Vrátili se ke svým povinnostem, ale byli proměnění

	Vrátili se ke svým povinnostem, ale byli proměnění	12:59
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.84 MB]

Bratři a sestry, texty, které jsme teď vyslechli, přímo navazují na to, co jsme slyšeli v noci, a jsou vzaty z formuláře, který se jmenuje Za svítání. Někdy se také té mši říká pastýřská. Naši předkové chodili na tuto bohoslužbu velmi rádi, protože do kostela přicházeli za tmy, v noci, ale domů se vraceli za světla. Tedy i ten běh dne a noci, střídání noci a dne, naznačoval to, co se stalo v Betlémě, naznačoval to, co se má stát v našem životě.

Tedy jsme vyzváni, abychom nějakým způsobem reagovali na tu zprávu, která se k nám dostala. Pastýři uslyšeli, šli, viděli. Maria uchovávala v srdci. Na první pohled jsou to rozdílné situace, ale jaksi v základu jsou ty postoje úplně shodné. Jsou to postoje víry. Pastýři věří tomu, co jim řekli andělé, proto jdou a setkávají se se Spasitelem. Maria, která ví, že to Ježíš nebude mít jednoduché, že bude trpět, že přišel proto, aby odstranil tuto bariéru, hřích, tak ví, že v tu chvíli nemá cenu to nikomu vykládat, ale uchovává to v srdci.

Ti pastýři s Marií, s Ježíšem a s dalšími lidmi, kteří tam nejsou jmenováni, vytvořili první společenství – první společenství kolem Ježíše Krista. Jsou to lidé, kteří stáli na okraji společnosti, kteří nebyli vzorem. O to víc se tito lidé radují, že zažili něco výjimečného.

Texty, které jsou právě zařazeny do té pastýřské mše, vyprávějí především o Boží dobrotě. Ten úryvek z listu apoštola Pavla Titovi, nám to zní tak vznešeně, ale v té době, kdy to Pavel napsal, tak to byly téměř novinové titulky. Bůh je filantrop, doslova je tam to slovo. Filantrop je někdo, kdo myslí na lidi. V té době se různí vladaři předháněli v tom, aby dokazovali, jak moc myslí na ty své poddané. Jak oni jsou těmi, kdo přinášejí to světlo, ten pokrok a podobně. Bylo to úplně stejné jak dneska. Pavel říká: „Jestli někdo myslí na lidi, tak je to Bůh. Jestli je někdo zamilovaný do člověka, tak je to Bůh.“

Věta „Projevila se Boží dobrota“, nebo dobrota Boha, je velmi úderná věta a je to věta, která k nám mluví, vypráví nám o důležité Boží vlastnosti. Protože se taky mohl projevit třeba Boží hněv, mohly se projevit Boží tresty, mohla se projevit Boží moc. Ale Pavel zdůrazňuje a říká: „Ne, v Novém zákoně se projevila Boží dobrota.“ To je ta hlavní vlastnost, která je nosnou myšlenkou celého Nového zákona, celé Nové smlouvy. Ve své dobrotě Bůh přichází. Přichází jako dítě, kterého se nikdo nebojí, protože dítě říká: „Měj mě rád, měj mě ráda. Hlavně se mě neboj.“

Když se vrátíme ještě zpátky do Starého zákona, tak úplně to první čtení, které napsal prorok Izaiáš, mluví o návratu. O návratu, o cestě z Babylóna zpátky do Svaté země. Byla to cesta očistná, protože se do toho Babylóna dostali pro své chyby, pro své hříchy. A Izaiáš tam připomíná jinou cestu. Teď narážím na ta slova: „U sebe má svou mzdu, před sebou svůj zisk.“ Je to narážka na velmi podobnou cestu, i na podobná místa, kterou vykonal Jákob. Napřed když utíkal, protože ukradl prvorozenecká práva svému bratru Ezauovi. Utíká bez ničeho, ale potom se vrací. Vrací se velmi bohatý, vrací se s rodinou, s dětmi, s manželkami a nesl s sebou nebo spíš vezl s sebou a jeho služebníci vezli opravdu mnoho věcí, ale co hlavně vezli nebo k čemu to mělo všechno sloužit, ty dary a to, aby se usmířil se svým bratrem Ezauem. Tedy Jákob se vrátil. Vrátil se domů, vrátil se do rodiny.

To slovo „návrat“ je v tom příběhu velmi důležité, ještě se k němu dostaneme.

No, a žalm připomínal to, že Bůh je tvůrce celého vesmíru, jak ho vidíme. Tam byla narážka zase na různé pohanské kulty, na různá náboženství, která se dívají vzhůru k nebi, věští z hvězd, konec konců i my známe horoskopy, a že podle postavení planet a podobně… A ten žalmista říkal: „Ale kdepak. Toto všechno Bůh stvořil, ale udělal to, aby to člověku nějakým způsobem sloužilo.“ Člověk není otrokem nějakých planet, ale ta krása, kterou člověk vidí, když se podívá na tu noční oblohu, ho má přivádět k Tvůrci, ke Stvořiteli.

