Nemusíme chodit daleko

Drazí v Kristu, těžký úkol dává Pán Ježíš svým apoštolům: „Běžte do celého světa, učte tam všechny národy a křtěte je. Kdo uvěří a pokřtěn bude – spasen bude.“ Skutečně těžký úkol. Pán Ježíš z té hory v Galileji, jako by viděl nejenom ten kousíček země kolem, ale jako by viděl i ty země daleko v zámoří: Evropu, Asii, Afriku, Ameriku, Austrálii. Všechny ty světadíly a v nich milióny lidí; různých jazyků, různé barvy pleti a také i různého způsobu života. Ti všichni mají být jako děti Boží velikou rodinou. Všechny má nebeský Otec rád, za všechny Pán Ježíš na kříži se modlí a umírá, aby všechny spasil. A teď posílá své učedníky, aby tuto spásu také i oznámili všem národům, aby jim oznámili, že jsou jako rodina, která se má mezi sebou milovat, která si má pomáhat, která se má právě také i pravou vírou posvěcovat. A najít ten správný smysl života. Je to těžký úkol. A církev jej plní od začátku. Ale i dnes, když se Svatý Otec dívá tam z toho vrcholku, tam kde „strmí církve týmě / v staroslavném věčném Římě“, když se dívá na ten svět kolem, a kdyby snad měl možnost se dívat třeba z nějaké helikoptéry nebo ještě i z nějaké kabiny kosmonautů, tak by viděl tu naši zeměkouli jako takovou kouli, kde jsou milióny lidí. Asi šest miliard. A z toho asi dvě miliardy ještě dosud jsou pohané, to znamená, že nic nevědí vlastně o Bohu, o Bohu jednom ve třech osobách, nejsou ještě svatým křtem posvěceni za dítky Boží, neznají také i Boží zákon; lásku k Bohu, lásku k bližnímu. A tak tam také žijí potom v takových skutečně bezmezně tvrdých podmínkách. Dnes si to máme uvědomit.

Asi před osmdesáti lety tehdejší papež vyhlásil třetí neděli v říjnu za neděli modliteb za misie, za dílo šíření víry mezi pohany. Tak tu modlitbu konáme každý rok, také i letos. Tato neděle je Den modliteb za misie. Je skutečně třeba se hodně modlit. Vždyť ono to není jen tak snadné, plnit ten příkaz Kristův. Jít do celého světa. Ano, on rozeslal své učedníky, a jak se jim vedlo? Přijímali je všude s otevřenou náručí? Právě naopak. Většinou všichni byli jako hlasatelé evangelia Kristova umučeni, zemřeli jako mučedníci mučednickou smrtí. To už je dva tisíce let, co takto církev se snaží rozšířit víru v Boha, život podle Božího zákona, život mezi lidmi v lásce, a naráží stále na veliké překážky. Jsou to ta lidská srdce, která se uzavírají tomu světlu osvícení, víry v Boha. I teď, v naší době, to nemá církev lehké, aby plnila tento svůj úkol a přinášela evangelium všem národům. Ano, snaží se o to. Můžeme říct, že není ani jeden národ, který by neslyšel o učení víry, neslyšel evangelium. Ovšem ale je jiná věc, slyšet a také otevřít srdce a plnit, žít podle toho. My vidíme, jak naráží pávě toto hlásání evangelia na velké potíže.

Maďarský biskup Thyamertor říká, že když se připravuje na kázání, vezme do jedné ruky evangelium a do druhé ruky noviny. A tak srovnává – co říká evangelium, co říká Pán Ježíš, a noviny, co říká svět. Také i my bychom tak mohli, řekl bych, usuzovat. Evangelium jsme slyšeli, a co říká na to svět? Vidíme, že se zase už začíná válka. Že není mezi lidmi opravdové lásky, není mezi nimi opravdové víry v Boha. V Afghánistánu se válčí. Jsou tam lidé jiného náboženství. Islám, mohamedáni. A sice velmi radikální, říkají si Taliban. To znamená, že tito radikálové nesnesou vedle sebe nikoho jiného, nežli islámisty, mohamedány. Běda, kdyby tam přišel křesťanský misionář a snažil se jim tam něco říct o Pánu Ježíši, učit je jeho zákony. Tak právě v tomto státě platí ten krutý zákon, že takového hlasatele křesťanství je nutno okamžitě sprovodit ze světa, popravit. Na to mají meče. Usekávat hlavy. A ten mohamedán, ten islamista, který přijal křesťanství, také je tím samým odsouzen k smrti a popraven. Takže to je opravdu takové velké zastrašování, to se nedivíme, že se tam lidé bojí přijmout křesťanství. Tak jak v takovýchto případech se zachovat? Jistě válkou se to nezmění. Ale právě naopak. Je třeba ukázat křesťanství jako náboženství lásky, porozumění, pomoci, odpuštění. Ono to nejde rychle – zponenáhlu. Ale s pomocí Boží by se i tato změna mohla stát. Tak je k tomu potřebí skutečně také i pomoci všech, pomoci modlitbou a také i dobrým příkladem. Tak modlitbou. My jsme slyšeli to první čtení proroka Izajáše; řekl: „Na tu horu Hospodinovu budou proudit všechny národy.“ To znamená, že do církve mají se sejít a shromáždit všecky národy, vytvořit takové jedno společenství lásky, jako takovou jednu velikou rodinu. Tak to je proroctví Izajášovo. Ovšem máme k tomu ještě hodně daleko.

