Sobota 13.07.2024, sv. Jindřich, Markéta
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Pán čeká na moje zavolání, aby mohl začít konat

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
27.10.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Pán čeká na moje zavolání, aby mohl začít konat13:10
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.87 MB]

Bratři a sestry, evangelium minulé neděle končilo, nevím, jestli mám říct, Ježíšovým povzdechem, nebo spíš takovou otázkou, kdy Ježíš říká: „Ale nalezne Syn člověka na zemi víru, až přijde?“

Víra je to, co otvírá člověku dveře do věčného života, a Pán Ježíš tady právě staví takovou konstrukci, aby si to člověk dokázal nějak představit. Tedy dveře do věčného života. Víra.

Ale jak víme, dveře musí být v něčem zasazené, aby dobře fungovaly. Česky se tomu říká veřeje. Vždycky v náboženství, když se to probírá, jak Izraelité potřeli krví beránka veřeje: „Děcka, víte, co jsou to veřeje?“ „Ne.“ „Děcka, víte, co jsou to futra?“ Všichni vědí. A ty futra vlastně mají tři části – dvě svislé, tomu se říká ostění, a to nahoře, tomu se říká nadpraží. To jsem ani nevěděl. A tak právě když ti teologové analyzují to, co vlastně Ježíš říká, jak učí, mluví o těch dveřích, tak říká: „To nadpraží, to je ta víra, a ta víra leží na dvou pilířích. Jedním z nich je modlitba a druhým z nich je pokora.“

Tedy není to něco, co by člověk v danou chvíli udělal, ale je to stav. Je to stav života, je to životní filozofie, ke které se má člověk propracovat.

A my jsme vlastně dnes slyšeli podobenství, ve kterém Ježíš říká: „Hodně lidí s tím má problémy.“ Opakem pokory je pýcha a pohrdání druhými. Věřím, že tady není nikdo, kdo by pohrdal druhými lidmi, takže bychom mohli říct, to podobenství se nás netýká. Jestliže se nás v tomto smyslu, řekněme Bohu díky, ale každopádně je to podobenství pro nás užitečné. Jestliže nás netrápí tento hřích, děkujme za to a prosme za to, aby to tak zůstalo, a naopak aby se prohloubilo, řekněme, to správné smýšlení.

Když se podíváme tady na toto podobenství blíž, tak vlastně začíná to konstatováním, že do chrámu šli dva lidé. Na první pohled kdokoliv je uviděl, tak si řekl: „Ti se jdou modlit. Jdou do chrámu. To je správně, tak to má přece být.“ Ale klasická morálka nás učí, že vlastně tady toto jednání je takzvaně indiferentní.

Když bych dal nějaký příklad, úplně banální, jednoduchý. Řekněme, že dva lidé nesou žebřík. Myslím dva lidé dva žebříky, každý někde jinde v jinou dobu. To „nést žebřík“ není samo o sobě ani dobré, ani špatné, ale to, co dává té činnosti hodnotu, je úmysl a záměr. Jeden ho třeba nese proto, aby ho spustil do studny a z té studny vytáhl někoho, kdo tam spadnul. Druhý ho nese proto, aby vlezl sousedovi do zahrady a otrhal mu jabka. Takže o to tady jde. Jde o naše úmysly, jde o naše záměry. A ty vidí Bůh. Člověk vidí třeba jen tu vnější činnost – dva lidé šli do chrámu, aby se modlili.

Farizeus, to slovo se dá přeložit také jako oddělený, a Ježíš s tím operuje právě v tomto podobenství v tomto slova smyslu. On je oddělený. On se postavil a modlil se. On tam stojí a modlil se v duchu takto. To lze přeložit také jako říkal sám sobě nebo mluvil sám k sobě. „Děkuji ti, že nejsem jako ostatní lidé.“ On nakonec chválí sebe. On nechválí Boha, on neděkuje Bohu. On je spokojený sám ze sebou a je toho tak plný, že se tam už nic jiného nevejde.

Navíc toto místo, v tomto bodě, to ty Ježíšovy posluchače, řekli bychom, nejvíc asi zasáhlo. Proč? Protože když se zjevuje Bůh Mojžíšovi v hořícím keři a Mojžíš se ptá: „Jaké je tvé jméno?“ Tak on mu říká: „Jahve. Jsem. Já jsem, který jsem. Jsem s vámi, jsem pro vás, já jsem slyšel hlas mého izraelského lidu v Egyptě, jak trpí.“ Kdežto tady tento, který vlastně si zakládá na tom, jak je vzorem, tak říká: „Já nejsem. Já nejsem s vámi. Já nejsem jako vy. Já netrpím těmi problémy jako vy. Já už jsem si to vyřešil. Já jsem něco víc. Já nejsem obyčejný člověk,“ a takhle. Tedy je to opravdu smýšlení člověka, který je spokojený sám se sebou, je naplněný sebeláskou a už se tam nic jiného nevejde.

