Člověk, který hledá Krista, musí být ochotný riskovat

	Člověk, který hledá Krista, musí být ochotný riskovat	10:05
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.24 MB]

Bratři a sestry, epizodu o příchodu mudrců od východu zaznamenal pouze svatý Matouš. Tady tito mudrci, tito moudří lidé, byli pohané. Svatý Matouš napsal svoje evangelium především pro křesťany ze židovství, takže by se mohlo zdát zvláštní a divné, proč zaznamenal právě tuto epizodu. Proč to nezaznamenali ti, kdo psali právě třeba pro pohany. Ale má to svou logiku a pokusím se to za chvilečku vysvětlit.

Protože píše svatý Matouš pro židy, tak začíná vyprávěním o svatém Josefovi a o tom, jak Josef má pochybnosti, čí je to dítě nebo kdo je to dítě. Josef ví, kde je to dítě, Maria ho čeká, jeho snoubenka. Ale odkud je to dítě, kým je, čím bude a takhle. A to je otázka, na kterou si budou odpovídat Izraelité po celou dobu Ježíšova veřejného působení. Oni vidí rabiho z Nazareta a ptají se, kým jsi, kdo jsi? Jsi ten slíbený mesiáš, nebo máme čekat jiného? Oni se ptají a hledají odpověď na otázku po jeho identitě.

Kdežto křesťané z pohanství jsou v té situaci stejné, jako jsou tito mudrci. Mesiáš už se narodil. To víme, o tom nepochybujeme, tomu věříme. Ale teď ho hledáme. Hledáme ho každý ve svém životě. Hledáme ho, jak se k němu přiblížit. To putování mudrců mělo dva rozměry - tu skutečnou cestu na velbloudech nebo na nějakých jiných zvířatech, ale také tu cestu duchovní. A dnešní svátek, dnešní slavnost nám připomíná, že i od nás se očekává tady jakási cesta, především ta duchovní: „Kde jsi, Pane? Kde tě mám najít? Kde se s tebou setkám? Kde mě oslovíš, kde k tobě mohu přijít?“ Ten příběh se koncentruje do té otázky: „Kde tě, pane, najdu?“

A vlastně jsou možné pouze dvě odpovědi. „Kde tě najdu, abych ti předal dary,“ nebo: „Kde tě najdu, abych tě zabil?“ To je, jak vlastně o tom uvažuje Herodes. Jsou tam někde mezi tím ti učenci, kteří znají tu odpověď, a mohli bychom tedy říct, že je ještě třetí cesta. Není. Ti učenci, možná si to neuvědomili, ale oni radí Herodovi. Radí tomu, který chce Ježíše zabít. Oni měli informace a použili je špatně. Nevykonali dobro, které mohli vykonat. Nevarovali. Prostě nechali to být, a to už je přiřadilo na tu špatnou stranu.

Ten dnešní příběh právě vypráví o tom, že člověk, který hledá Krista, se musí nasadit, že musí mít odvahu, že musí být ochotný riskovat.

V tom příběhu několikrát se ta hvězda ztratila. Ta cesta nebyla jednoduchá, ta cesta nebyla snadná a bylo potřeba překonat různé překážky. A stejně tak je to s námi. I my v životě i ve své víře překonáváme různé překážky.

Co to bylo za hvězdu, o to mluví lidé i třeba nevěřící a říkají, že v té době došlo k takzvané konjunkci Jupitera se Saturnem. To znamená, že tady ze Země z určitého místa ty hvězdy byly za sebou, takže svítily jasněji, to světlo se spojilo, že v té době také prolétala Halleyova kometa, ale teologové říkají. „To je hvězda víry.“

Víte, tady operujeme vlastně se třemi místy Písma svatého. Jednak je to první čtení, které jsme slyšeli, 60. kapitola proroka Izaiáše, kde se mluví o těch králích, kteří přijdou. Potom jsme to slyšeli v dnešním žalmu, a potom je to místo ještě ze 4. knihy Mojžíšovy, kde pohanský prorok Bileám vlastně mluví o hvězdě a o těch králích.

