Proč chodím v neděli do kostela

	Proč chodím v neděli do kostela	5:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.21 MB]

Bratři a sestry, na závěr mše svaté bude jako každý rok eucharistická adorace, takže teď se pokusím být stručný. Slavnost Těla a krve Páně nám má pomoci odpovědět si na otázku, proč chodím v neděli do kostela. Protože jsou na to různé pohledy, že je potřeba demonstrovat svoji víru, je to přikázání a podobně. Ale v evangeliu svatý Marek nám tam dává úplně jiný pohled. Máme přijít proto, abychom přijali dar. Je nám nabízený dar. A když nám někdo něco nabízí a my to nepřijmeme, tak je to to, čemu se říká nevděčnost.

Marek začíná tím, že učedníci se ptají: „Kde chceš, abychom ti šli připravit…?“ Ta otázka je svým způsobem nelogická. Čekali bychom, že se zeptají: „Kde to máme pro nás nachystat?“ nebo: „Kde to máme nachystat?“ Oni zdůrazňují „pro tebe“. Svatý Marek dobře věděl, že tam budou taky, ale chce zdůraznit ještě to, že apoštolové jsou někde jinde a Pán Ježíš je někde jinde. Že apoštolové musí dorůst k přijetí toho daru.

Celkem pětkrát v tom úryvku zaznělo slovo „připravit“. Paradoxně neděle, den odpočinku, je potřeba připravit. Je potřeba se na něj připravit. I v tom smyslu, že si rozplánuji práci tak, abych v tu neděli měl volno, ale také v tom slova smyslu, aby byla připravená moje duše, aby bylo připraveno moje srdce. Nepřijde to samo. Já musím vykonat tuto přípravu.

Dostali se do hořejší místnosti. Tím se říká jednak, kde ta místnost byla, ale je to vlastně jakési teologické vyjádření. Do hořejší místnosti nedoléhal hluk z ulice. Je to místo, které je vyhražené pro zvláštní příležitosti, pro oslavy. Pro to být spolu a nebýt rušen. To je další důležitý aspekt té neděle, být s Pánem nerušeně, nenechat se vyrušit, nenechat si to vzít.

My tu hořejší místnost nazýváme večeřadlem. V řeckém originálu je použito slovo katalima. Katalima je místo, kde si člověk oddechne, prostor, kde se občerství, kde nabere síly, kde nějakým způsobem utřídí svoje myšlenky a kde je mu dobře. To je to důležité. Takže tedy Pán nás zve k sobě, abychom si odpočinuli, aby nám bylo dobře. Ale to hlavní, proč nás Pán zve, je, abychom přijali dar, jeho dar.

„Když jedli, Ježíš vzal chléb a požehnal ho.“ Když něco beru, mám dvě možnosti. Buď takhle nastavím ruce, chytnu to, co mi někdo podává, anebo něco utrhnu. To znamená, sevřu ruku v pěst a trhnu. Takhle trhnuli Adam s Evou. Utrhli něco, co jim nepatřilo, ovoce, které nebylo jejich, a vzali si to násilím. Vždycky když se bere s tou rukou zaťatou v pěst, se zavřenou dlaní, tak tam už to navozuje tu skutečnost, že je to nějak násilné. Kdežto když něco přijímám a mám dlaně otevřené, tak to ukazuje na to, že beru dar – dar, který mi někdo nabídnul. Ježíš k tomu navíc přidává požehnání, tedy děkuje Bohu. Žehnat znamená vlastně chválit toho Nejvyššího, svolávat jeho pomoc, jeho ochranu na někoho nižšího. Ježíš tady v tuto chvíli děkuje svému Otci za všechny tyto dary a předává je. Předává je s požehnáním. To je důležité, on je předává s myšlenkou toho dobra, aby vám to sloužilo k dobrému, abyste se z toho daru radovali, aby vám ten dar pomohl.

A tak, bratři a sestry, dnešní svátek, jak jsem říkal, nám má pomoci odpovědět na otázku, proč tady jsem, proč sem chodím. Má nám pomoci upevnit nás tady v té víře, upevnit nás v tom přesvědčení, je tu Ježíš, který na mě čeká a nabízí mi svůj dar. Očekává, že já jeho dar přijmu.