Abrám ve zkoušce obstál, protože se obracel na Boha

	Abrám ve zkoušce obstál, protože se obracel na Boha	12:08
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.61 MB]

Bratři a sestry, jak jsem říkal na začátku mše svaté, stojíme zase na určitém rozhraní a máme možnost podívat se dozadu, poděkovat, vyhodnotit to, co bylo, ale především se máme dívat dopředu, protože budoucnost můžeme ovlivnit svými plány, svými rozhodnutími.

V prvním čtení se Abrám, ten, který později dostane jméno Abrahám, taky dívá dopředu. Je to praotec vyvoleného národa, říkáme praotec víry, ale v tom čtení je představen jako člověk, který pochybuje, jako člověk, který si říká: „Tak já jsem se tady o něco snažil, a k čemu to?“ Abrám je člověk velmi bohatý, pokud jde o věci, má jich dost, má i dost služebníků, ale něco mu chybí. Chybí mu syn. Považuje to za něco tak důležitého, aby ten rod pokračoval, že je z toho, jak se říká, celý špatný. Má z toho určitou depresi.

V hebrejštině, v té staré hebrejštině ve slově bezdětný je stejný slovní základ jako pro termín, který označuje zánik, zánik města, zánik země, záhubu. Tedy Abrám to bere tak, že pokud nebude mít syna, pokud tady nebude ten dědic, takže to celé zanikne a to, že se stěhoval, že poslouchal Boha, bude k ničemu. Ono je to celé vlastně o víře. Na jedné straně stojí Boží přislíbení, Boží smlouva, a na druhé straně je víra.

V tom textu, jak jsme ho slyšeli, Abrám pochybuje o své víře. Vidíme, že o svou víru musel zápasit. Vede nás tady ten úryvek, který jsme slyšeli, k myšlence: Když prosím Boha o něco, mělo by to být něco skutečně důležitého, něco podstatného. Neměli bychom Boha zahlcovat množstvím proseb, zvlášť ne o věci, které můžeme nějakým způsobem sami ovlivnit, sami na nich můžeme pracovat.

Tady Abrám, protože už je starý, tak ví, že to už není v jeho silách, a tak prosí. Prosí za něco, co považuje za podstatné, za důležité a Bůh mu říká: „Ano, je to důležité,“ a říká: „Abráme, a ty jsi v té zkoušce víry obstál, protože jsi prosil mě, protože ses obracel ke mně.“ Když prožíváme různé těžkosti, máme se obracet k Bohu. Ty těžkosti by nás měly přivádět blíž k Bohu. Ne aby nás odváděli od něho, ale naopak abychom se k němu přimknuli.

A Bůh říká: „Neboj se.“ Když jsme mluvili o zvěstování, o návštěvě anděla u Panny Marie, tak jsme si říkali, že Maria je jediná, který slyší jiný pozdrav: „Raduj se.“ Jinak všichni ti lidé slyšeli: „Neboj se,“ slyšel to třeba i svatý Josef. A je to slovo i pro nás, abychom se nebáli toho, co přinese budoucnost. Protože ten Abrám je takový zneklidněný, nepokojný. A Bůh mu říká: „Neboj se, já jsem tvůj štít, já jsem tvá odměna.“

Máme si uvědomit, že pokoj, radost, vlastně takové vnitřní bezpečí nám přinesou věci, které jsou spojeny s Bohem, postoje, které jsou spojeny s Bohem. Přinese nám ho naše spojení s Bohem. Abrám má hodně věcí, to už jsem tady říkal, a on ví, že ty věci se opotřebují, že ty věci se pokazí, zničí, že jejich životnost je pouze omezená. Ale jestli má být člověk pokojný, radostný, jestli má najít smysl života, tak je to v tom, že bude spojený s Bohem.

„Neboj se,“ říká Bůh i každému z nás, pokud jde o budoucnost. A vyvede ho pod tu hvězdnou oblohu a říká: „Tolik budeš mít potomků.“ Je to znamení, kterým chce říct: „Tady tato událost, která se stane, která nebude nějak veliká, nebude převratná, bude mít velký dosah.“ Máme si uvědomit, že skutky, které konáme, slova, která říkáme, mají dosah, a to kolikrát veliký. A často z nějakého malého začátku může vzejít něco velkého. A je důležité, aby to co vzejde nebo to, co je na tom začátku, aby to bylo dobré. Aby z dobrého začátku, z malé věci, ale dobré věci na začátku, aby vyrostla dobrá velká věc.

