Banální starosti nám zabraňují, abychom slyšeli Ježíše

	Banální starosti nám zabraňují, abychom slyšeli Ježíše	11:57
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.63 MB]

Bratři a sestry, máme slavit, protože máme co slavit, ale máme slavit tak, aby to bylo dobře. Svatý Pavel k tomu vybízí křesťany v Korintě. Ten list byl napsán někdy kolem roku 55, tedy řekněme asi dvacet let po těch událostech, o kterých jsme četli v evangeliu.

Slavit Velikonoce, není to jednoduché. Slyšeli jsme poslední větu Markova evangelia, že ženy s velkou bázní opustily hrob a nikomu nic neřekly. Ženy se domnívaly, že by byly pro smích, kdyby mluvily o zmrtvýchvstání, protože do té doby se to nestalo.

Slavit Velikonoce. Vybízí k tomu apoštol Pavel Korinťany, obec, kterou založil, obec, kterou měl velmi rád. Tady bych asi měl udělat takovou závorku a říct, jak vypadala ta korintská církevní obec. Bylo to dané dvěma věcmi, jednak tou polohou, protože v Korintu jsou dva přístavy, to znamená, bylo to a je obchodní město. Všichni, kteří šli z východu na západ a ze západu na východ, museli projít Korintem. Tedy přinášelo to s sebou hodně majetku, přinášelo to s sebou ale i spoustu, řekli bychom, záležitostí jako jsou různé hostince, herny a tak. Ten Korint v době apoštola Pavla, to bylo takové malé Las Vegas.

Potom tam byla ještě taková specifická záležitost. Julius Caesar, ten známý Gaius Julius Caesar tam usadil vojenské vysloužilce, tedy to město z velké části byli vojáci na penzi. A v tomto městě žilo asi třicet tisíc obyvatel, a mezi nimi tak dvě stovky lidí, kteří se hlásili k evangeliu, k víře v Pána Ježíše. Většina z nich byli Izraelité - lidé, kteří tam přišli právě za obživou, za obchodem. A proto svatý Pavel začíná tím, že říká nebo opakuje nařízení z druhé knihy Mojžíšovy o odstranění kvasu. Ne že by nás vybízel k tomu, abychom toto dělali. Izraelité před Velikonocemi museli ze svých domů odstranit všechno pečivo, ve kterém byly kvasnice. Buď je museli sníst, anebo je spálili. Ti, kteří se snaží žít podle Mojžíšova zákona, to dělají do dneška. A svatý Pavel nechce, aby křesťané toto opakovali, ale vybízí, abychom se vrátili k tomu smyslu tohoto.

Co to znamená? Tedy to těsto bez kvasnic je symbolem jakési čistoty, ryzosti a také pravdivosti. To je také ten důvod, proč se západní církev přidržela té izraelské tradice a používá pro chléb ke mši svaté chléb bez kvasnic, nekvašený, a je symbolem ryzosti, čistoty a opravdovosti. Toto si můžeme připomenout pokaždé, když jdeme ke svatému přijímání.

Svatý Pavel myslí na ty Korinťany, kteří jsou tam uprostřed toho shonu, protože Korinťany od oslavy Velikonoc odváděly právě jejich práce, třeba snaha vydělat hodně peněz, ale taky je odváděli od toho lidé, kteří ty Velikonoce neslavili. I my řešíme spousty starostí. Svým způsobem jsou to věci, které jsou nějakým způsobem banální. Já nevím, kapající kohoutek, polámanou televizi a podobně. Ale teď máme slavit. Teď si máme uvědomit, že k nám přichází Ježíš.

Jak jsem řekl, není to snadné, slavit Velikonoce. Ženy nevěděly, jestli to mají říct. Ve Francii se vypráví příběh o tom, jak Ježíš jel navštívit jednu vesnici. Do vesnice dorazil telegram: „Přijdu zítra. Očekávejte mě.“ Podpis: Ježíš. Telegram přišel na faru. Pan farář okamžitě nelenil, vyrazil po městečku, oběhnul všechny instituce, zašel do školy, na obecní úřad, do ordinace místního lékaře, do lékárny a říká: „Musíme se všichni poradit, co uděláme. Vždyť už zítra k nám přijde Ježíš!“

Tak svolali celé to městečko, byla veliká schůze a na té schůzi se rozhodli, že každá rodina připraví pro Ježíše nějaký malý dárek. Nemusí to být nic velkého, ale mělo by to být upřímné a mělo by to charakterizovat tu rodinu.

