Na konci svět bude proměněn

	Na konci svět bude proměněn	10:39
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.33 MB]

Bratři a sestry, když čteme tyto řádky, tak nás jistě napadne myšlenka, jak to tam vypadalo, a snažíme se představit si to, jak to tam bylo. Tradice klade tady to zjevení, tuto událost na horu, které se říká Tábor. Trošku ta hora připomíná horu Říp. Je taky taková zakulacená a na horu, když se jde, tak to trvá dvě hodiny, a je to opravdu do prudkého kopce. Křižáci si tam potom vystavěli pevnost a ta pevnost nebyla nikdy dobyta, protože je na tak vysokém kopci.

V čem je ta událost, v čem je to, co se stalo, pro nás důležité? Když to totiž čteme, tak si řekneme, byl to určitě úžasný zážitek pro Petra, Jakuba a Jana, ale co my s tím? Takové poselství, které se dotýká každého z nás, je asi to, že touto událostí Ježíš říká: „Na konci svět bude proměněn.“ My se velmi často setkáváme s názorem, že na konci svět bude zničen. Čteme to v různých novinách, kterým se většinou říká bulvární. Někdo zase vypočítal, kdy bude konec světa. A ten konec znamená katastrofu. Narazí do nás kometa, asteroid, něco tady spadne, něco se vychýlí nebo dojde k nějakému výbuchu a podobně, a bude to zkáza a bude to hrozný. A člověk si potom říká: „No, tak to mám teda pěknou perspektivu. To je něco, co mít nemusím.“

Jak jsem říkal na začátku mše svaté, ten výstup těch apoštolů, ty dvě hodiny do toho kopce, tam bylo pěkné vedro, tak to symbolizuje všechny námahy našeho života, veškeré utrpení. A teď si člověk říká, a co teda bude na konci? Tam bude zánik, tam bude zničení, tam bude katastrofa. Tyto názory jsou názory lidí, kteří nevěří v Boha. My nějak očekáváme, že tento svět, tento vesmír v tom stavu, jak ho známe, že nějakým způsobem skončí. Čas a prostor skončí, ale neskončí katastrofou, ale skončí proměnou. A to je hodně velký rozdíl. Skončí proměnou a setkáním. Setkáním tvora se svým tvůrcem, člověka s Bohem.

Když Ježíš řekl těm třem apoštolům, aby šli s ním, nevěděli, co bude, nevěděli, co je čeká. Ale šli s ním asi ze dvou důvodů. Jednak něco podobného se stalo ve Starém zákoně, kdy Mojžíš vyzval Árona, svého bratra, Nádaba a Abiuda, aby šli s ním na horu Sinaj. Pak je někde tam cestou zanechal a sám vystoupil na vrchol. Ježíš bere ty apoštoly až na ten vrchol. Takže tedy oni znali, že už něco takového se stalo. Ale to druhé, co je vedlo, že šli s Ježíšem, byla víra, spolehnutí se na Ježíšovo slovo. Co Ježíš doteď řekl a udělal, se ukázalo jako pravdivé. Půjdeme s ním. Oni nevěděli, co bude, oni nevěděli, co je čeká, ale protože věřili Ježíšovi, tak šlapali do toho prudkého kopce.

Jak jsem říkal, my se snažíme představit si to, co se tam stalo, a jde nám to velmi těžko. Svatý Matouš, aby nám trochu pomohl, tak říká: „Tvář zářila jako slunce a jeho oděv zbělel jako světlo.“ My bysme čekali, že tam bude nějaká barva, ale zbělel jako světlo.

A Ježíš byl proměněn. Tady to o tom proměnění se vyskytuje i v různých bájích, třeba řeckých. Ono se tomu říká metamorfoze. Ale ta metamorfoze probíhá tak, že nějaký bůh na sebe vezme podobu člověka, nějaký pohanský bůh. Tady je to přesně naopak, kdy Boží Syn, který má podobu člověka, se ukáže v té slávě tak, jak skutečně je. Je to tedy druhým směrem, a v té proměně Ježíšově mají místo jeho učedníci, tedy i my.

