Až přijde Syn člověka

	Až přijde Syn člověka	11:32
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.56 MB]

Bratři a sestry, když lidé stojí na konci nějakého úseku, nějakého období, tak jednak se dívají zpět, hodnotí to, co končí, ale také se ptají a kladou si otázku: „A jaké bude to, co přijde?“ Co budeme dělat nebo co mám dělat v tom období, které začíná?

Pán Ježíš ve středu ve Svatém týdnu vlastně takto mluví k apoštolům, kteří si ale neuvědomují, že něco končí. Ježíš jim vypráví podobenství o družičkách na svatbě, podobenství o člověku, který svěřuje svůj majetek nějakým služebníkům a teď nakonec předkládá vizi, jak dosáhnout věčného života. Apoštolové si neuvědomují, že to je poslední jeho řeč, která je adresovaná k nim. Ježíš nemluví v tuto chvíli k zástupům, ale k těm nejbližším. Pak už budou následovat pašije.

Můžeme říci, že v těch třech úryvcích, které jsem zmínil, Ježíš vysvětluje na nějakých příkladech, v nějakých příbězích to, čemu říkáme přikázání lásky k Bohu a k bližnímu. Dneska je tady důraz na tom přikázání lásky k bližnímu. Ježíš to vysvětluje vlastně na tom příběhu, na tom příkladu. Celý ten úryvek na jednu stranu působí trošku pochmurně, člověk má tendenci se bát, ale Ježíš nechce nikoho strašit. Naopak je to úryvek, který je plný naděje. To je hlavní myšlenka, která v tom úryvku zaznívá, na začátku, v průběhu i na konci. Ta naděje už je v té první větě: „Až přijde Syn člověka.“ Ježíš mluví o svém druhém příchodu. Ještě neodešel ani poprvé, ale mluví už o druhém příchodu a říká: „V okamžiku teda, kdy já přijdu, skončí čas, skončí prostor, skončí dějiny tohoto světa tak, jak je známe. Ale to bude konec, ne katastrofa, ne to, o čem se píše v nějakých novinách nebo v nějakých senzacechtivých časopisech, že přijde katastrofa a zánik. Ne. Ten konec bude spočívat v tom, že přijde Ježíš, ale bude to příchod, na který se máme těšit. Má to být radostné setkání. Proto Ježíš tady toto všechno začal vyprávěním, podobenstvím o družičkách, které jdou vstříc ženichovi, které jdou na svatbu. Toto musíme mít pořád na mysli a chápat všechny ty tři příběhy jako jeden celek, protože oni takhle k sobě patří.

Bůh je v Písmu přirovnáván k ženichovi a jeho lidé, ti kteří mu jdou vstříc nebo ke kterým on jde, jsou přirovnáváni k nevěstě.

„Posadí se na svůj trůn a budou před něj shromážděni všechny národy.“ Nám to nezní nijak zvláštně, nijak revolučně nebo takhle. Ale v době Pána Ježíše se hodně lidí ve vyvoleném národě ptalo: „A pro koho přijde Mesiáš? Bude to jenom pro nás, anebo i pro ostatní?“ A neměli v tom jasno. Ano, vyvolený národ očekává Mesiáše, ale ti ostatní na nikoho nečekají, a tak když přijde, bude to platit i pro ně? A Ježíš říká: „Ano, všichni jste pozváni, bez výjimky.“ Nebude to tak, že by někdo byl tady z tohoto pozvání vyloučen. Je to další důvod naděje.

A teď Ježíš mluví o šesti velmi svízelných situacích, kdy člověk, můžeme říci, i pozbývá naději. Když má člověk hlad nebo žízeň, tak to ničí jeho fyzickou existenci. Když je na cestě, myslí se jako že je vytržený z kořenů, je právě nějaký exulant, emigrant nebo migrant, vůbec člověk, který se pohybuje bez toho, že by měl domov, tak to ničí jeho psychický stav. Stejně tak Ježíš tam mluví o té nahotě. Otroci byli prodáváni nazí. Šlo o to zničit vlastně jejich nějakou integritu, dokázat jim, že prostě nejsou vůbec nic.

No, a ty další dvě věci, to je potom to „byl jsem nemocen a navštívili jste mě“ a „byl jsem ve vězení a přišli jste za mnou“, oba tyto stavy ničí člověka po stránce fyzické i po stránce duševní. Jsou to tedy stavy, které jsou opravdu nějakým způsobem životu nebezpečné, a v těchto stavech velmi často lidé ztrácejí právě naději.