Kdybychom četli to první čtení z dnešní neděle, tak bychom tam slyšeli o Mojžíšovi, který vede židovský národ z otroctví do jejich země a cestou pouští jsou napadáni různými pohanskými kmeny. Tak třeba Amalečany. A ti jim brání jít dál. A chtějí je pobít. Mojžíš už je starý, už ví, že nemůže vést ten boj. A tak si volí Jozua: „Ty budeš místo mě velet tomu bojujícímu lidu a já půjdu támhle na horu a tam se budu za vás modlit.“ Tak vystoupil na horu Sinaj, s ním jeho bratr Árón a Chur. Mojžíš rozepjal ruce a modlil se. Dívá se dolů z té hory, jak Izraelští bojují, jak jsou napadeni nepřáteli a jak to je těžký boj. A tak se za ně modlí. A je zvláštní: dokud má ty ruce vztažené, Izraelští v tom boji vítězí, jakmile mu ruce klesnou, tak prohrávají. A tak bratr Mojžíšův Árón a Chur vzali ty ruce Mojžíšovy a drželi je stále vzepjaté vzhůru. Dali mu tam kámen, aby si mohl sednout. A tak celý den, od rána až do večera, měl ty ruce vzepjaté, celý ten den se modlí a zatím ten putující lid konečně přemohl nepřátele a mohl jít šťastně dál do své zaslíbené země. Tak je třeba také i tomu dnešnímu lidu Božímu pomáhat modlitbou. V tom bojování proti nepřátelům spásy. Církev je církev putující, církev bojující. Takže také my musíme být připraveni na to bojování s nepřáteli kříže, s nepřáteli víry, Nemusíme chodit daleko. Nemusíme se dívat až tam kdesi do Afriky nebo do Asie, kde jsou pohané, kteří žijí v nevýslovných poměrech bídy, v takové snad ještě i neznalosti. U nás už není bída. Není analfabetismus. Lidé jsou bohatí, jsou vzdělaní, ale jsou nepřáteli kříže Kristova, jsou to pohané. Poznali jsme to za poslední dobu, kdy při sčítání lidu se u nás devadesát procent hlásilo jako pohané. To už je hrozné číslo. Tak, co to znamená? Ne, že by nebyli vůbec pokřtěni, pokřtěni jsou mnozí, ale žijí jako pohané, oni tu svou víru nevyznávají. Oni se nemodlí, oni v neděli do kostela nejdou, oni žijí jako křesťané bez vyznání, čili jako ti, kteří nejsou pokřtěni, jsou také bez vyznání, takže rozdíl v tom není. Tak tady je náš misijní úkol.

Nemusíme moc daleko chodit jako misionáři, ale stačí jenom se podívat kolem sebe a také náš úkol je: „Jděte a učte všecky národy, křtěte je.“ Ano, mnozí by chtěli dát své dítě pokřtít, ale přitom žijí jako pohané, tito rodiče. Do kostela nejdou, jak je rok dlouhý, jak oni chtějí potom to dítě křesťansky vychovávat. I když to slibují, nakonec to neplní. Takže to jsou vlastně pokřtění pohané, tyto děti, a rodiče jsou křesťané bez vyznání. Tak to nás musí trápit, to nás musí bolet. A my musíme se snažit něco pro to konat. Před čtrnácti dny jsme měli biřmování. To znamená, že jsme přijímali posilu Ducha svatého, abychom svou víru vyznávali, za ni statečně bojovali. Tak, to je naše povinnost, náš misijní úkol. Takto se dívat kolem sebe a tak bojovat modlitbou a pomáhat svým bližním, kteří jsou takovými novodobými pohany. Aby poznali své pochybení, poznali tu nesprávnou cestu, a aby se stali skutečně živými křesťany. Tak o to se také i tu dnešní neděli máme hodně modlit. Za obrácení těchto nevěřících, těchto křesťanů bez vyznání. Aby se také i s pomocí Boží obrátili. Tak bojujme ten dobrý boj, modleme se všichni jako ten Mojžíš, s rukama sepjatýma každý den. Ta dnešní neděle je den modlitby, den modlitby, která má být taková vytrvalá. Vytrvalou modlitbou je třeba svatý růženec. Modleme se také i tuto modlitbu k Panně Marii, za obrácení těchto novodobých pohanů. Jenom s pomocí Boží a pod ochranou Panny Marie se podaří v tomto boji zvítězit. Tak ať je také i naše modlitba takto vytrvalá, jako ta modlitba Mojžíšova, jako modlitba Kristova v zahradě Getsemanské, aby také i měla tu milost vyslyšení, obrácení a nového vítězství církve. Amen.

Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku

---

Víra i láska se živí z touhy po setkání

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,8-13; ž. Žl 121; 2. čt. 2 Tim 3,14-4,2; evang. Lk 18,1-8;

	Víra i láska se živí z touhy po setkání	9:56
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.13 MB]

Bratři a sestry, slavíme misijní neděli, tedy bavíme se o šíření víry. Svatý Lukáš napsal svoje evangelium pro křesťany druhé generace, potažmo třetí generace. Křesťané první generace očekávali velmi brzký příchod Ježíše Krista, do pěti, do deseti let.    Více...

---

Pomoc mi přijde od Hospodina

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
20.10.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
29. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Ex 17,8-13; ž. Žl 121; 2. čt. 2 Tim 3,14-4,2; evang. Lk 18,1-8;

	Pomoc mi přijde od Hospodina	8:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.78 MB]

Bratři a sestry, dnešní žalm, jak jsem už říkal na začátku mše svaté, patří mezi takzvané poutní písně, má číslo 121 a co je zajímavé, tak byla to píseň, která byla zpívána, když poutníci odcházeli z Jeruzalémského chrámu.    Více...