Rubrika
HomiliePane, jsem Ti vděčný, že mohu vyslovit Tvé jméno
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, my se dnes zamyslíme nad otázkou, k čemu je tu jméno, nebo co to znamená, že se někdo nějak jmenuje.
Ten první důvod je takový ryze praktický a napadne nás všechny: Jméno má člověk přece proto, aby se odlišil od těch druhých, abychom poznali, o kom mluvíme, aby věděl, když ho oslovíme, když na něho zavoláme, tak aby to nebylo to: „Hej, ty tam, pojď sem!“, ale řekneme jeho jméno a on ví, že někdo s ním chce mluvit, že někdo s ním chce vejít do nějakého kontaktu. To je první a asi takový nejpraktičtější důvod, proč lidé mají jména. Ale potom jsou tady důvody ještě, řekli bychom, mnohem hlubší, důvody, které pramení z něčeho jiného.
Víte, v té době Pána Ježíše neexistovalo to, čemu se říká příjmení, čili když se tam mluví o jménu (kdybychom to chtěli nějakým způsobem striktně rozdělit, tak bychom museli říct jméno a příjmení), pod tím jménem byly označovány celé rody, celé rodiny. A, jak všichni víme, někdo si považoval za čest, že patří do určité rodiny, a když se řeklo nějaké to jméno, tak všichni řekli: „Aha, tohle jméno, tahle rodina má zvuk. To je opravdu dobrá rodina.“ Na druhou stranu zase, když se řeklo třeba nějaké jiné jméno, tak řekli: „Hmm, to už není ono.“
Rodinná čest, to jsou pojmy, které nám už jsou trošičku cizí, ale není to tak dávno, hodně se na tyto věci dbalo. Tady s tou rodinou ctí také souvisí to, čemu se říká pravdivost, a toto posuzujeme a toto kritérium používáme pořád. Všimněme si, když někdo přijde s nějakou zprávou, tak my se zeptáme: „A odkud to víš? Kdo to říkal?“ A ten dotyčný řekne, kdo mu to pověděl. A my mu na to řekneme buď: „Tomu člověku se dá věřit, to bude pravda,“ anebo: „Nee, to asi bude, jak se říká, ten systém ‚jedna paní povídala‘, a na to se spolehnout nedá.“
Svatý Petr chce říci ve svém kázání několik důležitých věcí. Chce říct v první řadě, že Bůh je pravdivý a že je věrný. Izraelité si velmi zakládali na tom, že jsou příslušníky vyvoleného národa, že jsou Izraelité, že si je Bůh vybral, ale na druhou stranu, a je toho plný Starý zákon, Bůh ústy proroků jim připomíná a říká jim: „Vy tomu vyvolení nejste věrní. Vy na to zapomínáte, vy se k tomu hlásíte jenom někdy, ale já jsem Bůh Abrahámův, Izákův, Jakubův.“ Tam jsou jmenovány tři generace, tedy je tím naznačena právě ta trvalost, ta stálost, to, co my bychom označili dnes jako věrnost – věrnost tomu, co Bůh jednou slíbil. A říká: „Moje jméno, to se rovná cti. Moje jméno můžeme také označit za Pravdu. To jsou synonyma, tam vlastně nemůže dojít k žádnému rozporu.“
Ve Starém zákoně Izraelité před Božím jménem měli takovou úctu, že ho nevyslovovali. Teď narážím na to, co jsem psal ve Farníku před Velikonocemi jako úvodník. Pouze jednou za rok velekněz vstoupil do velesvatyně na Den smíření a pronesl tam Boží jméno, to jméno, které Bůh řekl Mojžíšovi – JAHVE. Jinak, když četli Písmo svaté, kde bylo napsáno toto jméno Jahve, tak ten, kdo četl nahlas, řekl Adonaj. Adonaj znamená pán, mocný, silný, ale je to jméno, které vytvořili lidé. Je to jméno, které můžeme označit jako náhradní. To skutečné Boží jméno oni vůbec nevyslovili. Říkali: „My si to nezasloužíme. My jsme lidé chybující, nemůžeme si to dovolit.“ A tak vymysleli jméno náhradní.
A teď se stala taková zvláštní věc: toto jméno náhradní se v Novém zákoně stalo jménem hlavním. To, že Boží jméno ve Starém zákoně směl vyslovit jenom velekněz v té velesvatyni, tak to také symbolizovalo to, že Bůh Hospodin, Bůh Jahve je oddělený, že je zde jakási vzdálenost mezi Ním a jeho lidem, že je zde něco, co ho odděluje, a že oni, jak bychom my dnes řekli, si nemohou všechno dovolit a že musí být velmi uctiví ve svém chování k němu.
V Novém zákoně Ježíš Kristus přijímá to jméno lidské, to Adonaj, česky se překládá Pán, Pán Ježíš. Je to nejčastější označení, jak mu říkáme. Stálo by za to přemýšlet, kolikrát za den to řekneme, nebo jak často vůbec tady toto Ježíšovo oslovení používáme.
Ježíš přijal toto, řekli bychom, náhradní jméno, které vymysleli lidé, přijal ho za vlastní. Vzal si ho, aby tím naznačil a řekl: „Žádná oddělenost, žádný distanc, ale já jsem u vás. Já jsem u vás natolik, nakolik vy mě pustíte k sobě, nakolik mě pustíte do svého života.“
Tady to oslovení „Pane Ježíši“, „Pane Ježíši Kriste“ se vyskytuje velmi často v liturgických modlitbách. Někdy se tam vyskytuje oslovení Boha Otce, ale vždycky ty modlitby končí: „Skrze Krista, našeho Pána.“ To je záměrně, abychom si toto uvědomili, abychom si uvědomili tuto blízkost, abychom si uvědomili, co Ježíš přijal.