On teď vyjmenovává chyby a slabosti druhých lidí, větší či menší. Jak to je? Víte, když budeme zpytovat svědomí a dojdeme třeba k tomu, že mě netíží ve svědomí „nikoho jsem nezabil, nejedu v nějakých podvodech, já nevím, v čem dalším“, tak bychom za to měli Bohu děkovat a měli bychom říct: „Ano, Pane, děkuji ti. Za tvá přikázání, že mi ukazují, co dělat a co nedělat.“ Že ta přikázání jsou mírou. S těmi se srovnáváme a chceme je plnit co nejlépe. Děkuji ti za to, že mně svědomí nic nevyčítá, že mohu večer v klidu usnout a ráno zase s radostí vstát. Ale nikdy bychom neměli vztahovat toto srovnání k člověku. Vždycky k tomu Božímu, řekněme, příkazu, k Boží radě, k Boží nabídce. Vždycky k Bohu, ne k člověku. Protože tam je potom velmi tenká hranice – jednak toho, že začneme posuzovat, a že začneme soudit. A to bychom dělat, bratři a sestry, neměli. To není naše poslání, to není naše úloha. Takže ano, jestliže mi svědomí nic nevyčítá, děkuji ti Bože za to.

V tom podobenství ten farizeus dojde tak daleko vlastně, že ukáže v duchu, neukáže prstem, ale „jako támhle ten“. Ale to už je opravdu hodně přes čáru.

On dokonce, jak říkám, je plný sebechvály. „Postím se dvakrát za týden.“ Izraelité měli předepsáno, že se mají postit jednou za rok na Den smíření, na Jom kipur. Farizeové se postili v pondělí a ve čtvrtek.

„Odvádím desátky ze všech svých příjmů.“ Tam se to i vyjmenovávalo – z máty, kopru, routy, vína, oleje a tak dále. Všechny tyto dávky ale odváděl ten producent – ten, kdo to vypěstoval. Ne spotřebitel. Ale oni přišli s tím: „A co kdyby to ten producent neodvedl? Tak my to odvedeme za něho. Dívejte se na nás, jak my jsme dobří.“ To bylo gesto navenek, na efekt, právě aby je všichni chválili. To znamená, oni se začali zabývat: „Co kdyby udělal chybu někdo druhý?“ místo toho, co by přemýšleli a položili si otázku: „Nedělám chybu já?“

Celník, v tomto případě člověk, u kterého všichni vědí, co dělá - vybírá peníze pro okupační mocnost, asi si z toho hodně nechává. Je si vědom toho, že má daleko k Bohu, a ta dálka duchovní je vyjádřena v tom podobenství také tím, že on zůstane stát daleko. Tedy ta vzdálenost fyzická vlastně symbolizuje tu vzdálenost duchovní. Ale jeho slova, říkal: „Bože, buď milostiv mně, hříšnému,“ tu vzdálenost překonávají a chtějí tu vzdálenost odstranit. On si nedělá ani nárok na to, že by svoje slova nazýval modlitbou.

Víme, že lidé, kteří dosáhli v modlitbě velké hloubky, tak často říkají: „A já nevím, jestli ta moje modlitba se Bohu líbí. Já se ani pořádně modlit neumím,“ a tak. Nebývá to pravda. Ta modlitba bývá opravdu velmi, velmi hluboká. Ale všichni s tím nějakým způsobem zápasíme a říkáme si: „Tak třeba dneska mi to vůbec nešlo. Kdo ví, jestli se to Pánu Bohu líbilo.“ To si říkáme my, ale my nevíme, jestli se mu to líbilo.

Nebo naopak druhá ta varianta: „Dneska to bylo dobrý. Dneska mi to šlo. Dneska se mi to dařilo.“ To je můj pohled. Jaký bude pohled Boží, to nevíme. Ale je to víceméně vlastně také jedno. Když se nám to nedaří, doporučují vůdcové duchovního života vytrvat. Protože když nic jiného, tak člověk může říct: „Pane Bože, tak ti nabízím to svoje koktání a ten čas. A Pane Bože, ty už z toho vyber to, co vlastně je potřeba, a ty to prosím přijmi, jako můj upřímný dar.“ Ale zbytečně to nehodnotit, protože to hodnocení vždycky buď vede k tomu, že člověk začne si o sobě myslet moc, anebo začne propadat depresím. A ani jedno není v pořádku, ani jedno není dobré.

Ale tady v tomto momentě, kdy Ježíš mluví o tom celníkovi: „Celník zůstal stát vzadu, bil se v prsa a říkal…“, v tomto momentě je to podobenství prospěšné i pro nás. Vlastně to podobenství mluví o dvou lidech. Ten jeden není ochoten přiznat, že ho někde bota tlačí. Ten sám sebe postavil na jakýsi podstavec dokonalosti. Ten druhý má vážný problém a je ochoten si to přiznat.