Všichni souhlasili, dali se do příprav. Aby Ježíše nepropásli, na každou cestu, která vedla do městečka, poslali nějaké děti, aby hlídaly a hlásily, když se bude blížit někdo cizí a neznámý. Druhý den kolem poledne skutečně přiběhnul jeden klučina a říká: „Tam jde takový pán. Je starší, docela ušmudlaný. Ty šaty už jsou takové obnošené. Boty na nohách mu skoro se rozpadají a má fousy. No, nic moc.“

Ten přípravný výbor dal hlavy dohromady a říká: „To je Ježíš. To je jeho způsob. On se vždycky takhle vtělí do někoho. To je určitě on.“

Když ten člověk přišel do městečka, přivítali ho, začali mu dávat dárky, pohostili ho. Člověk se trošku divil, protože takhle už dlouho s ním nikdo nejednal, nicméně ty dárky přijal. Když jich bylo tolik, že už je neměl jak unést, tak říká: „Já to ani neodnesu,“ tak mu dali malý vozík. On se s nimi pomodlil, pěkně povykládal, poděkoval a odešel.

No, a za chvíli nebo spíš za nějakou hodinu přišel Ježíš. Přišel tak, jak si ho všichni představovali, a říká: „Omlouvám se. Zdržel jsem se s jinými lidmi ve vedlejším městečku, tak jdu pozdě. Vím, promiňte, omlouvám se.“ A teď ti lidé místo aby poslouchali, co jim Ježíš chce říct, si položili otázku: „A kdo byl ten člověk, kterému jsme dali všechny ty dárky?“ A někdo říká: „To byl podvodník a on má naše věci. On odešel s našimi věcmi. Honem pro ně.“ A vyrazili, aby pronásledovali toho chudáka, který byl u nich předtím. A Ježíš zůstal sám.

Ježíš přichází nečekaně, přichází v podobách, kdy si to nějak neumíme představit a kdy nám se to nezdá, ale co je ještě horší, ty naše banální otázky a banální starosti nám zabraňují, abychom ho slyšeli.

„Jděte a oznamte mým učedníkům, i Petrovi.“ Můžeme říci nějak, že evangelisté si dávají zvlášť záležet na tom, aby líčili, že Ježíš přichází k lidem chybujícím, k lidem slabým, k lidem, kteří nemají pevnou víru.

S tou pevnou vírou je to opravdu problém. Velikonoce, to jsou svátky víry. Vypráví se, jak jeden člověk na horské túře spadnul a začal klouzat po srázu a bál se, že se zřítí někam dolů. Snažil se zachytit, co mu přišlo pod ruku, až se mu oběma rukama podařilo pevně chytit jeden keř. A tak tam tak na tom srázu visel, a když ho začaly opouštět síly, tak zavolal nahoru: „Je tam někdo?“ a z nebe se ozval silný hlas: „Ano, slyším tě.“ A ten člověk se ptal: „Co mám dělat? A ten hlas odpověděl: „Pomodli se a pusť se.“ Člověk chvíli přemýšlel a zavolal znovu nahoru: „A není tam někdo jiný ještě?“

Jeden teolog definoval víru právě jako skok do propasti, kdy věřím, že dole se nerozbiji o dno té propasti, ale že mě zachytí milosrdný Otec do své náruče. Milosrdný Otec nás má zachytit. Chce se s námi setkat. „Ať jdou do Galileje,“ tam to totiž všechno začalo. Ten kruh se uzavře a tam, kde jim bylo nejlépe, kde měli čas jeden pro druhého, tam z nich spadnou všechny obavy.

Nakonec mám jeden poslední příběh, který se mi moc líbí. V belgickém městě na nádraží se ztratila holčička, v té odjezdové hale. Strašně plakala. Všichni ti, kteří byli kolem, se ji snažili utišit a nějakým způsobem poradit, ale holčička plakala čím dál tím víc, až přišel policista, vzal holčičku do náruče, otřel jí slzy a říká: „Tak co, maličká, ty ses ztratila mamince?“ Holčička se zarazila a říká, skoro to zakřičela: „Kdepak, maminka se ztratila mně!“

Bratři a sestry, i my si často říkáme, že jsme ztraceni, že jsme se ztratili Bohu. Ne, Bůh se ztratil nám, ale Bůh si dává tu práci, aby nás našel, a neustane, dokud nás nenajde. A to jsou Velikonoce.

Asi bych měl prozradit, odkud je ten pohled, na který se díváte. Není to daleko. Je to Porta Coeli a bylo to vyfotografováno letos o době postní, kdy do té krypty pohřbívali jednu řeholnici. Je tam ten hrob, je tam ten obětní stůl, který symbolizuje kalvárii, a je tam ten vršek toho oltáře, který symbolizuje nebe a oslavení.

Kéž, bratři a sestry, až přijde ten správný čas, kéž i nás, každého z nás, Ježíš vezme k sobě a oslaví.