Rubrika
HomilieBůh vidí, Bůh slyší a Bůh sestupuje
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
07.03.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 3,1-8a.13-15; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 10,1-6.10-12; evang. Lk 13,1-9;
Bratři a sestry, v dnešním prvním čtení jsme slyšeli jeden ze zásadních textů Starého zákona o tom, jak se Bůh zjevuje Mojžíšovi. Je to text, který je v mnohém podobný textu, kdy Bůh povolává Abraháma.
Povolání Mojžíše a povolání Abraháma jsou takové zásadní texty. Povoláním Abraháma je člověk povolán, řekli bychom, od nepravých bůžků, od model, k Bohu pravému. V povolání Mojžíše vidíme to, jak Mojžíš je povolán, aby tuto myšlenku o živém skutečném Bohu sdělil dalším lidem. Mojžíš je povolán k misii, k působení. Abrahámovo povolání je víc zaměřeno dovnitř, na jeho osobu, na jeho vlastní rodinu. Povolání Mojžíše je zaměřeno na venek, na ostatní, na vnější působení.
Bude dobré podívat se, v jaké situaci se Mojžíš nachází. Všichni známe to, jako to bylo s Mojžíšovým narozením. ... faraónův příkaz usmrtit všechny chlapce, ale matka Mojžíše ho schovává, pak ho dá do košíku a pošle ho po vodě, po řece Nilu. Taky pošle jeho sestru Miriam, aby se dívala, jak to s bratrem dopadne. Košík vyloví faraónova dcera, řekne: „To je hebrejské dítě. Protože jsem ho vytáhla z vody, bude se jmenovat Mojžíš, ‚vytažený z vody‘,“ a stane se toto dítě, tento chlapec adoptivním synem faraónovy dcery. Dostane egyptské vychování, egyptské školy a stává se šlechticem.
Když dopěje, což znamenalo, že mu bylo zhruba čtyřicet let, tak vidí neúnosnou situaci svých spoluobčanů, Herejů, a rozhodne se jednat. Říká: „Teď můžu. Mám postavení, mám vliv, mám moc, možnost,“ ale bere to za špatný konec. Je v tom jeho velká pýcha: „Já vám přinesu svobodu!“ a končí to velmi tragicky, zabije Egypťana a musí utíkat. Uteče pryč, do míst, kterým my dnes říkáme Sinajský poloostrov, tenkrát se tomu říkalo země Midijan, a tam žije víceméně jako host u midijanského kněze, který se jmenuje Jitro. Ten mu dá za manželku svoji dceru Siporu a ona porodí syna, kterého Mojžíš nazve Geršon, což znamená „Byl jsem tam hostem“. V tom jménu vidíme, že se tam Mojžíšovi asi nelíbilo. Na jednu stranu byl rád, že má nějakou střechu nad hlavou, ale necítil se tam doma.
Můžeme říci, že Mojžíšova situace je špatná. Slyšíme to v první větě dnešního čtení: „Pásl stádo svého tchána Jitra.“ Stádo, o které se stará, mu nepatří. Patří někomu jinému. Mojžíšovi v té době asi patřil ten stan, jeho manželka, jeho syn. To bylo všechno. Nemohl se vrátit do země, kde se narodil, protože tam ho hledali pro vraždu. Nemohl vlastně jít nikam. Byl, my bychom řekli, na kolenou. Byl na tom špatně, ale to, co dělal v tu chvíli, tu funkci pastýře, dělal dobře.
Co dělá pastýř? Pastýř se stará o ovce, hledá jim vodu, hledá jim pastvu. Pastýř se musí často stěhovat podle toho, kde je voda, kde je tráva. On to nedělá tak, že by toužil po nových krajinách, že by si říkal: „Tam jsem ještě nebyl, tam do bude dobrý.“ Ne, to byla nutnost. Pro pastýře stádo nebyl jenom určitý počet kusů zvířat, dobytka, ale on k nim měl vztah, protože jeden na druhém byli závislí. To byla otázka života a smrti.
Pastýř je ten, který ví, že na něm jsou závislé další životy. My bychom řekli „zvíře“. Pro něj to bylo mnohem víc, protože na životech toho stáda byly závislé lidské životy. Pastýř je ten, který to vidí v souvislostech. Způsob života pastýře, jeho putování, stěhování nám chce připomenout, že i my putujeme tímhle světem, tímhle životem. Ten příklad pastýře nám chce položit otázku, jestli náhodou nejsme moc zabydlení, jestli náhodou ten svůj život nebereme moc staticky. Pastýř byl často v nebezpečí. My bereme náš život jako zajištěný, a potom, když přijde něco, tak jsme z toho ohromeni, vykolejeni.
A také život a příklad pastýře nám staví před oči starost. Na kolik jsme starostliví o druhé? Anebo máme starost o sebe, právě o to, abych já byl zajištěný? To jsou otázky, které je dobré klást si, zvlášť v době postní. Dostáváme se tedy k tomu, že Mojžíš, když byl na vrcholu sil, tak to nedopadlo dobře, kdy on chtěl vysvobodit Izrael. Teď je zhruba o dalších čtyřicet let starší a dostává novou nabídku, druhou nabídku, druhou šanci.