A tak, bratři a sestry, v těch textech nám byly předloženy myšlenky, které nějakým způsobem souvisí a které se nějakým způsobem soustřeďují, koncentrují k té betlémské chýši. Tam je cíl té cesty. Ale aby tam člověk došel, tak musí věřit. Potom musí vybrat tu správnou cestu, aby došel, aby se neztratil.

Tady o tomto „vybrat správnou cestu“ nebo jít správně do toho Betléma nebo jít za Kristem, o tom vypráví jeden příběh, je ze Španělska.

V jednom městě měli krásný kostel, velikánskou katedrálu. Když někdo stál u vchodu u dveří, tak skoro ani neviděl na oltář. Věže té katedrály byly tak vysoké, že byly skoro schované v mracích. A ve věžích byli zvony, ale ty zvony už velmi dlouho nikdo neslyšel, protože ty zvony byly vánoční zvony a zvonily jenom o Vánocích. Ale to ne o každých Vánocích. Jenom tenkrát, když na oltář byl položen ten nejvzácnější dar – dar Ježíškovi. A tak každé Vánoce se v té katedrále konaly slavnostní bohoslužby, lidé se předháněli v tom, co přinesou, co tam položí na ten oltář a každý z nich doufal, že ten jeho dar rozezní ty zvony.

A takhle jednou o Vánocích se na ty vánoční bohoslužby vydali i dva bratři, ve Španělsku, jmenovali se Pedro a Pablo, Petr a Pavel, a přemýšleli, co tam dají. Každý z nich měl malou stříbrnou minci, a jak šli, tak se na tu bohoslužbu těšili, vyprávěli si o tom, protože slyšeli o tom, že ty bohoslužby jsou skutečně krásné, že se tam schází spousta lidí a všichni se schází s tou nadějí, že zvony zazvoní. A jak tak šli, tak si naráz všimli, že na kraji silnice, na kraji cesty sedí paní, která tam sedí, protože je vysílená. Šla taky na ty bohoslužby, ale nějak neodhadla síly, ty ji opustili a ona tam sedí.

Chlapci se pokouší té paní pomoci, snaží se ji postavit, ale nějak se to nedaří. A tak Pedro povídá svému bratrovi: „Ty běž a přiveď pomoc. Já tady zůstanu a budu se o ni starat a dám pozor na to, aby nezmrzla. Protože jestli tu zůstane sama, tak zmrzne. A aby někdo zmrzl o Vánocích, to by bylo špatně.“ A v poslední chvíli, kdy se loučí s bratrem, tak sáhne do kapsy a říká: „Nezapomeň tam dát ten můj stříbrný peníz. Uvidíme.“

A tak Pablo dorazí do katedrály, když je bohoslužba v plném proudu, všechno je to krásné a nakonec té bohoslužby se vytvoří dlouhá řada, kdy lidé přinášejí svoje dary a kladou je na oltář. Položí ho tam a chvíli se čeká. Nic. Jako poslední jde král. Sundá korunu a položí ji na ten oltář. Všichni si říkají: „Teď ty zvony musí zazvonit.“ Nic. Král se otočí, odchází a s ním všichni ostatní.

Varhaník se chystá, že začne hrát závěrečnou skladbu, ale protože varhaník je nejvýš a má k věži nejblíž, tak si naráz uvědomí, že slyší zvuk, který ještě nikdy neslyšel. Zvony začaly zvonit.

Když se ten varhaník podívá dolů, tak už vidí jenom záda malého kluka, který odchází od toho oltáře. A my víme, že to byl Pablo, který tam položil ten stříbrný penízek.

Bratři a sestry, je důležité být na cestě do Betléma, ale je také důležité vědět, že Ježíš k nám přichází na všech našich cestách a že ho nesmíme přehlédnout.

Jak jsem říkal, důležité je to slovo „vrátili se“. Svatý Lukáš má to slovo velmi rád. Ve svých novozákonních dílech, v evangeliu a ve Skutcích, ho použije celkem třiatřicetkrát. Vrátit se. Je to krásný moment, vrátit se. Ten bratr říká tomu druhému: „Já tu zůstanu s tou paní, ty běž pro pomoc a vraťte se.“ Marnotratný syn se vrací domů. Jákob se vrací do své vlasti k svému bratru Ezauovi. Abychom se my mohli vrátit k Bohu, proto se narodil Ježíš, Boží Syn. No, a pastýři se vrátili k tomu, co dělali předtím, ke svým povinnostem, radostem i starostem, ale už se vrátili proměnění, byli jiní. Dělali to stejné, ale dělali to jinak, dělali to jiným způsobem, lepším. A k tomu nás vybízí Vánoce, k tomu nás vybízí každé Vánoce, abychom se setkali s narozeným Spasitelem, a potom abychom se vrátili k tomu, co je náplní našeho života, ale abychom se k tomu vrátili proměnění s tím, že jsme se víc vrátili, víc setkali právě s Ježíšem.

Kéž tedy toto, co se stalo pastýřům, kéž se přihodí, naplní také na každém s nás.