Rubrika
HomilieS mou pomocí to zvládnete
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
17.05.2015, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 1,15-17.20a.20c-26; 2. čtení 1 Jan 4,11-16; evangelium Jan 17,11b-19;
Od čeho začít? Asi od toho obrázku, na který se díváte. Je to záběr z Olivové hory na místo, kde je kostel a taková zahrada sester Karmelitek, a tady v tomto kostele se připomíná modlitba Otčenáš. Až někdy příště, až se budeme bavit o té modlitbě, tak vám ukážu i další záběry, kde je ta modlitba v různých jazycích, v různých řečech. Jinak vlastně to místo, kde se připomíná Ježíšovo nanebevstoupení, tak dnes je v držení mohamedánů a je tam mešita. A celá ta Olivetská hora dneska je zastavěná. Tam jsou domy, jsou tam ulice. Mám tam potom připravené ještě další dva snímky, abyste viděli, že to je zastavěné město. Ta hora je dneska celá obývaná Araby.
Úryvek, který jsme slyšeli z Markova evangelia, byl napsán později než samotné evangelium a nenapsal ho svatý Marek. Je to závěr, který tam byl přidán, protože Markovo evangelium, to co napsal Marek, končí slovy, že ženy s bázní utekly od hrobu, a protože měly strach, nikomu nic neřekly. Tady Marek skončil, dopsal. Proč? Nevíme. Faktem je, že tedy to připadalo takové neukončené a že to trvalo dlouhou dobu, než vlastně tady to evangelium dostalo závěr. Nevíme, kdo ho napsal. Je to závěr, který je taky inspirován Duchem svatým, a stejně jako mnoho knih Starého zákona, taky nevíme, kdo je napsal. A koneckonců třeba i v Nové zákoně o některých listech, třeba netušíme, kdo napsal list Židům.
Tady tento závěr je takové shrnutí, sumář. On ten závěr už nevyjmenovává jednotlivé události, ale souhrnně říká, co se stalo. Ježíš před svým odchodem pověřil učedníky, aby pokračovali v tom, co on dělal. A potom se tam říká, zase v jakémsi souhrnu, že Ježíš ukončil svoji misi.
Co je zajímavé, tak pro vyjádření Ježíšova návratu k Otci jsou používány termíny ze Starého zákona: „Byl vzat.“ „Zasedl po Boží pravici.“ Toto je třeba konkrétně citát z žalmu 110. Musíme si uvědomit, že i pro ty první křesťany, i když třeba byli vedeni Duchem svatým, bylo těžké vyjádřit slovy to, co zažili. Bylo obtížné nějakým způsobem to popsat, protože jsou to skutečnosti, které přesahují naše možnosti. Je to něco, kdy se setkáváme právě s něčím, k čemu jsme povoláni.
A tady už se dostáváme k jakémusi srovnávání. Markovo evangelium začíná tím, jak Ježíš se nechá pokřtít od Jana Křtitele a odchází na poušť, kde je čtyřicet dní. Tady tento úsek, ten my dobře chápeme, to známe. Ježíš je slabý, Ježíš je pokoušen, Ježíš se nám připodobňuje. To všichni známe. Doléhají na nás různé těžkosti, různé pochybnosti, různé zkoušky. Ježíš se připodobňuje nebo se staví mezi nás. On přijímá naši situaci, naše podmínky. Na konci Markova evangelia je dalších čtyřicet dnů, jiných, kdy Ježíš oslavený přichází, ukazuje se apoštolům a říká: „A já vás zvu. Tady těchto čtyřicet dnů, tam ještě nejste doma, to ještě není situace, ve které byste byli zabydlení, ale je to něco, k čemu směrujete, k čemu máte směřovat, k čemu vás zvu, aby do tohoto setkání vyústil váš život.
A než se rozloučí, tak jim říká, co mají dělat: „Jděte do celého světa a hlásejte evangelium všemu tvorstvu. Kdo uvěří a dá se pokřtít, bude spasen.“ I tady jsme v situaci, která byla nová, hodně nová, protože komunita synů Izraele byla víceméně uzavřená. Tady u té komunity synů Izraele se rozlišovalo, kdo je uvnitř a kdo je venku. Ale tady Ježíš říká: „Ne. Nechoďte jenom k těm, kteří byli doteď s vámi stejné víry. Nechoďte jenom k těm, kteří mluví stejným jazykem jako vy, nebo bydlí ve stejné zemi.“ Ale říká: „Jděte ke všem. Ta nabídka je univerzální. Nikdo z ní není vyloučen, nikdo není nějakým způsobem apriori vyřazen. Je to skutečně nabídka pro všechny.“
Musíme si uvědomit, že každá lidská společnost je rozdělena a zdaleka ne všechno je pro všechny. Že jo, víme to: Tam ty už nesmíš, tam už můžou jenom někteří, a podobně. Ale Ježíš říká: „Ke mně můžou všichni.“
„Hlásejte evangelium.“ To známe. Co to je to slovo? Říká se „radostná zpráva“. Ano. Je to řecké slovo nebo sousloví euangelion a úplně původně to znamenalo radostnou zprávu o tom, že se králi narodil syn, tedy dědic trůnu, pokračovatel dynastie. Co to znamenalo nebo v čem to bylo tak radostné? No, že je jasný následník. Pokud nebyl jasný následník, tak to znamenalo, že s největší pravděpodobností bude válka, protože se najde vícero těch, kteří si budou dělat nárok na trůn, a jak známo, tak v každé válce nejvíc trpí ti nejobyčejnější. A proto tedy radost z toho, budeme moci žít v míru, v klidu. Navíc ještě pokud ten král byl aspoň trošku lidumilný, tak těm lidem odpustil nějaké daně, eventuelně dostali nějaký drobný dárek v podobě třeba nějaké mince.