Zase, když se vrátíme do toho náboženství, probírá se třeba Desatero a probírají se svátosti, tak svátost smíření, zpovědní tajemství, téměř každý rok se někdo přihlásí: „A pane faráři, když by se vám někdo zpovídal z vraždy, že někoho zabil, to nesmíte říct, že?“ „Ano, nesmím, je to kryto zpovědním tajemstvím.“ Ale zrovna říkám: „Ale děcka, víte, tito lidé, kteří mají na svědomí takováto závažná provinění, málokdy najdou tu cestu, aby toto řekli. Tito lidé zpravidla hledají nějaké omluvy. Hledají, kdo za to mohl a jak se to stalo a takhle, a vyjde jim zase z toho: to jsem vlastně neudělal já, vždyť mně by se to mělo prominout.“ A to se vlastně dostáváme právě do toho momentu, jako k tomu prvnímu.

Bratři a sestry, to „uvědomit si“, přijmout tu myšlenku: „Ano, mám problém. Bota mě tlačí. Potřebuji pomoc“, to je veliká věc. A je jedno, jestli si to přiznáme ve věcech malých nebo ve věcech velkých. V tom okamžiku, kdy si to člověk přizná, Bůh může začít pracovat. Protože nám dal svobodu. On čeká na to naše zavolání. A když zavoláme, začne se projevovat Boží milosrdenství, Boží odpuštění. A v tomto směru je to podobenství nějakým způsobem přínosné pro každého z nás. Abychom si toho byli vědomi. Pán čeká na to moje zavolání, aby mohl začít konat.



Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku


Nepřísluší nám srovnávat se s jinými

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2022, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Nepřísluší nám srovnávat se s jinými10:39


O modlitbě

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
23.10.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

O modlitbě14:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 3.27 MB]

Bratři a sestry, abychom dobře pochopili podobenství o farizeovi a celníkovi, kteří se šli modlit do chrámu, tak si musíme připomenout větu, kterou jsme slyšeli minulou neděli: „Ježíš vypravoval svým učedníkům, že je třeba stále se modlit a neochabovat.    Více...


Pán nikomu nestraní, Pán je spravedlivý

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2010, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Pán nikomu nestraní, Pán je spravedlivý13:11
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.62 MB]

Bratři a sestry, při dnešní neděli víc myslíme na to, jak hlásat evangelium a kde je třeba hlásat evangelium. Všechny ty tři texty, o kterých jsme slyšeli, mluví o hlásání evangelia. Apoštol Pavel ho hlásá z vězení, Ježíš ho hlásá vyvolenému národu a stejně tak i první čtení z knihy Sirachovcovy bylo takové hlásání evangelia, Boží zvěsti dovnitř mezi vyvolený národ.    Více...


Dobrý boj jsem bojoval

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2007, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Dobrý boj jsem bojoval9:39
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 30 kb/s, 1.16 MB]

Bratři a sestry, úryvek, který jsme dnes slyšeli ve druhém čtení z druhého listu apoštola Pavla Timotejovi, je svým způsobem výjimečný, protože je to Boží slovo a toto Boží slovo nám zvěstuje autor. Zpravidla Pavel mluví o tom, co Bůh dělá pro lidi.    Více...


Jaký je náš život, taková bude naše modlitba

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
24.10.2004, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Jaký je náš život, taková bude naše modlitba9:35
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 27 kb/s, 1.88 MB]

Bratři a sestry, možná, že nás trošku překvapil dnešní komentář, který říkal, že hlavní myšlenkou dnešního evangelia je modlitba. Překvapivé to bylo v tom, že nás komentář uvádí na to, že je velmi důležité to, co člověk dělá předtím, než se jde modlit.    Více...


Dobrý boj bojovat, víru zachovat

Mons. Stanislav Vídenský, farář ve Veverské Bítýšce
28.10.2001, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
30. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čt. Sir 35,15b-17.20-22a; ž. Žl 34b; 2. čt. 2 Tim 4,6-8.16-18; evang. Lk 18,9-14;

Drazí v Kristu! Rodiče vybírali dárek pro svého syna k Vánocům. Chtěli pěkné lyže. On si je přál. Pan farář, který tam byl s nimi, se jich ptá: „No, ale nemyslíte, že je to trochu brzo? Vždyť Vánoce jsou teprve za dva měsíce, do Vánoc času dost.“ Ale ti rodiče říkali: „To není pravda, potom už nebude nic a už se nebude moct vybírat. Tak je dobře si to všecko zavčas nachystat.“ Ano, je to pravda. Je třeba všecko udělat včas, raději o něco dřív.

Teď budeme mít také svátky. Takové svátky jako Štědrý den.    Více...


Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.