Rubrika
HomilieO Božích vlastnostech
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.08.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, v prvním čtení jsme dnes slyšeli úryvek z poslední kapitoly knihy proroka Izaiáše. Je to kniha hodně dlouhá, má šedesát šest kapitol, a zaznamenává události, které se staly v průběhu dvou století. Proto také tomu člověku, který pronesl tyto výroky z Božího popudu, se říká třetí Izaiáš, protože je jasné, že žádný člověk, i kdyby to byl prorok, nemohl žít na této zemi dvě stě let. Tento třetí Izaiáš vystupuje na konci babylonského zajetí v okamžiku, kdy se mají vracet zase domů, a to je právě ta potíž.
Musíme si uvědomit, že Izraelité byli v babylonském zajetí víc než sedmdesát let, to znamená, že ti, kteří tam byli dovedeni z Jeruzaléma do Babylóna, i třeba jako malé děti, tak tam umřeli. A teď ti, kteří se mají vracet do Palestiny, do Izraele, tak tu zemi nikdy neviděli, nikdy tam nebyli. Jenom o ní slyšeli a slyšeli, že je to tam všechno v rozvalinách, že je to tam všechno zničené a oni považovali za svůj domov Babylón. A teď přijde někdo a říká: „Ale vy nejste tady doma. Vy máte domov jinde. Běžte tam!“
A oni se ptali: „A opravdu je to Boží vůle, Boží přání? Anebo si to zase někdo vymyslel tak, jako si Nabuchonodozor vymyslel, že naše předky přestěhuje sem z Jeruzaléma. Není to zase výmysl perského krále Kýra? Není to zase jenom nějaký politický tah? Opravdu za tím stojí Bůh?“
Člověk, když se stěhuje, tak vychází, opouští jakousi jistotu a jde do nejistoty, a to zpravidla ví, kam se stěhuje – do nějakého domu, do nějakého bytu. Oni věděli, že až tam dojedou, dojdou, že tam nebude nic, že si ten dům budou muset postavit. Tedy opouštěli jistoty a šli do veliké nejistoty, a ptají se: „Má to smysl? Je to v pořádku? Opravdu toto po nás Bůh chce?“ A odpovídá jim Bůh skrze třetího Izaiáše a, mezi jiným, říká to, co jsme dnes četli.
Co to je tento úryvek? Je to úryvek, který teologové popisují jako nejhutnější z celého Starého zákona. Jsou v něm myšlenky, které přesahují Starý zákon a objevují se v Novém zákoně. Jsou tam myšlenky, ze kterých žijeme dnes i my, dojdeme k tomu. Je to text pro nás dost obtížný, dost těžký.
Tento text, který jsme slyšeli, mluví především o Bohu, o Božích vlastnostech, o tom, jaký Bůh je a jaký Bůh není. Musíme si uvědomit, že většinu toho, co známe o Bohu, řekli bychom, o Bohu Otci, o Boží Trojici, nám řekl Ježíš. Před Ježíšem poznatky, vědomosti Izraelitů byly mnohem menší než vědomosti naše. Jeden z těch úryvků, který přispíval k tomu, aby věděli aspoň něco, je ten úryvek, který jsme dnes četli. Jak to začínalo? „Znám jejich skutky a jejich myšlenky.“
To je první: „Znám!“ Bůh tedy ví. Ví, jací jsme my lidé. Ví o naší nestálosti, ale, a to je pro tento úryvek důležité, ví o našem strachu. Věděl o strachu těch, kteří se měli stěhovat, věděl o jejich obavách a zná i obavy naše. Celý ten úryvek zdůrazňuje, řekli bychom, Boží přízeň, Boží nabídku a má povzbudit ty, kteří tyto řádky budou číst. Je to vedené tímto směrem. Tedy první: Bůh vás zná. Ale nejenom v tom smyslu jako jménem, ne v tom smyslu jenom, že by věděl o vašich trápeních, ale že se o taky o ně zajímá.
Druhá myšlenka: „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky.“ To je druhá právě vlastnost. To, co Bůh vidí, ho nenechává lhostejným a jedná. „Přijdu, abych shromáždil všechny národy a jazyky.“ Tím je myšlena událost, která se stala v Babylóně kdysi, dávno, a sice zmatení jazyků, rozdělení lidí. V základu tohoto rozdělení byla pýcha, snaha člověka vyrovnat se Bohu. Postavíme si věž, nepotřebujeme Boha. Rozdělení jazyků je v Bibli chápáno jako trest za tuto pýchu, trest za hřích. A teď prorok říká: „Ale Bůh je ten, který toto dokáže překonat. Bůh, v kterého věříte a který vás posílá, abyste se přestěhovali, tento Bůh je silnější než všechno zlo, jeho život je silnější než smrt, on je nejsilnější, on shromažďuje.“ Zlo rozděluje, staví bariéry, Bůh je ten, který spojuje, bariéry odstraňuje.
