Neztratit cíl a jít k němu úplně, ale hlavně s radostí

	Neztratit cíl a jít k němu úplně, ale hlavně s radostí	8:31
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.83 MB]

Bratři a sestry, svatý Lukáš ve svém vyprávění o narození Ježíše Krista staví proti sobě dvě události. To sčítání. Sčítalo se předtím, sčítalo se potom, ale toto bylo první sčítání, které proběhlo v celé Římské říši. Svým způsobem bychom to mohli označit jako gigantická akce, dneska by se řeklo megasčítání, protože sčítali tehdejší známý svět. A samozřejmě to byla událost.

A svatý Lukáš říká: „A proti tomu postavil Bůh narození svého syna“, v tu chvíli narození malého dítěte. Nikdo o něm nevěděl vlastně, jenom těch pár. Všichni si mysleli, že to sčítání se zapíše do dějin, ale naopak. Nebýt narození toho dítěte, nebýt narození Božího Syna, tak by o tom sčítání nikdo nevěděl. A naopak vlastně od toho okamžiku narození Ježíše Krista se lidé rozhodli, že budou čas měřit před narozením a po narození.

Co se stalo při tom narození, co ten Ježíš Kristus udělal tak převratného? Narodil se v místě, které se jmenuje Bet Lehem – Dům chleba. Tedy už ten název toho místa říká, že je to místo, které bylo považováno za bezpečné, kde jsou naplněny potřeby člověka – tady dostaneme chleba. Betlémů je v Izraeli vícero. Tenhle je nazýván efratský nebo také, na území Judově. Pak je ještě další Betlém na území kmene Zabulón. Ale jinak to místo v té době, kdy se tam Ježíš narodil, bylo naprosto bezvýznamné.

Ježíš se narodil v domě chleba. Ježíš se narodil a byl položen do jeslí, tedy na místo, kde hledají potravu, ale ne lidé, ale zvířata. Boží Syn, druhá osoba Boží Trojice, Tvůrce, se stává tím, kdo sytí, a stává se tím, kdo slouží. Ježíš svým narozením pustil, řekněme, ze svých rukou svoji existenci a odevzdal ji do rukou Marie, Josefa a dalších lidí. My si rádi držíme program svého života ve svých rukou, rádi si to naplánujeme, rozvrhneme a rádi to plníme. A jsme neradi, když nám do toho někdo zasáhne anebo když se nám to nějak zkomplikuje. Ježíš Kristus svůj život plně odevzdal do rukou tvorů.

Přišel jako miminko, jako novorozeně, které je naprosto závislé na matce, eventuelně na dalších lidech. Odevzdal to. Udělal to proto, aby když přijde k tomu, že i my to budeme muset odevzdat, abychom v něm měli příklad. Udělal to proto, abychom si vzpomněli na tento okamžik, když se nám do života postaví něco, co se nám zdá, že nám život komplikuje. Příchodem na tento svět si Ježíš, Boží Syn, neskutečně zkomplikoval svoji existenci. Ale udělal to pro nás, pro lidi.

Bratři a sestry, touto bohoslužbou nás provází česká mše vánoční Jana Jakuba Ryby, Hej Mistře. Krásně autor v hudbě, ale ve slovech taky, nějakým způsobem ztvárnil rozpoložení člověka, právě ty komplikace. Vždyť já jsem dělal, teďka mám spát, tak jsem si to naplánoval, proč mě budíš? Nám se někdy zdá, že Ježíš přišel, aby nám komplikoval život. Ale to je jenom první moment, navíc falešný.

V té další části jsou posláni andělé, kteří vyzývají pastýře k tomu: „Pojďte do Betléma!“ V Lukášově evangeliu na těch pastýřích spočívá to těžiště. Z jedné strany přichází Boží Syn, přichází, aby navázal vztah, a když někdo takhle přichází, aby navázal vztah, aby hledal vztah, potřebuje odpověď. A to jsou ti pastýři, kteří tam reprezentují všechny lidi. To je to „dnes“. To je to dnes, o kterém tam Lukáš mluví. My si nepřipomínáme jenom tu historickou událost narození, ale my si taky připomínáme to, že jsme vybídnuti, abychom se přidali na té duchovní cestě k těm pastýřům.

Andělé jim ukazují nějaký model, model harmonie, který Ježíš přišel obnovit, a člověk je vyzván od té noci narození, aby na tom pracoval, aby se pokusil to uvést do života, do svého života, každý do svého života.

A teď se tam krásně mluví o tom, co kdo vezme. Vezmou ty nástroje a ptají se: „Co máme vzít?“ Ježíšovi nejde o nějaké věci, ale Ježíšovi jde o člověka, o to nasazení. Ta hudba i ty slova jsou natolik strhující proto, že je z nich cítit to nasazení, když si skladatel Jan Jakub Ryba uvědomil, že víra v Ježíše Krista vyžaduje nasazení od prvního okamžiku, žít ji s chutí, žít ji s nasazením.

Tam se v té staré češtině říká, budeme ho chválit úplně. My bychom dnes právě řekli, s tím nadšením, nasazením, naplno.

Dál ještě, co uslyšíme, co jsme ještě neslyšeli, tak je krásný moment, ten bude vlastně, až budeme chodit k přijímání - dítě, jednak se poroučíme do tvé ochrany, ale dnes se s tebou loučíme, ale zítra zas přijdeme a chválit tě budem. Je tam ta myšlenka, že nestačí jednou přijít, ale že je potřeba se vracet, že je potřeba dočerpávat, řekněme, to nadšení, tu energii právě od tohoto dítěte.

Ježíš Kristus přišel, narodil se v domě chleba, byl položen do jeslí, kde svou potravu hledají zvířata, a na konci své existence na této zemi, svého veřejného působení, vezme chleba a řekne: „To je moje tělo, z toho jezte.“ Vezme víno a řekne: „To je moje krev a to pijte.“ Od začátku do konce je tady jedna linka, je tady jednota. Od začátku do konce Ježíš Kristus plní své poslání a říká nám: „Člověče, i ty máš v životě poslání - abychom se setkali, abychom došli jeden k druhému. A proto přicházej a hledej posilu, abys tento cíl neztratil a abys k tomuto cíli nešel jenom ‚tak nějak‘, ale abys k němu šel s nadšením, úplně, prostě s celou svou silou, ale hlavně s radostí.“