Víra a naděje dávají smrti úplně jiný rozměr

	Víra a naděje dávají smrti úplně jiný rozměr	8:15
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 1.77 MB]

Bratři a sestry, co je asi nejdůležitější při oslavě Památky věrných zemřelých? Prostě ty názory se na to mohou různit. Podle mě, podle mého vnímání jsou důležité dva momenty, a sice moment naděje a s tím je vlastně i spojený moment víry. Nebo spíš naopak je to, z té víry pramení naděje, naděje na opětné znovushledání, naděje v tom, že na konci není hrob, ale život. Nebo že na konci ten hrob bude prázdný.

Evangelium mluví o tom, ten anděl říká: „Podívejte se na to místo, kam ho položili.“ Říká, je to to místo, je to skutečně jenom nějak dočasné, je to na chvíli. To důležité, to podstatné je právě to, že na konci se máme všichni podobat zmrtvýchvstalému Kristu.

Když mluvíme o těch místech, kde jsou naši drazí pochováni, pohřbeni, tak církev je nazývá svatým polem. V prvním čtení taky jsme vlastně slyšeli takový příměr o tom, že oni zazáří, jako jiskry proběhnou obilnými stébly a tak. Pole, to je místo, kde se očekává úroda. Pole je místo, kde bylo něco zaseto a teď z toho má něco vzejít. Ano, když si dnes připomínáme všechny ty zemřelé, které jsme znali, tak mnozí z nich žili způsobem života, který je nám příkladem. A my věříme, že to dobro, které vykonali, že tady pokračuje. Že si z toho někdo vezme příklad, někdo to následuje, a tak to pokračuje a rozrůstá se to. Pole je místo, které vydává úrodu. Ale pole je také místo, které učí toho rolníka čekat. My jsme v té fázi toho čekání. V podstatě většinu roku rolník čeká na tu úrodu, jak to dopadne. Sklizeň potom, to je záležitost několika málo dní.

Takže dnešní památka nás učí taky čekat. To je právě ta naděje, posiluje tu naději, čekání, očekávání, to jsou pojmy, které mají k sobě velmi blízko. Ale to se týká, můžeme říci, už těch drahých, kteří už nás předešli. My očekáváme, že se s nimi shledáme. Ale ta dnešní památka nám také připomíná a říká, že to nebude automatické a že my sami musíme něco pro to udělat. A co máme udělat?

Posílit svoji víru, posílit svoji naději a uvědomit si, že pod tím úhlem smrti, pod tím okamžikem smrti věci události, skutečnosti dostávají úplně jiný rozměr. To je právě i to, co říkala Kniha moudrosti. Nám se zdá něco. Nám se zdá, že ti lidé o něco přišli, ale ve skutečnosti to může být úplně jinak a je to jinak. Oni získali.

V Číně se vypráví takový příběh o jednom císaři, který měl velmi krásné zahrady, byl velmi bohatý a jednoho dne ještě těsně před západem slunce se procházel v těch zahradách. Byl velmi spokojený, protože tam vládla harmonie, v zemi byl mír, klid, nikdo se před nikým netřásl. V jednu chvíli k němu doběhl zahradník, který se celý klepal, a říká tomu císaři: „Můj pane, zaléval jsem růže o několik teras dole pod tebou, a v tu chvíli jsem uviděl smrt. Ona tam na mě čekala, ona tam po mně slídila a začala mi hrozit. Pane, dej mi prosím svého nejrychlejšího koně Zefira, ať mohu utéct do hor do zámku Čanga, abych se tam dostal dřív, než vyjde měsíc. Tam mě smrt určitě nenajde.

A císař, protože měl toho zahradníka rád, tak říká: „Jistě, pro záchranu života je potřeba vykonat cokoliv, všecko, co je potřeba udělat.“

A tak zahradník odběhl do stájí, vyzvedl si císařova nejlepšího koně a za chvíli byl slyšet už jenom dusot kopyt, jak zahradník na koni ujíždí do hor.

Císař začal přemýšlet o všech těchto událostech, taky o své smrti a pokračoval v té procházce v zahradách, až došel k tomu místu, kde byla smrt. Pořád tam stála. Ale císař se neleknul a šel k ní a říká jí: „Jak se opovažuješ tady, v mých zahradách, kde je klid, mír, všichni jsou zde vítáni, žijí tady v pokoji, jak se opovažuješ někomu tady hrozit? Jak se opovažuješ hrozit mému zahradníkovi?

Smrt rozhodila ruce a uklonila se a říká: „Můj pane, já jsem mu nehrozila. Naopak já jsem byla překvapená, že ho tady vidím.“ A v tu chvíli nechápal císař. A smrt říká: „Můj pane, když Pán nebe a země dnes ráno si povolal všechny své služebníky a rozděloval jim úkoly, tak mně dal za úkol, abych dnes večer při východu měsíce přivedla před něho tvého zahradníka, a mám ho vyzvednout v zámku Čanga v horách. A když jsem ho uviděla těsně před západem slunce zde, tak jsem nechápala, jak to mám provést a jak to, že je ještě tady.“

V tu chvíli císař pokýval hlavou a říká víceméně sám pro sebe: „Na koni ujíždí člověk, co nejrychleji to umí, aby unikl svému osudu, a neuvědomuje si, že jede co nejrychleji vstříc svému osudu.“

Bratři a sestry, my nevěříme v osud, který by byl nějak nalinkovaný. My tady k tomuto příběhu jako křesťané můžeme dodat to, že na konci nebude setkání se smrtí, ale na konci bude setkání s Bohem, kterému říkáme, Otče. A na konci bude setkání s těmi našimi drahými, které jsme měli a máme rádi. Okamžik naší smrti, to nám připomíná i dnešní památka, pro nás nemá být okamžikem, kterého se bojíme a kterému se vyhýbáme, ale má to být okamžik, na který se těšíme, okamžik naší radosti, protože se všichni shledáme.

Ať tedy jsme připraveni, až Pán si pro nás přijde. Ať si uvědomíme, že to nebude zánik, ale že to bude naopak moment, kdy náš život vyústí do plnosti a v této plnosti se setkáme všichni s naším Bohem a s našimi drahými.