Tedy „přijdu“. První je to, že „Vím, vím o tobě člověče a přicházím, abych ti pomohl. Na tobě je, abys to přijal.“ Na začátku toho rozdělení bylo to „nepotřebujeme Boha, nepotřebujeme jeho pomoc“. Pýcha. Opakem pýchy je pokora. „Potřebuji tvou pomoc!“ Na nás je tedy, když on přichází se svou pomocí, abychom pokorně jeho pomoc přijali.
„Přijdou a uzří mou slávu.“ Tady nejde o nějakou přehlídku, nějakou manifestaci, ale tady jde o něco jiného. Tou slávou se myslí to, že Bůh je spravedlivý, že soudí spravedlivě, protože v té době si říkali: „Obyčejný člověk nemá šanci se dovolat spravedlnosti. Soudí se podle toho, kolik kdo zaplatí, soudí se podle toho, kdo toho kolik soudci dá. Prorok připomíná a říká: „Boží soud není podplatitelný.“ Ale hlavně má prorok na mysli Boha jako toho soudce, který přichází, aby dobré odměnil. Nemluví se tady o trestání zla, ale naznačuje se tu odměna dobra.
Proč se tu nemluví o tom trestání? Protože je to úryvek, který má povzbudit Izraelity, aby se nebáli přestěhovat. Kdyby se tady ještě mluvilo o potrestání chybujících, tak by ztratili i zbytek odvahy a nikam by nešli.
„Udělám na nich znamení a pošlu některé z nich.“ Další Boží vlastnost je to, že Bůh nás chce zapojit do svého plánu záchrany světa. Počítá s námi! Mohl by to udělat všechno sám, ale nechce to udělat sám. Počíná si jako rodič, který, když vychovává své dítě a něco ho učí, tak ten rodič řekne: „Zkus to,“ i když ví, že to bude trvat dlouho, že ten výsledek nebude tak dokonalý, že kdyby si to udělal sám, já nevím, něco zavázal, něco zapnul, měl by to dříve a bylo by to provedeno lépe, ale jde o to dítě, jde o to, aby se to to dítě naučilo. A takhle jedná Bůh. Tedy on říká: „Potřebuju tě.“
A teď se tady mluví o národech. Všechna ta cizokrajná jména, to jsou jména národů. Ne zemí, ale národností. A já jsem si dal tu práci, že jsem to našel. Ty první tři, to je na jih od Palestiny. Jsou to kmeny, které bydlely na břehu Rudého moře a v Egyptě. Potom ty další tři, ty jsou zase naopak na severu – v dnešním Turecku a dokonce až na březích Černého moře. No, a těmi dalekými ostrovy se myslí Řecko. Z našeho pohledu to není tak daleko, ale z jejich pohledu to bylo nepředstavitelně daleko. Z jejich pohledu to bylo tak, že když se tam někdo vydal, tak se málokdy vrátil zpátky. Došel tam a usadil se tam. Občas poslal nějaký dopis, ale zůstal tam. Podniknout takovou cestu, takovou dalekou cestu, k tomu musel být důvod, pádný důvod. A když tady prorok říká: „Já je pošlu,“ tak tím chce říct: „Znát Boha, to je velmi pádný důvod. Mluvit o Bohu, to je velmi pádný důvod.“ Protože i Izraelité občas trpěli tím, čím trpíme my, že se za svého Boha styděli. Že se za něho styděli a nechtěli o něm mluvit.
Bratři a sestry, my nemusíme nikam chodit, nikam jezdit a sami dobře víme, jak je to často těžké vydat svědectví o své víře, o Bohu. Tady tento koncept, o kterém mluví prorok, to je koncept misií. Když církev po objevu nových světadílů začala vysílat misionáře, tak přemýšleli, na čem to postavit, jakou tomu dát myšlenku do základů a vzpomněli si právě na tento úryvek z proroka Izaiáše, který byl řečen pět set let před narozením Pána Ježíše. Ten koncept těch misií je pořád stejný a vychází se tady z tohoto místa.
