Rubrika
HomilieKdyž mluvíme o lásce, přejděme k činům
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
30.04.2006, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Možná jste někdy slyšeli takovou průpovídku, že když farář neví, o čem má kázat, tak že začne mluvit o Boží lásce k lidem. Takže si budeme dneska povídat o Boží lásce k lidem :). Ale je to proto, že nás k tomu vybízí apoštol Jan.
Jestli jste poslouchali dobře to druhé čtení, tak přímo to slovo láska tam nezaznělo mnohokrát. Jan nám nabízí ve svém listě, troufám si říct, několik jiných pohledů na lásku Boha k člověku a na odpověď člověka k Bohu, než jsme zvyklí. Jan v tom dnešním úryvku, který jsme slyšeli, používá místo slova „láska“ slovo „poznat“. Je to vlastně starý biblický termín, kde se mluví třeba o tom, že Abrahám poznal svou ženu Sáru a ona porodila syna. Někoho milovat znamená toho člověka znát. Láskou Písmo nemyslí nějaký povrchní cit, ale láskou myslí Písmo, řekli bychom, nejhlubší odevzdání se jednoho druhému, a to ať už člověka člověku anebo Boha člověku.
Bratři a sestry, my jsme dnes četli druhou kapitolu listu apoštola Jana. V první kapitole řešil Jan otázku právě záchrany, odpuštění hříchů. A říká: „Ježíš je ta výkupná oběť.“ Jestli si pamatujete, tak na Velikonoce jsem tady mluvil o tom, jak v ten největší židovský svátek, v Den smíření, velekněz vstupoval do velesvatyně. Byl na to přesně vypracovaný rituál, dost složitý. Předtím musel obětovat býčka za vlastní hříchy, za hříchy své rodiny. Potom tam byly další oběti – jednoho kozla zabili, druhého vyhnali na poušť... Ale přesto všechno si ti Izraelité uvědomovali, že to je nějak málo, že tohle asi nebude stačit k odpuštění hříchů, že to nebude stačit k zahlazení zla, které je mezi lidmi.
Oběť – pořád se tady operuje tady s tímto termínem. Co je to oběť? Oběť je něco, čeho se člověk vzdá. Oběť je něco, co člověk nabídne někomu jinému bez náhrady – ať už Bohu nebo druhému člověku. Starý zákon trval ještě na tom, aby ta věc, když ji člověk nabídne Bohu, aby byla zničena na znamení toho, že se jí zříkám, že ji odevzdávám. Proto se ta zvířata třeba spalovala. V Novém zákoně, kdy víme, že ta největší oběť je Ježíš, tak v Novém zákoně se už mluví o tom, že stačí Bohu udělat tuto nabídku, že On ji přijme. Že už není potřeba nic pálit, nic ničit, ale že jde o osobní rozhodnutí člověka. A to si uvědomovali i ti židé při těch starozákonních obětech, že ty oběti naznačují, co se má stát s člověkem, že se člověk chce zříct toho zlého a začít něco nového, něco dobrého.
Apoštol Jan tady v té druhé kapitole, kterou jsme teď četli, právě řeší tu otázku, jak my odpovíme tady na tuto Boží nabídku. Co má člověk udělat, jak má odpovědět?
Když Ježíš Kristus tady působil mezi námi, tak on o lásce mnoho nemluvil. Když budeme srovnávat Janův list s Janovým evangeliem, tak asi nejznámější výrok je ve třetí kapitole Janova evangelia, kdy Ježíš říká Nikodémovi: „Tak Bůh miloval svět, že dal svého jednorozeného Syna.“ A potom, když začíná Jan líčit Velikonoce, tak říká: „Protože miloval svoje, vydal se jim do krajnosti. Vzal zástěru, umyvadlo, džbán s vodou, ručník a šel jim umýt nohy.“
Vždycky, když Jan mluví o lásce Boha k člověku, tak nikdy nezůstane u slov, ale vždycky to přejde v nějaký čin, v nějaký skutek. Nikdy to není jenom prázdné slovo, ale je to gesto, velkorysé gesto, které nám chce říct: „Člověče, Bohu na tobě záleží.“ Když Jan mluví o lásce Boha k člověku, tak chce tím připomenout, že Bůh tím velmi riskuje. Co riskuje? No naše odmítnutí.
