Obraz svatého Jakuba je symbolem i našeho času

	Obraz svatého Jakuba je symbolem i našeho času	13:20
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.92 MB]

Bratři a sestry, v evangeliu jsme slyšeli, jak to bylo na začátku s bratry Zebedeovými, jak tedy toužili po tom získat nějaký ten, jak se říká lidově, teplý flek. Mít nějakou výhodu z toho, že se znají s Ježíšem a že jsou s ním příbuzní.

V prvním čtení jsme naopak slyšeli, tam byla už jenom taková krátká zmínka: „Janova bratra Jakuba dal popravit mečem.“ Protože se to židům líbilo, tak se rozhodl Herodes tady v této politice pokračovat.

Stala se s Jakubem opravdu velká změna, že tedy z toho člověka, který hledal výhodu pro sebe, se stal člověk, který se pro evangelium, pro tu věc Pána Ježíše plně nasadil.

Když naši předkové postavili před 235 lety tento kostel, když ho dostavěli, tak začali uvažovat o jeho výzdobě, jak to udělat tady pěkné, aby se jim tady líbilo, a hlavní oltář navrhnul sochař, architekt, který se jmenoval Schweigl a byl nazýván brněnským Michelangelem. Znamenalo to jednak, že naši předkové na to takzvaně měli, ale že tomu taky přáli, tady tomu kostelu. Od Schweigla jsou ty pilíře, ty sochy a to, a ten obraz je od někoho jiného. Namaloval ho malíř, který se jmenoval František Werner v roce 1804, a šlo mu o to, aby nějakým způsobem zpřítomnil tu proměnu, která se stala se svatým Jakubem, a to jeho nasazení právě pro myšlenky evangelia.

Namaloval ho v roce 1804, to jsou napoleonské války. Často se říká, že když je válka, že múzy mlčí. Ale vidíme, že naši předkové i přes ty válečné hrůzy, přestože tady chodily ty armády, od toho neustoupili a řekli si: „My to chceme dokončit, aby nám něco pěkného zase připomínalo to, k čemu jsme povoláni. Nenecháme se otrávit tím nepříjemným, těmi válkami, tady vším tím běsněním, které je kolem nás.

Ten obraz se jmenuje Svatý Jakub káže a rozdává almužnu. Za svého života on nerozdal mnoho peněz, on žádné neměl, ale rozdával to slovo, i když krátkou dobu. Postava svatého Jakuba, která je vprostřed na tom obraze, je taková, řekli bychom, že mluví. Jakub je znázorněný tak, že mluví, za pomoci barev, za pomoci různých výrazů. Třeba to, že má vousy. Vousy jsou znamením moudrosti. To že má sandály, že je poutník, že on je na cestě. Myslelo se tím, že byl na cestě k těm lidem, ke kterým mluvil, ale že také jeho život byl právě cestou, vývojem. Jak jsme to slyšeli v těch dnešních čteních.

Co je velmi výrazné, tak jsou jeho ruce. Teď abych se nespletl. Jednou rukou nám žehná, a to je ta pravá. A žehná nám velmi podobně, jako když se podíváte na ten obraz Madony z Veveří. To je přesně opak toho. Ta ruka je stejně, akorát z jiného úhlu. Troufám si říct, že to stejné gesto malíř Werner okopíroval z obrazu Madony z Veveří, aby tím zdůraznil tu sounáležitost, protože jak víme, Izraelité žehnali přiložením celé dlaně pravé ruky. A je v tom vyjádřeno: Ježíš nám žehná, a my máme to požehnání dávat dál.

Co to znamená někomu žehnat? To znamená přát mu dobré, svolávat na něho Boží pomoc, vkládat ho do Boží ochrany. Toto všechno bylo vytvořeno v době války, kdy to bylo ještě akutnější, ještě důležitější. Ale i dnes se setkáváme s tím, že lidé si přejí, jeden druhému přeje neštěstí, jeden druhému přeje, aby ho potkalo něco zlého. Žehnat někomu znamená přát mu dobré.

Co vystupuje zvlášť na té postavě toho svatého Jakuba, je jeho, řekněme, červený plášť. Červená je barva krve, je to barva mučedníků, ale je to taky barva života. Barva života, lásky. A zdůrazňuje nasazení toho člověka, jak on do toho šel naplno. Zase, jdeme do našeho života naplno, anebo ho jenom tak přežíváme? Podobáme se tomu Jakubovi, který z toho chce takzvaně vytřískat, anebo tomu Jakubovi, který jde, mluví bez ohledu na to, že ví, že to asi bude mít následky a že ho nenechají mluvit dlouho.

Svatý Jakub bývá znázorňován s tím, jak má u pasu tykev. Vydlabanou tykev jako nádobu na vodu. Tady tato tykev bývá často u zobrazení různých poutníků. Tykev je rostlina, která roste rychle. A právě pro tuto rychlost symbolizuje krátkost času. My si někdy říkáme: „A to udělám zítra, a to udělám pozítří, a to udělám ondy,“ a takhle. Ale každý z nás asi má tu zkušenost, že když neudělám nějakou věc, třeba nějaké dobro hned, tak už k tomu nejsou podmínky. Už se to znovu nepodaří. A pak si člověk říká: „Je to škoda. Já jsem propásl nějakou šanci, nějakou příležitost.“ A toto má připomínat tato, řekli bychom, součást poutnické výbavy.

