Přečtěme si, ať už ten list Timoteovi anebo z první knihy Mojžíšovy co zažil Jákob a jak ho skutečně Bůh všude provázel. A děkujme za to, jak Bůh provází nás.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.09.2022
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Já bych se chtěl teďka společně s vámi zamyslet nad prvním čtením. Je to úryvek z Knihy proroka Ámosa. Jak jsem zmínil na začátku mše svaté, je v tom stejná myšlenka, kterou Ježíš vysloví v tom přikázání lásky k Bohu a k bližnímu: Miluj Boha nade všechno, bližního jako sebe.
Prorok Ámos prorokoval někdy mezi lety 780-760 před Kristem v místě, které se jmenovalo Bétel. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.09.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, když bychom hledali nějakou myšlenku, hlavní téma dnešní neděle, textů dnešní neděle, tak bychom to mohli shrnout do dvou protikladů. Na jedné straně hamižnost, na druhé straně velkorysost. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.09.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, dnešní texty by se daly shrnout do jednoho slova, do jednoho hesla, a to slovo je důvěra. Důvěra, kterou má Bůh v nás, důvěra, kterou nám dává a říká: „Já jsem tady něco udělal, něco jsem stvořil, a teď to, člověče, dávám tobě, aby ty ses o to staral, abys to rozvíjel, aby ses radoval z toho, jak to vzkvétá. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, jak jsme dnes slyšeli v komentáři k druhému čtení, tak v tom dnešním úryvku dává apoštol Pavel pokyny Timotejovi, jak konat bohoslužbu. Byly tam dvě věci: jednak pokyny pro tu bohoslužbu, pak tam byl takový věroučný odstavec o Ježíši Kristu Vykupiteli a zase jsme končili upozorněním, jak má ta bohoslužba nebo společná modlitba vypadat. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.09.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
Bratři a sestry, můžeme říct, že v evangeliu je pouze jeden takový úryvek, který jsme právě slyšeli. Tenhle úryvek je svým způsobem opravdu šokující. Šokující proto, že je nám před oči postaven zloděj, třeba sympatický, protože to uměl zařídit a nakonec byl pochválený od svého pána, ale je to zloděj, který svého pána okrádal. Více...
Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
23.09.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
25. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Am 8,4-7; ž. Žl 113; 2. čt. 1 Tim 2,1-8; evang. Lk 16,1-13;
První věc, ke které vybízím, je toto: „Ať se konají modlitby prosebné, přímluvné i děkovné. Za všecky lidi, za kraj a všechny co mají moc, abychom mohli vést život pokojný a klidný v opravdové zbožnosti a počestnosti. Tak je to dobré a milé Bohu a našemu Spasiteli. On chce, aby všichni lidé se zachránili a došli k poznání pravdy.“
Tak jsem vám zopakoval vlastně to druhé čtení, které jsme slyšeli, z listu svatého apoštola Pavla Timotejovi. Ať se dějí modlitby přímluvné. My je konáme vždycky při mši svaté po bohoslužbě slova. Více...