Rubrika
HomilieKde nám slova nestačí
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 1,15-17.20a.20c-26; 2. čtení 1 Jan 4,11-16; evangelium Jan 17,11b-19;
Bratři a sestry, termíny jako nebe, Boží pravice a tak, jsou termíny, kde musíme říci, že nám slova nestačí. My se snažíme do našich lidských pojmů vtěsnat něco, co tyto pojmy přesahuje. To znamená, že vždycky vlastně bude v těch slovech zaznamenán pouze určitý výsek, určitá část toho, co se stalo.
Když říká Markovo evangelium ve svém závěru, že tedy byl vzat do nebe a zasedl po Boží pravici – Bůh nemá napravo a nemá nalevo – tak si musíme uvědomit, že jde vlastně o nějaké označení čestného místa, nějaké vyznamenání. Místo po pravici toho nejvyššího je považováno vždycky za nejčestnější.
Když mluvíme právě o tom, že Ježíš vstoupil na nebe, tak nám se tam vkrádá ta myšlena, je pryč. Přece já když odněkud odejdu, tak jsem na tom dalším místě, kam jsem přišel, a nemohu být tam, odkud jsem odešel.
V první čtení ze Skutků apoštolů říká svatý Lukáš: „Oblak jim ho zastínil,“ protože chce zaznamenat a chce podtrhnout tu skutečnost, že Ježíš zůstává, ale že je skrytý. Něco jiného je odejít pryč, a něco jiného je zůstat skrytý. V tom je velký rozdíl. Ale nám se furt tam tlačí ta myšlenka právě, že Ježíš je pryč. Ovšem poslední věta dnešního evangelia byla: „Učedníci pak vyšli a všude kázali. Pán působil s nimi.“ Právě i ten závěr Markova evangelia chce říct, že Pán tu zůstává. A tady platí právě ta věta apoštola Pavla: „V něm žijeme, hýbáme se a jsme.“
Ještě se chvilečku zastavme u toho nebe. Položím vám možná takovou zvláštní otázku, jak daleko je nebe? My musíme zapomenout na to, že by Ježíš byl nějaký kosmonaut, který vystoupal, vzdálil se, dostal se na oběžnou dráhu Země, nebo něco takového. Ne.
A ještě jinou otázku, jakou barvu má nebe? Věřím, že jste si zkusili odpovědět. Většina lidí řekne, modrou. Protože obloha je modrá. Ale obloha je něco jiného a nebe je něco jiného. Tady nám velkou pomocí jsou ikony. Můžeme se znovu i dívat na ikonu Madony z Veveří, protože pozadí toho obrazu, té ikony, je zlaté. Pozadí ikon je vždycky zlaté. Zlato vyjadřuje věčnost, takže barva nebe je zlatá. Zlato pro svoji neměnnost, protože nekoroduje, nerezaví, jeho cena neustále v dějinách stoupá, proto bylo těmi umělci vybráno, aby symbolizovalo věčnost, aby symbolizovalo nebe.
A když se podíváme dobře na ty obrazy, tak vidíme, že všechny ty postavy, které potom jsou na těch obrazech, jsou obklopeny tady tou zlatou barvou. Tedy být obklopený nebem.
Nebe, věčnost, věčný život jako základ života na této zemi. To je ta myšlenka, kterou nám chce předat dnešní slavnost. S myšlenkou, že jsem na této zemi, jsem na cestě do věčnosti, tak potom se to propojuje.
Ten závěr Markova evangelia je takový hodně misionářský. Ono je to schválně. Když byste se chtěli doma na to podívat, tak poslední kapitola Markova evangelia je šestnáctá. Začíná to ženami, které jdou ke hrobu, odvaleným kamenem, není tu, byl vzkříšen a takhle. A ta první část končí tím, že ženy se ulekly, utekly od hrobu a nikomu nic neřekly.
A potom vlastně přichází zjevení Pána Ježíše a mění se to. Až k tomu samotnému závěru, kdy při tom posledním zjevení Ježíš říká: „Běžte do celého světa a hlásejte evangelium.“ Tady ta druhá část je taková misionářská. Ta první je taková velmi, řekli bychom, ustrašená, lidská. Tu známe všichni. Různé obavy, jak to dopadne, co bude a tak. Ale Pán nám přichází na pomoc, aby z nás měl své misionáře.
Vlastně tady tou, řekněme, výzvou Pána Ježíše, to je takový nový exodus. Tak jako Izraelité vyšli z Egypta, tak vlastně apoštolové, křesťané, mají vyjít, řekli bychom, ze svého společenství. V tom společenství mají načerpat sílu, ale potom jít dál.