Každá doba má někoho nebo někdo je ten nejposlednější. Někdy se to dělí podle barvy pleti, někdy se to dělí podle příslušnosti k nějakému národu, někdy se to dělí podle vzdělání, podle náboženství a podobně. Vždycky je tam někdo, kdo je ten nejposlednější, kým je opovrhováno. A Ježíš říká: „Toto nedělejte. K tomuto se nepřidávejte. Nerozdělujte a neříkejte, ten je víc a ten je míň. V žádném případě toto Bůh nechtěl a toto není v pořádku.“ Ale Ježíš udělá ještě jednu věc. On sám se postaví mezi ty nejposlednější. Jak už jsem několikrát říkal, Matoušovo evangelium pokračuje líčením Ježíšova utrpení, toho, čemu říkáme pašije. A v těch pašijích, když to budeme procházet, tak zjistíme, že Ježíš se dostal do všech těchto situací, do všech těchto šesti momentů, o kterých jsme teď četli.

Když to vezmeme tak, jak jsme to teď četli. Ježíšovi od té Poslední večeře až do jeho smrti na Golgotě nedal nikdo nic k jídlu. Proč? Proč dávat něco jíst člověku, který je odsouzen k smrti. Vždyť je to zbytečné. Proč mu takhle nějakým způsobem vycházet vstříc? Nejznámější Ježíšovo slovo je to žízním, protože od toho čtvrtku do toho pátku mu nedali ani napít. Tady už se ozval Ježíš.

Potom je tam vlastně to další, kdy Ježíš nese kříž a je tím migrantem, tím vyděděncem, protože nikdo mu nechce pomoci. Nikdo se k němu nepřizná, až vojáci přinutí Šimona z Kyrény, aby nesl kříž.

Římané křižovali ty otroky, ty odsouzence nahé, aby je co nejvíc ponížili. Mezi Izraelity by to budilo nevoli, a proto teda těm odsouzencům v Izraeli nechali nějaký kus oděvu.

„Byl jsem nemocný a byl jsem ve vězení.“ Tady u Ježíše se to v těch pašijích spojuje. Byl ve vězení v domě Anáše, Kaifáše a přichází tam Petr, ale nepřichází, aby ho navštívil. Přichází, protože je zvědavý, aby zjistil, co se děje, a když jde do tuhého, tak řekne, že Ježíše nezná. Ježíš se úmyslně postavil jako ten nejposlednější. My víme a známe z dějin, že byli různí političtí činitelé nebo i zakladatelé nějakých náboženství, kteří byli pronásledováni. Ale tito lidé se samozřejmě snažili tomu uniknout, snažili se nějak získat svobodu. Ne vždy se jim to podařilo. Ale Ježíš je jediný, protože je to Boží Syn, jak jde vědomě tomu naproti. Třikrát říká apoštolům: „Jdeme do Jeruzaléma, mě zabijí, ale já vstanu z mrtvých.“ Ježíš je ten, který vědomě si toto volí. Pro něho to není souhra okolností. To není souhra náhod nebo „že by to tak vyšlo“, ale on to chce. On chce být tady tím posledním.

Proč chce být tady tímto posledním? Jednak proto, abychom když se nám něco takového stane, když se dostaneme do nějaké podobné situace, abychom si to uvědomili, abychom si na to vzpomněli a abychom si mohli říct: „Pane, tys to prožil. Tys tam byl přede mnou. Dej mi sílu to překonat, neuváznout v tom.“

Je to taky proto, abychom neztráceli naději. Ztrácíme naději a říkáme si: „A má to cenu? Jsem vůbec schopen něco změnit? Má moje snažení nějaký reálný výsledek, má to nějaký reálný dopad na to, co se děje kolem mě, kolem nás?“ A Ježíš říká: „Ano.“

Ježíš vyzývá svoje učedníky, aby usilovali o to odstranit tady tyto svízelné situace, tyto život ohrožující situace z dějin světa, ze společnosti. Kdyby se to podařilo, bylo by to ideální, to se nikdy nepodaří. Ale Ježíš říká: „Máte usilovat každý na svém místě podle svých možností, podle svých schopností a podle svých sil, aby kolem vás lidí, kteří jsou v této svízelné situaci, bylo co nejméně. Ideálně, aby tam nebyli žádní.“ Ježíš tedy říká: „I to malé dobro, které vykonáš, člověče, má význam a Bůh s ním ve svém plánu počítá.“

A poslední myšlenka, cesta tohoto malého každodenního dobra, to je naše cesta do Božího království. Nemá cenu čekat na nějaké veliké události, na nějaké veliké skutky. Ano, to tady je, hrdinství mnoha lidí. Těm potom zpravidla říkáme, že jsou našimi vzory a že jsou svatí. Ale Ježíš říká: „Nezapomeňte na to, že ta obvyklá cesta, jak dojít do Božího království, je ta cesta, že člověk každý den bude prožívat s otevřenýma očima a bude usilovat o to, aby vykonal to dobro, třeba to malé dobro, které mu ten den nabízí.“

Kéž tedy tuto cestu přijmeme a kéž po této cestě dojdeme do Božího království, do našeho cíle.