Takže radost, radostná zpráva o tom, že člověk bude mít dobré podmínky k životu, ke svému rozvoji. A toto platí i v tom smyslu náboženském, duchovním.
„Kdo uvěří a dá se pokřtít.“ Co to znamená uvěřit? Hlásat víru, to není jenom nějaké vzdělávání. Nejde jenom o to jaksi školit rozum, ale jde o to oslovit celého člověka. Víra je záležitostí rozumu, ale i srdce. A zase nejenom kousku rozumu, nejenom kousku srdce, ale celého člověka. Víra ve svém souhrnu je, že „člověk se spolehne“. „Ano, na toto spoléhám. Toto považuji za správné a chci se tím řídit.“ Je to rozhodnutí celého člověka – rozhodnutí, které pokud je upřímné, tak není jednoduché, není snadné.
„A dá se pokřtít.“ Ježíš tady říká vlastně: „Nestačí, že si jenom něco myslíte. Nestačí jenom, že máte nějaké přesvědčení uvnitř. Vy to taky musíte vždycky dávat najevo. Nestačí, že to máte v sobě, ale je potřeba, aby to bylo vidět i navenek. A proto tam musí být nějaké gesto. A to první gesto je křest.“
První křesťané rádi křtili venku, v potocích, v řekách. A potom, když se přesunuli do měst, tak už křtili vevnitř, v domech, anebo potom v kostelích. A nejraději křtili ponořením. Nejenom politím, ale ponořením. A tak si udělali v těch domech, anebo i potom v těch kostelích takové místo, kterému se říká baptisterium. Vlastně je to bazének asi tak velikosti většího jídelního stolu, kde bylo tak do pasu vody, a ten bazén měl schody na dvou stranách. Vevnitř už čekal biskup, a ten, kdo měl být pokřtěný, tak sestoupil z jedné strany po těch schůdcích do té vody a biskup se ho zeptal: „Věříš v Boha Otce?“ On řekl: „Věřím,“ a biskup ho celého ponořil. Když se vynořil: „Věříš v Ježíše Krista?“ „Věřím.“ Podruhé ho ponořil. „Věříš v Ducha svatého?“ „Věřím.“ Potřetí ho ponořil.
Ten pohyb nahoru dolů připomíná právě náš život a smrt. Připomíná taky to přiblížení Ježíše Krista k nám. Připomíná nám (ve vodě člověk žít nemůže), že teda ne každé prostředí je pro člověk vhodné, ne v každé situaci člověk je schopen přežít, že tedy si musím vybírat. A to vynoření právě symbolizuje život. Ten vzduch je prostředí, které je nám vlastní. Tedy že máme hledat názory, že máme usilovat o to, aby náš život byl skutečně kvalitní, že si musíme vybírat.
No, a ten člověk, když byl pokřtěný, tak vystoupal na druhou stranu po těch schůdcích, kde už čekal jáhen a dal mu nové bílé šaty. Od toho Bílá sobota, křtilo se jednou za rok.
Proč ty dvoje schůdky, proč by nestačily jedny? Bylo by to jednodušší na stavění. Protože ten člověk sestoupil, v jeho životě došlo k nějaké události, k nějakému zážitku, a šlo o to, aby i ten vnější pohyb těla naznačil, že se nevrací k tomu, co bylo, ale naopak že se posouvá někam dál, že tady začíná v jeho životě něco úplně nového.
Bratři a sestry, Ježíš Kristus, když odešel a svěřil apoštolům a potom dalším a dalším, tedy i nám, tu svoji misi, tak vlastně říká: „Máš mou plnou důvěru. Já na tebe spoléhám.“ My, když třeba máme něco svěřit dětem, tak si říkáme: „Zvládne to? Nerozbije to? Stačí na to? Neudělá to špatně?“ Často si říkáme: „Já sám si to udělám lépe.“ A Ježíš tady říká: „Zvládnete to. S mou pomocí to zvládnete.“ A tak my dnes mu za to chceme děkovat, tady za tuto jeho důvěru, za to, že v čem on začal, že nám říká: „Já jsem vám to teď svěřil, a vy v tom budete pokračovat.“
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
16.05.2021, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
7. neděle velikonoční
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 1,15-17.20a.20c-26; 2. čtení 1 Jan 4,11-16; evangelium Jan 17,11b-19;
Bratři a sestry, termíny jako nebe, Boží pravice a tak, jsou termíny, kde musíme říci, že nám slova nestačí. My se snažíme do našich lidských pojmů vtěsnat něco, co tyto pojmy přesahuje. To znamená, že vždycky vlastně bude v těch slovech zaznamenán pouze určitý výsek, určitá část toho, co se stalo. Více...