Další věc vlastně, proč Ježíš nezůstal. No, protože kdyby zůstal, tak by byl na jednom místě. Někdo by řekl: „To by bylo hezké a my bychom za ním šli.“ No jo, ale pak by nebyl tady, nebyl by všude. Nefungovaly by naše kostely tak, jak fungují teď. Protože Ježíš se rozhodl, že se nebude vázat na jedno místo, ale že bude přítomen v každém společenství.
Navíc udělal tady toto gesto proto, abychom my mohli dospět. Ježíš byl nazýván od učedníků učitel, rabi, mistr a podobně. Ale svým způsobem byl také jejich otcem, protože oni se ho chodili ptát na všechno, co mají dělat, jak se mají zachovat. I v těch praktických otázkách: Kde chceš, abychom připravili večeři? Jdeme nakoupit, kde to nakupíme? A podobně. A když vlastně rodiče jsou takto nablízku svým dětem, tak ty děti pořád se ohlížejí na své rodiče a pořád ty děti nejsou vlastně samostatné. Ne, že by nemohly být, ale spoléhají pořád na rodiče.
Dítě k tomu, aby jaksi vnitřně dozrálo, se musí osamostatnit. Jak se říká, musí se postavit na vlastní nohy. A potom ten člověk přebere na jedné straně všechna práva, na druhé straně také veškerou odpovědnost. Ale dospěje a je svobodný.
A Ježíš chtěl, abychom byli svobodní. Ježíš je tak velkorysý, že říká: „Já vám teď odevzdávám svoje dílo.“ To, co já jsem začal, vy v tom budete pokračovat. Ježíš není tak hloupý, že by si myslel, že nebudeme dělat chyby. On to ví, a on s tím dokonce počítá a jeho to neodrazuje.
Bratři a sestry, tedy slavnost Nanebevstoupení Páně berme tak, že Ježíš neodešel v tom smyslu, že by byl pryč, ale že ho vnímáme očima víry, ne očima tělesnýma. Berme to tak, že nebe, věčnost, že to je něco, v čem žijeme, pohybujeme se a jsme, a Ježíš odešel k Otci proto, aby nám dal svobodu, a my, abychom mohli vnitřně dozrát a abychom byli schopni v jeho díle pokračovat.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
21.05.2023, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.05.2020, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, připomínáme si těch deset dnů, kdy z Ježíšových učedníků se měli stát svědkové Ježíšova působení. Svědek je velmi důležitá osoba a byla, je a asi vždycky bude, protože ten svědek na něco odkazuje. Na nějakou událost, na něco, co se stalo. A záleží, jak se říká, i na důvěryhodnosti toho svědka. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.05.2017, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, jak už to tak bývá, v evangeliích každý evangelista klade důraz na něco, řekněme, trošku jiného. Když budeme číst tu samotnou zprávu o Ježíšově nanebevstoupení nebo když ji budeme hledat, tak najdeme ji jenom u Lukáše. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
01.06.2014, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, slavíme dnes Ježíšův návrat k Otci. Když to apoštolové od Ježíše uslyšeli před Velikonocemi, když začal mluvit o tom, že odejde, tak první reakce byla taková opravdu lidská, řekli bychom, téměř přirozená: „Pane, ne!“ Když jsme s někým rádi, je nám spolu dobře, tak nechceme, aby to skončilo. Více...
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
04.05.2008, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Bratři a sestry, budu zase dnes mluvit hlavně o druhém čtení, ale chtěl bych z evangelia zdůraznit jednu jedinou větu. Byla to předposlední věta dnešního úryvku, a sice kdy Ježíš říká: „V nich jsem oslaven“ – ve svých učednících, v nás, v každém z nás Ježíš chce být oslaven. Více...
P. Mgr. Vladimír Langer, farář v Čebíně
12.05.2002, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sk 1,12-14; ž. Žl 47; 2. čt. 1 Petr 4,13-16; evang. Jan 17,1-11a;
Dnes oslavujeme Den matek a ne Den žen. To, že je někdo žena nebo muž, za to nemůže. To není svobodné rozhodnutí. Ale Den matek. Rozhodnout se pro mateřství, ne že musím, ale že chci, je hodnota, kterou církev uznává a která je nesmírně důležitá. A tak všichni, kdo máme nějakou maminku, tak dneska jí, své matce, poděkujme; nějakým projevem lásky, dobrým slovem nebo nějakou květinou, nebo dárkem nějakým; tak jí poděkujme za to, že nabídla svůj život jako matka, abychom my mohli vyrůst. Říká se, že za každou dobrou a správnou, krásnou lidskou bytostí, osobností stojí dobrá matka. Více...