Abrám dostává jméno Abrahám, což znamená „otec mnohých“ a narodí se mu syn. On je starý, Sára je stará. Toto nás přivádí k myšlence, že Bůh je ten, který odstraňuje překážky. Odstraňuje překážky i z našeho života, a zpravidla je odstraňuje potichu, nenápadně. I tam se nestalo žádné znamení, nebyl seslán žádný oheň z nebe nebo něco podobného, žádné hromy, blesky.

A narodil se syn, který dostává jméno Izák, což znamená „ten, který se směje“, jedním slovem do češtiny přeloženo, smíšek. Asi to bylo opravdu, jak se říká, vysmáté dítě. Samozřejmě všichni se smáli na něho, protože z toho měli radost. Písmo říká, že Sára se smála už v okamžiku, kdy Bůh říká: „Budeš mít syna.“ Smála se, protože říkala: „Vždyť už jsem stará.“ A tady si máme uvědomit, že přes všechny starosti, přes všechny těžkosti i nám Bůh posílá do života spousty událostí, které v nás mají a mohou vyvolat radost. Že i nás Bůh navštěvuje tímto způsobem.

My často, když přijde nějaký problém, tak řekneme: „Pán Bůh nás navštívil křížem.“ Ale Bůh nás navštěvuje také radostnými událostmi, událostmi, které nás těší, které prožíváme rádi. Ale neměli bychom zapomenout na toto všechno poděkovat. Nezapomeňme třeba v příštím roce, který zítra začne, děkovat za události, které nás potěšily, z kterých jsme měli radost, které nás nějakým způsobem posílily.

A teď už se dostáváme právě k Simeónovi. To jméno znamená „Bůh vyslyší“. Na Simeónovi se znovu potvrzuje ta myšlenka, že k pokoji přivádí člověka to, když je spojený s Bohem. Simeón má také přání, úplně jiné přání, ale opět je to spojeno s vírou. Simeón má veliké přání a Bůh mu ho splní.

Za takovou zmínku stojí to, že Lukáš tady v tomto místě říká o Marii a Josefovi: „Jeho otec i matka.“ Lukáš samozřejmě dobře ví, že Josef je pěstoun, ochránce Pána Ježíše, ale Josef se tak dobře stará o to, co mu bylo svěřeno, že všichni považují Ježíše za Josefova syna. I nám je mnoho svěřeno. Můžeme říci, není to naše vlastní, ale bylo nám to nějakým způsobem propůjčeno. A tady je nám Josef vzorem. Je nám vzorem, abychom se starali dobře o to, co nám Bůh svěřil. To co nám dal do péče a co chce, abychom se nějakým způsobem o to starali, abychom to chránili.

Za zmínku stojí vlastně také samotný závěr toho evangelia: „Když vykonali všechno, vrátili se do Galileje do svého města Nazareta.“ A Ježíš tady žil třicet let. Žil tady všedním životem, životem všedního dne, té každodennosti. Když se budeme dívat do televizního programu nebo když budeme třeba i v knihkupectví se dívat na různé knihy, o co jde tomu autorovi knihy nebo autorovi třeba scénáře filmu? Aby podal nějaký neobyčejný životní příběh. Nikoho nezajímá každodenní život. Když by někdo v knize popisoval, co dělal každý den svého všedního dne, tak by to nikoho nebavilo. V kolik vstával, nasnídal se, šel do práce, co tam dělal, šel na oběd, vrátil se, zas něco dělal. Všichni řeknou: „To dělám taky. O tom nemusím číst knihu nebo dívat se na takový film.“ Všichni chtějí prezentovat něco neobyčejného. Ježíš, Boží Syn, se zařadil do té obyčejné reality, všednodenní reality, ale ne na měsíc, ne na rok, ale na třicet let. To je jedna lidská generace.

Ježíš se zařadil natolik, že jako člověk se učil od Marie, od Josefa a od těch lidí, kteří tam byli. Učil se všechno, všechno to, co se každé dítě učí. Ale učil se také mít rád jako člověk. Oni mu projevovali lásku, oni mu projevovali náklonnost.

Bratři a sestry, na toto všechno máme myslet, když uvažujeme o našich všedních dnech, když uvažujeme o tom, kolik máme práce, kolik toho musíme zvládnout. A často si říkáme, že bychom chtěli, aby tato všednodennost byla někde pryč. Vzpomeňme na Ježíše a jeho třicet let v Nazaretu. Ať je nám to posilou a mysleme vůbec na celou nazaretskou rodinu a snažme se ten její ideál, ty postoje a myšlenky, to co tu rodinu drželo pohromadě, snažme se to co nejvíc uvádět i do našeho života.

Kéž se nám to s Boží pomocí daří.