Tady došlo k jakémusi převrácení. Na začátku stvoření, na začátku světa Adam pojmenovává všechna zvířata a všechny rostliny. A dneska je to taky tak. Když někdo objeví nějakého nového brouka, nějaké nové zvířátko, tak ho nazve, jak sám chce, jak sám rozhodne. Když astronomové objeví novou planetku, dají jí jméno. Ten, kdo ji objevil, má právo dát jí jméno, pojmenovat ji. Rodiče dávají jméno svým dětem. Zkrátka a dobře, ten, kdo je vyšší, dává jméno tomu nižšímu, nadřízený podřízenému, ale Pán Ježíš přijal jméno, které mu dali lidé. Zase toto naznačuje jeho postoj k nám.
Jméno používáme také k tomu, abychom označili nějakého člověka, abychom tím vyjádřili jeho postavení. Za tím jménem se skrývá určitá moc, to že „může“. Co mám na mysli? Co tím chci říct? Děláme to všichni. To je to, čemu říkáme podpis. Víte, dvacáté století vymyslelo razítko, ale dřív byl jeho podpis. Tím, že člověk něco podepsal, že tam napsal svoje jméno, tak tím vyjadřoval: „Já mám tu moc, já to mohu, já to mohu rozhodnout. Já to mohu udělat takhle a takhle. Já to tak chci udělat a já to tady stvrzuji.“
Můžeme říct, že takovým Ježíšovým podpisem na celém tom jeho veřejném působení jsou právě velikonoční události. Nechci říct jenom jedna ta událost, ale události všechny, od Zeleného čtvrtku až po Velikonoční neděli. To je Ježíšův podpis, a proto on potom říká: „V mém jménu bude hlásáno odpuštění.“ Židé se ho ptali a říkali: „Ty máš moc odpouštět hříchy? Vždyť to může jenom Bůh.“
Ježíš jim na to tenkrát odpověděl tak, že uzdravil člověka, který byl ochrnutý, a dál o tom s nimi nediskutoval. Ale připomíná to po Velikonocích a říká: „Ano, já mám tu moc. Ta moc ze mě vyjde tenkrát, když mě o to někdo požádá. Já ty hříchy odpustím tomu, kdo o to bude stát, kdo to bude chtít.“
Bratři a sestry, teď, když to celé otočím. Můžeme se na to celé podívat z druhé strany. Je nám dovoleno říkat Boží jméno. Říkáme ho často. Vůbec jsme si asi neuvědomili, že byly někdy doby, kdy nebylo dovoleno toto jméno říct. Můžeme to. Můžeme ho vyslovit a vyslovujeme ho vždycky, když chceme Bohu něco říct. Když ho chceme prosit, když ho chceme chválit, když mu chceme děkovat. Vyslovujeme to jméno a říkáme tím: „Bože, já s Tebou chci vstoupit do kontaktu, do rozhovoru.“ A vyslovujeme ho jenom tenkrát? Často jsme svědky toho, že někdo se lekne nebo neví, co má říct, a řekne: „Ježíšmarjá.“
My máme být těmi, kteří vědí, co říkají, kteří vědí, že když řeknou Boží jméno, jméno Ježíšovo, že to je oslovení. A máme být těmi, kteří ho říkají v tom momentě, kdy chceme s Ježíšem mluvit, a nemáme ho používat jako výraz zděšení anebo jako nějakou výplň, jako takzvanou „vatu“ v naší mluvě.
Ale ještě se od nás čeká víc. Nejenom to, že budeme to jméno Ježíšovo používat na správném místě. Na začátku jsem tady mluvil o tom, že dřív si rodiny zakládaly na své cti. My také patříme do jedné rodiny, do rodiny křesťanů. Je to rodina, která také má svou čest. Jaká bude čest rodiny křesťanů? No, to záleží na každém z nás, na nás na všech, protože v té konkrétní farní obci, v konkrétním místě jsme to my, kteří jsou vidět, a nás ti ostatní nějakým způsobem posuzují. Jsme to my, kteří dělají, řečeno dnešními slovy, Pánu Ježíši a evangeliu buď dobrou nebo špatnou reklamu.
Takže zkusme si dnes ze mše svaté odnést: „Pane, jsem Ti vděčný za to, že mohu vyslovit Tvé jméno, že ho mohu vyslovit kdykoliv, kdy chci, že Tvé jméno je tu pro všechny a že v Tvém jménu k nám přichází odpuštění, že Tvé jméno nám přináší odpuštění. A, Pane, prosím Tě, pomoz mi, ať Tvému jménu a Tvé církvi dělám vždycky dobrou reklamu.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpět do té Velikonoční neděle. Na večer té neděle Vzkříšení, kdy dva učedníci, kteří šli vlastně do Emauz, se vrátili, tak Ježíš vlastně přichází bezprostředně po tom, co oni o tom vypravují, mezi učedníky do Večeřadla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, vlastně dnešní úryvek je téměř ze samého závěru Lukášova evangelia a nalézáme tam dvě takové myšlenky. Jedna ta myšlenka je obrácena do budoucnosti, co bude dál, jak to má vypadat dál. A ta myšlenka, která je vlastně v pořadí první, ta je taková trošku složitější nebo komplikovanější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Možná jste někdy slyšeli takovou průpovídku, že když farář neví, o čem má kázat, tak že začne mluvit o Boží lásce k lidem. Takže si budeme dneska povídat o Boží lásce k lidem :). Ale je to proto, že nás k tomu vybízí apoštol Jan. Více...