Rubrika
HomilieI nás Bůh doprovází
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jak už jsem říkal na začátku mše svaté, myšlenkou, která propojuje všechna dnešní čtení, je cesta, životní cesta člověka. V prvním čtení jsme slyšeli o cestě Izraelitů z Egypta do zaslíbené země, o jejím závěru. Někdo by mohl říct: „Vždyť to dobře dopadlo, došli tam.“ Svatý Pavel dává, řekli bychom, taková obecnější ponaučení, jak ten, kdo přijal křest, se má chovat, že v jeho životě začíná nějaká nová etapa, nový úsek cesty. A v evangeliu Ježíš mluví o cestách, které nevedou nikam. Ani ta cesta toho mladšího syna, který pobral majetek, odstěhoval se a šel pryč, aby si dokázal, že je dobrý, nebo že na to má. Ta cesta nevedla nikam. Ale také nikam nevedla cesta nebo cestička staršího syna, který, když se vrátí domů a uslyší hudbu, zpěv, tak se tam postaví někde u dveří, třeba se opře někde o sloup a, jak se říká, zatne se, zabejčí se a nechce udělat těch pár kroků, aby došel dovnitř.
Ale vraťme se k té cestě, kterou nám připomnělo dnešní první čtení. Jaká to byla cesta Izraelitů? Byla to cesta z otroctví do svobody. Ale oni se na cestě k té svobodě museli učit. Museli se učit, jak tu svobodu používat, jak ji žít. Z Egypta je vyvedl Mojžíš, ale do zaslíbené země je dovedl Jozue. Dospělí lidé, kteří vyšli z Egypta, nedošli do zaslíbené země, protože nevěřili. Ale to, co tu cestu rámuje, je velikonoční večeře, to, čemu říkají „hod beránka“. Hodem beránka začali tu noc, kdy vyšli z Egypta, a hodem beránka oslavili vstup do zaslíbené země. Obojí je výrazem víry.
V Egyptě se asi hodně báli, protože Mojžíš ohlásil poslední egyptskou ránu – smrt všeho prvorozeného, ale řekl: „Když natřete krví beránka veřeje, tak zachráníte svoje prvorozené.“ Určitě v Izraelitech, kteří seděli v těch domech a jedli beránka, byla malá dušička a říkali si: „Skutečně může nás krev, která je natřená na dveřích, na futrech, může nás zachránit?“ Navíc měli být připraveni na cestu. Měli být oblečeni, obuti, mít hůl v ruce, aby mohli okamžitě vyjít. A taky hned tu noc vyšli. Teď, když přišli do zaslíbené země, tak slavili stejnou večeři, ale určitě s jinými myšlenkami.
Ale zůstaňme u té cesty. Jaká ta cesta byla? Na jedné straně viděli to, že Bůh se o ně stará. Rozdělil moře, dostali Desatero, vyvedl jim vodu ze skály, padala mana, přilétaly křepelky a zažívali ještě jiné divy. Třeba to, že jejich šaty a boty po celé to putování se nezničily. Protože neměli možnost si tam pořídit něco nového, tak Bůh i v tomto směru byl s nimi. A přesto to byla cesta, při které často bloudili, často reptali.
Jednou reptali nahlas, nějaký Abiram dal dohromady kolem sebe, bible je nazývá, tlupu a snažil se vyvolat otevřené povstání proti Mojžíšovi. Ale jinak reptali po straně, jak se říká, brblali. Takové to: „Kdoví kam nás ten Mojžíš zavedl a kdoví co z toho von má a proč tady a proč nejsme v Egyptě,“ a takhle. Takové ty postranní řeči, všichni to známe.
Mojžíš místa, kde se zastavili, velmi často pojmenoval podle nálady, která byla mezi lidmi. Nejznámější dvě místa jsou Meriba a Massa. To znamená vlastně to, kde oni nějakým způsobem reptali proti Bohu a říkali: „Měli bychom se vrátit do Egypta,“ nebo: „Měli jsme tam zůstat.“ A vlastně takovým vrcholem té jejich nevíry v Boží slovo, v Boží pomoc bylo to, že když přišli na hranice zaslíbené země (oni tam došli poprvé asi po půl roce putování Sinajskou pouští), poslali zvědy, aby zjistili, jak to vypadá v zemi Kanán, a tito zvědové se vrátili a říkali: „Tam se nemůžeme dostat. To není schůdné, tam prostě nemáme šanci. Tu zemi nikdy nezískáme.“ Jediní dva – Jozue a Kalep – říkali: „S Boží pomocí to zvládneme. S Boží pomocí se do té země můžeme dostat.“ Ale protože většina nevěřila, tak Bůh nařídil: „Otočte se! Otočte se a běžte zpátky do pouště.“ A jako trest bylo to, že všichni dospělí, kteří nevěřili, umřeli na té poušti. V tom byla ta cesta velmi těžká. Oni věděli, že do té země zalíbené nedojdou. Jediní dva, kteří tam došli tady z toho prvního pokolení, byli Jozue a Kalep.
Bratři a sestry, Bůh je stále provázel, stále jim ukazoval, že je s nimi, a jim se pořád něco nelíbilo, pořád měli nějaké připomínky. Nepřipomíná nám to něco? Nepřipomíná nám to někoho? No, každého z nás. My máme taky pořád nějaké připomínky a pořád si říkáme, že tady někde něco chybí, a takhle. Ale co chybí, co chybělo Izraelitům? Víra, důvěra. Chyběla jim také vděčnost.