Bůh ho volá a volá ho stejně, jako volá Abraháma, dvakrát. To není jenom proto, aby to hezky znělo, ale tím je zdůrazněno, že to Bůh myslí vážně, tím je zdůrazněna váha toho povolání a také ta odpověď: „Tady jsem“ je stejná jako u Abraháma. U Abraháma se s tím setkáváme vícekrát. Třeba, když Bůh po něm chce, aby obětoval svého syna Izáka, tak zase na něho volá: „Abraháme, Abraháme!“ a on říká: „Tady jsem.“ Když ta zkouška skončí pro Abraháma dobře, Hospodinův anděl zase volá: „Abraháme, Abraháme!“ a Abrahám říká: „Tady jsem.“
V té odpovědi, která zní hezky, je ale obsaženo mnohé. Je tam obsažen celý člověk. Ta odpověď „tady jsem“ může být řečena: „No jo. Tak tady jsem. Když teda něco chceš, tak já jsem teda tady, no.“ Cítíme z toho tu neochotu. Anebo tam může být ochota: „Tak já teda tady jsem. Vidím, že to myslíš vážně, Bože, a tak já to myslím taky vážně, tu odpověď.“
A Mojžíš je vybídnut, aby jednak si sundal boty, protože to místo, kde stojí, je svaté. Izraelité věří, že je to to stejné místo, kde Mojžíš později dostal Desatero. Bible to neříká takhle jistě, ale Izraelité v to věří. Není na tom nic špatného a můžeme tomu věřit i my. Ale to není podstatné. Podstatné je to, že Mojžíš je vyzván, aby se vrátil do Egypta. Proč? Protože Bůh říká: „Já jsem viděl, slyšel a sestoupil jsem.“
Tady tato tři slova jsou v tom úryvku klíčová: „Viděl jsem, slyšel jsem, sestoupil jsem.“ Co tím Bůh chce říct? Viděl jsem tu zoufalou situaci, kdy Izraelité dělají jako otroci cihly. Jejich situace už je skutečně neúnosná. Slyšel jsem jejich naříkání, jejich nářek, bědování.
My si možná říkáme: „Slyší Bůh naše modlitby?“ Když se modlíme, tak je to takové uhlazené, pěkné. No, když někdo naříká, tak to není uhlazené, pěkné. Tak je to často zoufalé. Ale tam to může mít ještě jeden rozměr. Když si člověk stěžuje, tak máme pro to také jiný výraz, že nadává, že použije i ostřejší slova, aby si ulevil. A Bůh říká Mojžíšovi: „Já jsem to všechno slyšel, já to všechno vím a já jsem sestoupil.“
Často se setkáváme s větou: „Kdyby byl Bůh, tak by něco udělal, tak by toto nedovolil!“ Už od Starého zákona nás Bůh ujišťuje, že nezůstává jenom u toho, že vidí a slyší, ale že sestupuje, že přichází blíž. Bůh sestupuje, ale volí si člověka. Bůh nezasahuje mechanicky jak hodinář do stroje, jak nějaký opravář, že by tam šáhnul a dal to do pořádku, ale říká: „Ty tam půjdeš v mém jménu.“ Je to veliký rozdíl mezi tím prvním pokusem a tady tím druhým. V tom druhém pokusu Mojžíš nebude jednat svým jménem, ale říká: „Já tam přijdu a řeknu: ‚Bůh mě posílá, Bůh vašich otců mě posílá.‘“
Ale než k tomu dojde, tak Mojžíš protestuje. Jeho protesty jsme dnes tady nečetli, bylo by to hodně dlouhé. Jednak má důvody, my bychom řekli, rozumné – už je starý, je mu skoro osmdesát. Teď, na stará kolena? Když by mladý a mohl něco udělat, měl sílu, tak se to vymklo z ruk. A teďka? Teď tam má jít znovu? Vždyť bude pro smích. A navíc Mojžíš koktal, zadrhával. Když došlo na nějakou vzrušenější debatu, tak naráz ze sebe nemohl dostat slovo. Takovéhohle člověka si Bůh volí. Máme si uvědomit, že i naše výmluvy jsou jenom výmluvy, že každý z nás říká: „A já nemůžu proto a proto. A já mám to a to, a já mám ono.“ Každý člověk, každá postava ve Starém i Novém zákoně vždycky měl, jak se dnes říká, nějaký handicap, něco jim chybělo, něco neuměli, něco jim překáželo, ale Bůh říká: „To nevadí. Proč? No, protože já tě tam posílám. To je to podstatné. To, že já tě tam posílám je klad, je plus, které převyšuje to mínus, které máš ty.“
Mojžíš tedy nakonec souhlasí, že půjde, ale říká: „No jo, ale oni se budou ptát, kdo mě posílá, a co já jim řeknu?“ Pro Orientálce jméno, to je velmi důležitá informace. Ať už jméno člověka nebo jméno Boha. Oni věřili a věří, že ten, kdo dává jméno, má moc.