Známým obrazem, zpodobněním nebo atributem svatého Jakuba jsou mušle. V mušli je schovaná perla. Pod řekněme nějakým šedým povrchem, pod hnědým, pod něčím, co nevypadá nějak vábně, vevnitř je něco krásného, perla. A tu perlu je potřeba objevit. Svatý Jakub taky objevil tu perlu, když přišel na to, že od Ježíše může získat, ale ne jenom to místo, ale mnohem víc. Proto on je zobrazován tady s tímto, co má připomínat, že je potřeba věci otvírat, přijít jim na kloub, hledat jejich smysl, nezůstat jenom na povrchu, nenechat se třeba odradit tím: „Ta mušle není nijak pěkná zvenku,“ ale jít ke kořenům věci, jít do hloubky.

On stojí na skále, na pahorku. To má symbolizovat, že to evangelium je nauka, na kterou je spolehnutí. Že je to něco, co se nemění, co je tady stále. My v životě také spoléháme na různé hodnoty, ale jsou opravdu stálé? Máme si položit tady tuto otázku: „Na co spoléhám? A to, na co spoléhám, zaslouží si to moji důvěru?“

Když se podíváme kolem svatého Jakuba, tak dojdeme k něčemu velmi zajímavému. To nahoře nad ním, to je nebe, to jsou andělé. Říká se jim taky géniové nebo putty. To jsou takoví ti malí andělíčci, třeba i bez křídel nebo třeba je zobrazena jenom jejich hlavička. Křídla anděla symbolizují právě, že anděl je připravený rychle vykonat dobro. Dobro je potřeba konat a je potřeba ho konat bezodkladně.

Ti géniové nebo putty, když se na ně díváme, v baroku je zobrazovali velmi rádi, tak bývají takoví vysmátí. Právě je tam ta myšlenka, že oni jsou veselí, nezáludní, že tam, kde člověk žije dobrým životem, tak je tato veselost, nezáludnost, nezkaženost. Toto samozřejmě v nejvyšší míře člověk může zakusit až jednou v nebi. Teď se na to těšíme.

Nebe bylo obdivováno taky proto, že nebeská tělesa se pohybují podle zákonů, které jsou dané a neměnné. Je na to spolehnutí. Slunce každý večer zapadne a každé ráno vyjde. V životě na tomto světě se často setkáváme s tím, že lidé svoje slovo odvolávají, smlouvy ruší. Zase to bylo i v době napoleonských válek. Chvílu kamarádili spolu ti dva králové, potom se zase rozkmotřili a proti sobě bojovali. Obraz nebe, nebeských těles je symbolem něčeho, co vydrží, co tu stojí, na co se dá spolehnout, co se nemění podle nálady člověka.

Ale to nejzajímavější je na tom obrazu kolem toho svatého Jakuba. Když spočítáme všechny ty obličeje, tam nejsou jenom celé postavy, ale jsou tam i jenom obličeje, tak dojdeme k číslu 24. Čeho je 24? No, hodin dne. Tady to, co vypadá tak jako trošku náhodně seskupené postavy, je hluboká myšlenka autora obrazu. On všem těm, kteří se na ten obraz dívají, chtěl připomenout: „Člověče, dostáváš čas. Je to veliká hodnota, a záleží na tobě, čím ten čas naplníš. Čím naplníš každý den, ale čím naplníš také roky a čím naplníš ten věk.“

Dvě ty postavy, které jsou nejblíž tomu Jakubovi, ty už jsou jaksi „za“. Tam je ta myšlenka, ti už nás předešli, s těmi už Jakub mluvil, a posouvá se dopředu. K těm vzadu evangelium bylo zvěstováno, ale teď jsme tady my, a co předáme těm, kteří přijdou po nás?

Jsou tam dvě děti na tom obraze. Děti jsou obrazem nezáludnosti, nepředpojatosti v přijetí nového. Dítě rádo se učí, rádo se seznamuje s novými věcmi. My dospělí už si často říkáme: „A to zas bude! A kdoví co to bude. A někdo nás bude o něčem přesvědčovat,“ a podobně. Evangelium není přesvědčování, evangelium je nabídka.

Bratři a sestry, a tak tedy vlastně když se díváme na ten obraz a budeme se na něj chodit dívat znovu a znovu, máme si uvědomit, že jsou na něm vyobrazeni různí lidé. Oni mají dobové kostýmy. Jsou tam vyobrazeni muži i ženy, jsou tam vyobrazeni šlechtici, obchodníci, je tam vyobrazený voják. Tam je takový symbol, že přirozené ctnosti toho rytíře, jako je statečnost, Ježíš zdokonaluje, dává jim zase nějaký hlubší význam. Celý ten obraz, celá ta kompozice chce říct: „Evangelium je, člověče, pro tebe obohacením. Každý den, každou hodinu, každou minutu z něho můžeš čerpat, a samozřejmě taky potom předávat. Ty ho máš přijmout, ale taky jako svatý Jakub ho máš předávat dál, protože dnešní svět ho potřebuje tak, jako ho potřeboval tenkrát, když Jakub žil. Tak jako to evangelium bylo potřeba tenkrát, když vznikl tento obraz.“

Bratři a sestry, ať je pro nás ten obraz symbolem právě i našeho času, i naší doby, i té skutečnosti, že to evangelium je vždycky a vždycky bude obohacením, radostí a vždycky z něho můžeme získat, ať už ho přijímáme, nebo ať už ho předáváme dál.