Když přišli do té země Kanán, tak Bůh říká Jozuovi: „Dnes jsem z vás odvalil egyptskou hanbu.“ V čem byla ta hanba? Egypťané nazývali Izraelovy syny Hebrejové. Hebrej česky znamená bezdomovec, tedy ten, kdo nikam nepatři. Když se o někom řekne, že je bezdomovec, tak to není nic hezkého, to je taková škaredá nálepka. A Bůh říká Jozuovi: „Už máte domov. Já vám dávám zemi. Já vám ji dávám. Ne, že vy jste tak šikovní, že máte tak silné vojáky, ale já vám ji dávám.“ Abrahám sice v té zemi žil, ale ta země mu nepatřila. Abrahám měl velké problémy, když chtěl koupit kousek pole, aby tam mohl připravit hrob pro sebe a pro svoji manželku Sáru. A teď oni přicházejí k té zemi a dostanou ji. Dostanou ji jako dar. Už nebudou tedy těmi, kteří budou bez domova, ale budou mít svůj domov, budou někam patřit.
Mimo toho, že někam patří po stránce té země, tak na té cestě uzavřeli smlouvu s Bohem – patří Bohu. To je mnohem silnější rozměr, to je rozměr, který má provázet všechny lidi: „Patřím k někomu, patřím někam, někdo patří ke mně.“ Izraelité se učili těch čtyřicet let na cestě pouští tyto vztahy. Učili se je objevovat, učili se je poznávat a učili se, jak je mají žít.
Ten mladší syn z dnešního evangelia utíká z domu proto, že nechce žít ty vztahy. Odchází s tím: „Já vám ukážu. Já vám ukážu, kdo se vrátí, a to budete čubrnět.“ Oni čubrněli, to je pravda, ale dopadlo to úplně špatně. Jeho cesta neměla žádný smysl, ale otec ho vyhlíží. Stejně tak neměla smysl cesta toho staršího syna, kdy se zatnul, ale otec mu jde vstříc. Jde ven z toho domu a domlouvá mu. Všechny ty dnešní texty nám chtějí připomenout tuto hlubokou pravdu: I nás Bůh doprovází. Jako doprovázel Izraelity na poušti, jako otec vyhlížel svého mladšího syna a šel naproti svému staršímu synovi, tak Bůh doprovází nás.
Když ti Izraelité došli do země Kanán, tak Hospodin říká Jozuovi: „Tady teď něco končí. Už končí ty zázraky.“ Přestala padat mana, šaty, boty začaly být roztrhané. A co také začalo? No, začala práce. S tím, že přijali tu zemi jako dar, tak získali také povinnost se o tu zemi starat. Skončila taková ta doba těch evidentních přímých zázraků, ale neskončilo to, že by Bůh je přestal doprovázet. Toto si nesmíme plést. Mnoho lidí takhle smýšlí. Domnívají se, když tady nejsou nějaké zázraky, Bůh na mě zapomněl. Bůh mě nevidí, Bůh o mně neví. Není to tak. Spíše se to podobá opravdu tomu, jak to Ježíš líčí v evangeliu: Starostlivý otec se dívá, sleduje z povzdálí, a když je třeba, tak pomůže.
Bratři a sestry, dnešní texty nás chtějí vybídnout k tomu, abychom svoje životní cesty svěřili Bohu, abychom poděkovali za to, že nás doprovází, že patříme k Němu, že známe toto pouto. A potom abychom také poděkovali za to, že nám dává nové a nové šance. Izraelité nedošli do zaslíbené země na první pokus, na druhý.
V evangeliu Ježíš taky napřed líčí, jak se ten syn propadá, a až je teda úplně na dně, tak se rozhodne jít zpátky. Možná v něm už byla ta myšlenka dřív vrátit se, ale ještě musela dozrát.
Poděkujme Bohu za všechny ty druhé, třetí a já nevím kolikáté šance, které nám v našem životě dává. Poděkujme za ně a hlavně, hlavně je nepropásněme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.03.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, všichni nějak prožíváme občas situaci toho mladšího syna, toho, který je označený jako ten marnotratný. A svým způsobem je nám ten marnotratný syn i třeba sympatičtější než ten starší bratr. Ale ono je to trošku jinak. Ježíš pomocí toho podobenství chce říct asi tolik: Na jedné straně je nebeský Otec – Otec, který vyhlíží, který dává svobodu, respektuje a čeká na návrat svých ztracených dětí. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
31.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, dnešní texty jsou takové cestovní. Vlastně vypovídají, mluví o tom, že člověk je na cestě. První čtení – skutečná cesta Izraelitů. Evangelní podobenství o, řekli bychom, takové té duchovní cestě, duchovní náplni života. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
06.03.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, už minule jsem říkal, že hlavní myšlenkou všech textů, které čteme letos v době postní, je odpuštění, a tady z tohoto to vyplývá úplně zřetelně. Z odpuštění, usmíření plyne něco dalšího, a to je to, čemu říkáme nový začátek, možnost začít znovu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
10.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
Bratři a sestry, jestli si vzpomínáte, tak na začátku doby postní jsem říkal, že hlavní myšlenkou textů, které letos budeme číst, je obnova vztahů – člověka k Bohu, člověka k člověku. A dnes to vystupuje z těch textů velmi zřetelně, každý z nás to mohl slyšet. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
4. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Joz 5,9a.10-12; ž. Žl 34; 2. čt. 2 Kor 5,17-21; evang. Lk 15,1-3.11-32;
My se dnes spolu se svatým Pavlem zase vrátíme do Korinta. Jenom bych připomněl, že to už druhý dopis, který Pavel píše Korinťanům – druhý dopis, který máme v Písmu svatém. Víme, že Pavel napsal do Korinta nejméně čtyři dopisy. Více...