Jan pro to používá příklady z našeho běžného života: když se chlapec zamiluje do dívky, tak na jednu stranu je šťastný, je mu tak nějak lehko, vznáší se nad zemí a je tam ta otázka: „A bude mě chtít? Bude mou lásku opětovat?“ A to, čeho se ten zamilovaný člověk bojí nejvíc, je to, že bude odmítnut. Proč to, když je člověk odmítnut, proč je to taková rána? No protože v té lásce nedávám něco mimo sebe, ale dávám ze sebe, to, co mám, to nejcennější. A proto je to na jednu stranu tak krásné, na druhou stranu je tam ta obava. A protože Bůh při stvoření člověka nám všem dal svobodnou vůli, tak riskuje to, že my můžeme říct: „Ne. Bože, já tě nechci. Já to nebudu opětovat.“ My teď můžeme říct: „Jasně, no to jsou ti, co v Něho nevěří, co Ho odmítají. Ano, ale ti si to zodpoví sami.“
My jsme tady dnes od toho, abychom si uvědomili, že každý z nás někdy říká Pánu Bohu: „Nemám tě rád.“ Nebo říkáme: „Já nepotřebuju tvou starost, tvou péči.“ Kdy? No to víme každý sám nejlépe. Každý to děláme někdy jindy. Obecně se dá říct, že to děláme tenkrát, kdy se nám to nějak nehodí, kdy se nám to nezdá, když máme pocit, že bychom se museli něčeho vzdát, že bychom o něco přišli.
Bratři a sestry, zkusme si na to v životě dát pozor. Tento postoj není správný. Není to dobře a škodíme sami sobě.
Ale nakonec bych chtěl zdůraznit něco jiného, a sice to, co zdůrazňuje i Jan: když Bůh mluví o lásce, vždycky za tím následuje čin. Bůh nikdy nezůstane jenom u slova. Vždycky je za tím skutek, ze kterého je možné tu lásku poznat. Napodobme Boha hlavně v tomto – nezůstaňme u slov ale přejděme k činům.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
14.04.2024, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
18.04.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, dnešní evangelium nás vede zpět do té Velikonoční neděle. Na večer té neděle Vzkříšení, kdy dva učedníci, kteří šli vlastně do Emauz, se vrátili, tak Ježíš vlastně přichází bezprostředně po tom, co oni o tom vypravují, mezi učedníky do Večeřadla. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
19.04.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, vlastně dnešní úryvek je téměř ze samého závěru Lukášova evangelia a nalézáme tam dvě takové myšlenky. Jedna ta myšlenka je obrácena do budoucnosti, co bude dál, jak to má vypadat dál. A ta myšlenka, která je vlastně v pořadí první, ta je taková trošku složitější nebo komplikovanější. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
26.04.2009, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
3. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 3,13-15.17-19; 2. čtení 1 Jan 2,1-5a; evangelium Lk 24,35-48;
Bratři a sestry, my se dnes zamyslíme nad otázkou, k čemu je tu jméno, nebo co to znamená, že se někdo nějak jmenuje.
Ten první důvod je takový ryze praktický a napadne nás všechny: Jméno má člověk přece proto, aby se odlišil od těch druhých, abychom poznali, o kom mluvíme, aby věděl, když ho oslovíme, když na něho zavoláme, tak aby to nebylo to: „Hej, ty tam, pojď sem!“, ale řekneme jeho jméno a on ví, že někdo s ním chce mluvit, že někdo s ním chce vejít do nějakého kontaktu. Více...