Znovu se vrátíme k tomu světlu. Světlo potřebujeme. Když nemáme světlo, nevidíme. Jenom ve světle vidíme správně. Jenom když je světlo, tak víme, jestli je přede mnou cesta, anebo jestli je tam stěna. Jenom ve světle vnímáme barvy. Jenom ve světle vidíme dobře. A Matouš říká, jenom ve spojení s Bohem vidíme dobře, sebe, svět, okolí, prostě to všechno. Potřebujeme k tomu Boha.

Svatý Petr to řekne trošku jinak: „Pane, je dobře, že jsme tady.“ My chceme, aby okamžiků, kdy je nám dobře, aby těch okamžiků bylo o nejvíc v našem životě. A těch okamžiků, kdy je nám zle, aby bylo co nejmíň. Svatý Petr si uvědomuje v tuto chvíli, je mi dobře, protože jsem v blízkosti Boha. Protože jsem v blízkosti toho, který je Dobro. A z toho, že jsem v blízkosti Dobra, je mi dobře, je mi příjemně. Ale máme si uvědomit, že teď jsme na cestě k tomu Dobru.

Snažíme se představit si celé o zjevení, celou tu scénu, a přesto nejdůležitější z toho všeho je to slovo – to slovo, které řekne Otec: „To je můj milovaný syn, v něm mám zlíbení, toho poslouchejte.“ My víme, že Ježíš nám řekl, že smíme Bohu říkat Otče, Otče náš. To je, řekněme, taková pobídka. Ale jak víme, že Bůh je s tímto oslovením spokojený, že se mu to líbí, že nic nenamítá? Právě z tohoto okamžiku, kdy on říká: „Mám syna.“ Jestliže tedy někdo má syna, je otec nebo matkou. Bůh se tedy přiznává a říká: „Já žiji v tomto vztahu, a vy do tohoto vztahu patříte.“

„To je můj milovaný syn.“ Celé to souvětí je poskládané ze čtyřech výroků ze Starého zákona. Jsou to výroky poměrně zásadní a tvoří, my říkáme, takovou syntézu, takové shrnutí.

Milovaný syn. Toto označení poprvé nalézáme u Abraháma, kdy ho Bůh vybízí a říká: „Vezmi svého syna, svého milovaného syna Izáka, a obětuj ho na jedné z hor, kterou ti ukážu.“

Druhý ten výrok, právě ten je o tom synovi, ty jsi můj syn, já jsem tě dnes zplodil, to je žalm. Je to žalm, který se zpíval při korunovaci krále. V tom žalmu se zpívá o tom, že ten král je vyvoleným božím, že patří zvláštním způsobem k Bohu.

Třetí ten výrok: „Mám v něm zalíbení,“ to je z proroka Izaiáše, z písně o Božím služebníkovi, a tam se už mluví o tom, že ten služebník bude trpět.

A jak jsme to taky slyšeli, už i ve vstupní modlitbě, a zazní to v dalších textech, Ježíš to pro ty tři apoštoly udělal proto, proto je vzal na tu horu, aby je posílil, až ho uvidí trpět. Až ho uvidí trpět, ale viděl ho jenom Jan. Petr a Jakub tam nebyli.

No, a to čtvrté: „Toho poslouchejte.“ To je výzva, kterou řekl Mojžíš Izraelitům, když se s nimi loučil. Jsou to poslední Mojžíšova slova, kdy ustanovil jako svého nástupce Jozua, a říká: „Jozue vás dovede do zaslíbené země, jeho poslouchejte.“

Bratři a sestry, když to tady všechno shrneme. I my jsme na cestě. I my často klopýtáme, i my často jsme zpoceni a říkáme si, co nás čeká na konci. Má to všechno smysl? Vyplatí se to vůbec někam jít, o něco se snažit, usilovat o nějaký duchovní život, o něco podobného? A dnešní evangelium nám odpovídá a říká: „Ano.“ I my nevíme přesně, co nás čeká, tak jako to nevěděli ti apoštolové, ale ve víře a v důvěře v to, že se spolehli na Ježíše, tak šli a tu cestu nevzdali. Vzpomeňme na apoštoly, vzpomeňme na Ježíše a uvědomme si a řekněme si: „Ano, i já jsem na cestě, Pane. Já vím, že všechny těžkosti, všechny trampoty jednou proměníš a dojde to k setkání, kdy budeme spolu, já s tebou, ty se mnou, a tam potom bude to skutečné a pravé štěstí. Teď jsem na cestě k tomuto setkání.“