Neděle 21.07.2024, sv. Vavřinec z Brindisi, Vítězslav
Hledat: Vyhledat
Rubrika Homilie

Což nám nehořelo srdce?

P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
22.04.2019, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
Pondělí velikonočního oktávu
příslušné slovo Boží: 1. čtení Sk 2,14.22-33; evangelium Lk 24,13-35;

Což nám nehořelo srdce?7:37
[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.59 MB]

Bratři a sestry, svatý Lukáš psal svoje evangelium pro křesťany třetí generace, tedy pro lidi, kteří Krista neznali a třeba i pro lidi, kteří už ani se nesetkali s apoštoly, nesetkali se s očitými svědky. A cílem toho jeho spisu, který věnoval tomu Theofilovi, tedy člověku, který miluje Boha, tak bylo ukázat mu cestu, jak se s Bohem setkat.

Vlastně ten svatý Lukáš tam říká: „Můžeš běžet k hrobu tak, jak tam běžela Máří Magdaléna, můžeš tam běžet tak, jak tam běžel Jan a Petr, ale Pána tam nenajdeš, protože hrob je prázdný. A kde tedy Pána najdeme? Ono je to vlastně naopak. Pán najde nás a hledá nás na našich životních cestách. Je nám blízko, když se radujeme, ale je nám blízko, i když trpíme.

Ti dva trpí. Oni jsou, dneska by se řeklo, v depresi. Oni ztratili smysl života, protože Pán je pryč. Ta deprese je tak hluboká, že ji nezmírní a nezastaví ani skutečnost, že vědí, že u toho hrobu se něco děje. Je to deprese spojená se strachem. A tak vlastně utíkají. Utíkají pryč. Oni Pána znají, ale znají ho, řekli bychom, podle rozumu a jsou ochotni se s ním ztotožnit jenom tam, kam jim to vyhovuje. Mají problém s tím, čemu se říká pohoršení kříže.

Oni vědí, že Ježíš je Mesiáš. „My jsme doufali, ale my jsme si představovali, že to udělá jinak, že to udělá jiným způsobem.“ Říkali jsme si také už několikrát, že právě pro křesťany z řeckého prostředí tady ta skutečnost, že Bůh nechá umřít svého syna na kříži, že to pro tyto lidi byl velký problém. Jak se s tím srovnat? Jak se srovnat s tím, že by milující otec nechal takovou krutou smrtí zemřít svého syna?

Tam je potřeba se ještě posunout dál k tomu, že ten Bůh má stejně rád i nás a nechce, aby zahynul kdokoliv z nás, a proto volí tento způsob, kdy to je způsob vydanosti, dání všeho. Otec si nelibuje v bolesti, Otec si nelibuje v utrpení, ale chce ukázat spolu se Synem: tak my vám dáme úplně všechno.

Ti dva učedníci postupují úplně přesně takovým způsobem, který známe my: „Hovořili a uvažovali.“ Tam jsou řecká slova, u toho hovořit je slovo „homileo“, to je homilie, to by ještě bylo celkem v pořádku. Ale „uvažovali“, tam ten řecký originál doslova znamená „přeli se“. To známe, „kdo za to může“. Proč to takhle dopadlo? A nemělo se to udělat nějak jinak, aby to dopadlo nějak jinak, a podobně?

Ono to není ani tak, že by ti dva byli jako nepřátelé, ale je to tak, jak jsou nad tím bezradní, chtějí to nějakým způsobem vysvětlit, a tak staví různé ty konstrukce. Jistě, my víme, Bůh mohl zachránit svět i jiným způsobem, ale rozhodl se udělat to tímto způsobem, že dá všechno. Ježíš dal úplně všechno.

No, a právě k těmto lidem se připojuje Ježíš. Ten Kleofáš snad byl příbuzný Pána Ježíše. Ten druhý je bezejmenný. Ne, že by Lukáš jeho jméno neznal, ale každý z nás tam má dosadit svoje jméno a máme si ho tam dát právě tenkrát, když jsme bezradní, když nevíme jak dál, když to na nás padá, a uvědomit si, že Ježíš se k nám připojuje. Vlastně nenápadně. On se přidává.

Ježíš šel do Jeruzaléma, tam je to místo záchrany, ale protože tito dva jdou z Jeruzaléma pryč po cestě, která nemá nějaký rozumný význam, Ježíš se přidává. Ježíš se přidává k nám na našich cestách, ať těch opravdu fyzických, anebo i těch, řekli bychom, duchovních. I na těch cestách, které nemají nějaký velký smysl a třeba i nikam nevedou. On je ochotný nás doprovázet.

„Došli k cíli své cesty.“ A oni, protože jim je dobře, tak ho zvou. Tady se dostáváme k momentu, kdy Ježíš, protože nám dal svobodu, tak čeká na to pozvání. Ježíše není potřeba přemlouvat, ale v té svobodě, kterou on respektuje, tak říká: „Když mně, člověče, pozveš, já s tebou zůstanu.“

A co se stane? Chtěl bych se zastavit jenom u té věty: „Což nám nehořelo srdce, když k nám na cestě mluvil a odhaloval smysl Písma?“ Což nám nehořelo srdce? Je to pocit, takové hnutí v člověku, hnutí, které zachvátí celého člověka. Těžko se to popisuje, těžko se to popisuje, ale dá se to říct asi takto: v tomto momentu je člověku dobře a toto hnutí má za cíl, že člověk se přestane dívat na ty svoje slabosti, na ty svoje chyby, ale naopak objeví Boží dobrotu, Boží lásku a Boží velikost. A to je smysl toho setkání, a to jsou ty opravdové Velikonoce.

Abychom netrápili svými nedostatky, ale abychom děkovali Bohu za to, že se nás ujímá a že se k nám přidává na všech těch našich cestách, aby to proměnil. Abychom zažili jeho velikost, jeho dobrotu, jeho lásku. Abychom zažili velikonoční záchranu.

Kéž se tak stane.



Všechna práva vyhrazena římskokatolické farnosti a autorům příspěvků.