Tato hvězda je záležitost, řekli bychom, teologická. Je to hvězda víry. Víry, která začíná tím, že se člověk dívá kolem sebe, na stvořené věci, a ptá se, k čemu to tady je, jaký je smysl těch věcí. Ale nestaví se k tomu jenom v tom smyslu, jako všeobecně, ale co to znamená pro mě. Toto udělali ti tři moudří lidé z východu. Písmo je označuje jako mágy. Ne jako krále, ale jako mágy. Ovšem k magii tam byla velká nedůvěra a my bychom je dnes spíš označili jako filozofy, jako lidi, kteří se dívali kolem sebe, snažili se přijít věcem na kloub, ale hlavně si ještě říkali: „Co to znamená pro mě?“

A řekli si: „Je to nabídka, abychom se setkali s tím novorozeným králem. A proto, on nemůže přijít k nám, tak my jdeme k němu. A proto se vydávají na cestu.

Tedy ta hvězda, to znamená mít zájem o všechno stvořené. Dívat se na to, uvažovat o tom, přemýšlet. Tady tento zájem je přivedl do Jeruzaléma, kde se setkávají s Božím slovem, znalci písma říkají, proroky. Je to zase prorok Micheáš, který říká tady toto proroctví o narození Ježíše v Betlémě. A toto slovo už je přivádí k víře.

Ještě tady stojí asi za zmínku, že ta poslední etapa z Jeruzaléma do Betléma byla svým způsobem nejtěžší, objevit tu cestu, je to 8 kilometrů téměř po rovině, ale bylo velmi těžké přijít na to, kde. Stáli vlastně už téměř u cíle cesty a málem se nesetkali. Kdyby to v tuto chvíli vzdali, kdyby si řekli: „Tak jsme to zkusili, došli jsme až sem, není tady, nikdo to neví – jdeme domů.“ Ne. Tady tato jejich, řekněme, umíněnost, zarputilost v dobrém, má být pro nás inspirací, když nám se nebude dařit, když my budeme stát někde a budeme si říkat: „A tak jak dál? Mám to vzdát? Nemám to vzdát? Co mám dělat?“ Vzpomeňme na tyto moudré lidi. Poslední etapa zpravidla bývá nejtěžší.

Přišli a poklonili se. Otevřeli své pokladnice a dali své dary. Latinsky se tam říká, že adorovali. Co to znamená? Doslova to znamená „přinášet k ústům“. Takhle, jak je to líčeno v tom textu, tak to vypadá, že je to takové to setkání téměř podle nějakého protokolu. Takové, jako že se usmívali, ale takové jako studené. Ale ten text říká něco jiného. Ten text říká, že tam byla veliká radost, že se objímali a že to dítě líbali. Že skutečně to setkání proběhlo i s těmi emocemi, s tím, čeho je člověk plný, s tím, co nás provází. Byli tak plní toho, že jsou u cíle, byli tak plní radosti, že to z nich tryskalo tak, jak to z člověka tryská. Že to nebyla jenom záležitost nějakého rozumu, ale byla to záležitost srdce, citu, prostě celé bytosti.

Bratři a sestry, tento svátek, tato slavnost nás vybízí k tomu, abychom si uvědomili, že i my jsme pozváni, že i nám Ježíš říká: „Chci se s tebou takhle setkat, takhle cele. Ne jenom trochu, ale chci tě také obdarovat.“ Oni dali zlato, kadidlo a myrhu, ale i oni si odnesli veliké obdarování na celý život. Nepochybujme o tom, že z tohoto setkání oni potom žili až do konce svého života.

Bratři a sestry, dnešní slavností končí doba vánoční a začnou dny všední, i v církvi začne liturgické mezidobí, ale máme si odnést z té doby vánoční vzpomínku na tato setkání a máme si uvědomit, že člověku dělá radost, když dostane nějaký dar. Ale ještě větší radost máme z toho, když sami dárek dáme a víme, že je přijat.

Ať se tedy učíme po vzoru těch moudrých lidí Krista hledat a dary jednak dávat, ale dary také přijímat.