„Přivedou všechny vaše bratry ze všech národů jako dar Hospodinu,“ a teď se tam vyjmenovávají všechny možné dopravní prostředky té doby – na koních, na vozech, na nosítkách, na mezcích, na velbloudech … „na mou svatou horu do Jeruzaléma.“ Znovu se opakuje ta myšlenka spojení v dobrém. Jeruzalém – hlavní město Izraele, znamená to místo pokoje. Myslí se tím zde to, že Bůh je dárce pokoje. Každý člověk ale o ten pokoj musí požádat, pokud ho chce, pokud o něj stojí. A potom se každý člověk stane místem pokoje. Potom se každý člověk má šanci stát Jeruzalémem. A o toto tady jde. Je to zase nějaký dar, který Bůh nabízí pro náš život, ale chce, abychom my si o něj svobodně řekli. Rozhodně nám ho nevnucuje.
A poslední myšlenka, o těch obětech, ta je stejná, o které potom několikrát mluvil Pán Ježíš. Izraelité do Jeruzalémského chrámu přinášeli oběti. Něco, nějaké zvíře, nějakou věc, ale vždycky to bylo něco mimo mě. A prorok už tady říká: „To nejcennější, co člověk může dát, je, že dá něco ze sebe.“ Třeba se mi vůbec nechce, třeba bych si chtěl odpočinout, ale někdo přijde a o něco mě žádá. A já, ač nerad a třeba i s brbláním se zvednu a pomohu. To má největší cenu, největší význam, protože já jsem přemohl sám sebe. Neřekl jsem mu: „Tady máš peníze a běž si to koupit,“ ale šel jsem s ním. Neřekl jsem mu: „Hele, tam se nějak postarej o sebe,“ ale já jsem se mu věnoval, dal jsem něco ze sebe. A toto je obrovská změna postoje, řekli bychom, v náboženství, v duchovním životě, kterou už říká prorok zase víc než pět set let před narozením Pána Ježíše. Ježíš o tomto několikrát mluvil, několikrát to najdeme v evangeliích a moc a moc to zdůrazňuje.
Bratři a sestry, na tomto úryvku jsme si měli přiblížit několik Božích vlastností. První bylo, že nás zná. Ví o našich chybách, ale neodrazuje ho to. Ví o našich slabostech a z toho plyne druhá: Přichází se svou nabídkou. Na nás je, abychom tu nabídku pokorně přijali. Každý z nás má být misionářem. I když jsme každý nějaký, každý máme nějaké chyby, Bůh z nás chce mít zvěstovatele svého jména. A to poslední: To nejcennější, co můžeme Bohu nebo i lidem nabídnout, není nějaká věc, ale něco, co dáme sami ze sebe, co se týká mého já.
Ať nás tyto Boží vlastnosti, tato nabídka povzbudí tak, jako povzbudila většinu těch Izraelitů, že se potom přestali bát, zvedli se a většina z nich se z Babylóna přestěhovala skutečně do svého domova, do země, kterou jim dal Bůh.
Nezapomeňme, když to dotáhneme do konce, na této zemi jsme na cestě, jsme poutníci. Domov znamená být s Bohem. K tomu se všichni upínáme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, Lukášovo evangelium je postavené tak, že Ježíš nejdříve učí v Galileji, a potom se vydá na cestu do Jeruzaléma. A prochází různá území, ať je to právě Galilea, Samařsko nebo Judsko. A lidé různě reagují na jeho učení. No, a potom v Jeruzalémě vlastně dojde k té vykupitelské oběti.
Ten člověk, který dnes oslovil Ježíše: „Pane, je málo těch, kdo budou spaseni?“ vlastně koncipuje tu otázku už v takovém tom katastrofickém smyslu, že tedy určitě to bude málo lidí a že se tam dostane jenom několik málo vyvolených. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
25.08.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, jakkoliv se to nezdá, tak ten dnešní evangelní úryvek byl o tom, co máme, eventuelně co nemáme dělat, řekli bychom, v běžné dny našeho života.
Třeba taková první věc, o které ten úryvek mluví, je to, že Ježíš má program, má cíl. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.08.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
21. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení Iz 66,18-21; 2. čtení Žid 12,5-7.11-13; evangelium Lk 13,22-30;
Bratři a sestry, evangelní úryvek, který jsme právě vyslechli, patří mezi ty složitější, aspoň pro nás, na pochopení, na přijetí, abychom si to nějak utřídili, poskládali. A přece je to úryvek, který se týká našeho každodenního života. Více...