Myslím, že už jsem to tady několikrát říkal. Na začátku při stvoření světa čteme o tom, že Bůh přivedl před Adama všechna zvířata, aby jim Adam dal jméno. To znamená člověk má moc nad přírodou, nad zvířaty. Rodiče dávají jméno svému dítěti. Ve Starém zákoně čteme o tom, jak různí králové přejmenovávali své služebníky a místodržící. A koneckonců také Bůh mění jméno Abrámovi na Abraháma. Ježíš Šimonovi mění jméno na Petr. A v této logice se Mojžíš ptá: „Kdo jsi? Co jim mám říct?“ A Bůh mu to říká, natřikrát mu zjevuje, kdo je.
Tady je krásná ta myšlenka, Bůh nechce, abychom všechno pochopili hned, ale dává nám čas, abychom do toho dorostli. Říká: „Jsem Bůh otců, jsem ten, který slyší, a jsem ten, který sestupuje.“ Pro hebrejský název Jahve používáme pro překlad buď přechodník „Jsoucí“ anebo to překládáme větou „Jsem který jsem“. Ten přítomný čas vyjadřuje na jedné straně dokonalost. Co je dokonalé, tak se nemění. Mění se to, co je nedokonalé. Každý stroj, který se opotřebuje, potřebuje opravit, potřebuje vylepšit, zmodernizovat. Ale jestliže je něco dokonalé, proč? Tam není co měnit. Je to dokonalé, nemá to chybu. Takže na jedné straně to jméno vyjadřuje toto, že Bůh je dokonalý, ale na druhé straně to „Jsoucí“, „Jsem“, vyjadřuje myšlenku „Jsem tu pro vás“ a „Jsem s vámi“. Tam schválně není minulý ani budoucí čas, jako „Byl jsem s vámi“ a „Budu s vámi“. Jsem s vámi. Tahle věta platila pro Izraelity v Egyptě a platí i pro nás.
Bratři a sestry, i pro nás platí ta tři klíčová slovesa: „Viděl jsem, slyšel jsem a sestoupil jsem.“ Ne nějak mechanicky, ale vybírám si lidi, které vám posílám do cesty, a tito lidé vám mají zjevit moji přítomnost, že jsem s vámi. Ale na druhé straně také volám každého z vás, aby vy jste to zvěstovali těm, kteří jsou kolem vás.
Dnešní první čtení a dnešní evangelium mají společnou myšlenku v té druhé šanci. Mojžíš dostává druhou šanci, zahradník prosí svého pána, aby dal další šanci fíkovníku, už možná kolikátou, ten fíkovník tam roste roky, a čeká se.
Můžeme říct, že my všichni jsme od Boha dostali už mnoho šancí, a dokud jsme na tomto světě, budeme je neustále dostávat. Nepromarněme je. My sami do svého života si odnesme tu myšlenku „Bůh vidí, Bůh slyší a Bůh sestupuje“, ale tak jako u Mojžíše nestačí jenom, že já to vím, nestačilo by, že to věděl Mojžíš, ale Mojžíš je poslaný k Izraelitům do Egypta, aby jim to řekl, že i je Bůh vidí, slyší a k nim sestupuje.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.03.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 3,1-8a.13-15; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 10,1-6.10-12; evang. Lk 13,1-9;
Bratři a sestry, příběhy, které jsme dnes slyšeli ve čteních, zdánlivě spolu nějak nesouvisí. Evangelium začíná, řekli bychom, černou kronikou. Přicházejí za Ježíšem, který má ten přídomek Nazaretský. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.02.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 3,1-8a.13-15; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 10,1-6.10-12; evang. Lk 13,1-9;
Bratři a sestry, dnešní evangelium platí vždycky. Ono Písmo svaté vždycky platí, to má stálou, nadčasovou platnost, ale přímo tu scénu, to co se tam stalo, to známe. Sejde se několik lidí, stačí třeba dva: „Už jste to slyšel, už jste to slyšela, co se támhle stalo?“ Žijeme v době, kdy se dozvídáme o různých katastrofách, které se staly na druhém konci světa, na druhé straně zeměkoule, téměř v přímém přenosu. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
03.03.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 3,1-8a.13-15; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 10,1-6.10-12; evang. Lk 13,1-9;
Tato mše svatá, jako každá mše svatá, má být setkáním – setkání nás s Bohem, osobní setkání. A my jsme často na tom velmi podobně jako ten Mojžíš. On žil v cizí zemi. Když chtěl on pomoct Izraelitům, něco pro ně udělat, tak to dopadlo špatně. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
11.03.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle postní
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 3,1-8a.13-15; ž. Žl 103; 2. čt. 1 Kor 10,1-6.10-12; evang. Lk 13,1-9;
My si budeme povídat o dnešním úryvku z listu apoštola Pavla Korinťanům. Proč to tam Pavel napsal? Co tím chce Korinťanům připomenout?
Chce jim připomenout, aby byli trošku pokorní, aby se dokázali pravdivě podívat sami na sebe. Více...