Jakub vytrval v dobrém i v tu chvíli, kdy ho to stálo život

	Jakub vytrval v dobrém i v tu chvíli, kdy ho to stálo život	9:48
	[MP3, mono, 16 kHz, VBR 21 kb/s, 2.23 MB]

Když se ještě na chvíli zastavíme u obrazu, který visí na našem hlavním oltáři, tak je to obraz, který nevyjadřuje žádnou reálnou scénu ze života svatého Jakuba, protože svatý Jakub byl biskupem v Jeruzalémě, tedy v místě, kde umřel a vstal z mrtvých Pán Ježíš. On nikam daleko nechodil. On se staral o ty, kteří byli v tom městě. A tady to vyobrazení, jak ho vidíme, je právě takové symbolické. Má na sobě plášť, nádobu na vodu, má s sebou mušle a hůl. To všechno byla ve středověku výbava poutníka. A vlastně zhruba asi nějakých těch tisíc let lidé chodí k hrobu svatého Jakuba do Compostelly, do Španělska, a cestou, která trvá od nás dost dlouho, tak cestou mají možnost promýšlet, připomínat si i události ze života svatého Jakuba a uvažovat o tom, co to znamenalo pro Jakuba, uvažovat o tom, co to znamená pro ty lidi, kteří jsou na cestě.

Víme vlastně, že jednak tu mušli si zvolila za svůj znak i benzínová společnost Shell, je to od té jakubské mušle, a připomíná to jako že na každou cestu je potřeba se dobře vybavit, aby člověk cestou nezemdlel, aby mu nedošly síly, aby mu nedošla energie.

Mušle, jak ji vidíme na tom obraze, ve středověku sloužila k nabírání vody. Ale poprvé se setkáme s vyobrazením mušle v katakombách, tedy v pohřebištích prvních křesťanů. Tam šlo jednak o značku, aby příbuzní poznali, kde je pohřbený ten jejich příbuzný, protože v těch katakombách byla tma, ale mušle je také symbolem hrobu. Když je zavřená, tak hrobu zavřeného, když je otevřená, tak toho hrobu, který byl otevřený na velikonoční neděli, kdy Ježíš vstal z mrtvých. Tedy připomínka toho, že tedy smrt nebude mít poslední místo, poslední slovo, ale že naopak to bude život a opětovné shledání.

Když se vrátíme k té pouti, k těm myšlenkám, jak se máme třeba dívat na život svatého Jakuba a srovnávat to se svým životem. Víme, že pocházel z Galileje, byl rybářem. Jeho bratr byl Jan, apoštol Jan, ten který stál pod křížem. Jejich otec se jmenoval Zebedeus, maminka se jmenovala Salome, tady ta žena, která žádá o ty pocty. A oni za Ježíšem nešli sami. Ježíš je musel vyzvat. Někteří učedníci přišli sami. Přišli třeba proto, že je poslal Jan Křtitel. Ale Jakub a Jan prali sítě, když se vrátili z rybolovu, a Ježíš si je zavolal. Oni tedy nebyli ze začátku těmi, kteří by se k Ježíšovi hrnuli, ale když byli vyzváni, tak šli. A zřejmě jim to trvalo delší dobu, než nějak k Ježíšovi přilnuli, než k němu přidali vnitřně. Pravda je, že ještě s apoštolem Petrem tvoří trojici, která je u všech důležitých událostí, u všech důležitých okamžiků. Ježíš tedy ty tři s sebou bere i na místa, kde ostatní musí zůstat venku. Je to v okamžiku, kdy jde vzkřísit Jairovu dceru, je to v okamžiku, kdy jsou na hoře Tábor, ale je to i v okamžiku vlastně v Getsemanské zahradě, kdy Ježíš zápasí o to, aby přijal ten úkol zachránce cestou kříže.

Tak tedy u toho všeho Jakub byl. Jakub byl člověk, který dostal potom na starosti tu první církevní obec v místě, kde to nebylo jednoduché, kde na jednu stranu bylo několik tisíc učedníků, na druhou stranu tady byli farizejové, saduceové, Ježíšovi nepřátelé. A tito nepřátelé se pořád snažili nějakým způsobem Ježíšovy učedníky očerňovat, snažili se vyvolat různé konflikty, různé třenice a měli na svědomí vlastně i to, že byl zabit jáhen Štěpán. Jáhen Štěpán je první mučedník, a hned po něm je doložená smrt svatého Jakuba.

Stalo se to někdy asi v roce 42 a nechal ho popravit vnuk Heroda Velikého, Herodes Agripa, člověk, který vyrostl v Římě a dostal v Římě nálepku člověka, kterému se dnes říká playboy. A on se snažil zalíbit židům, právě těm farizejům a saduceům. A z toho, jak je to tam popsáno, tak z toho vysvítá, že obžalovali Jakuba, že zosnoval spiknutí proti Římanům, protože byl zabit římským způsobem. Samozřejmě to bylo vymyšlené, vůbec nic z toho nebyla pravda, ale on viděl, že se to líbí.

Herodes Agripa byl člověk, který dělal to, co viděl, že se líbí. Říká se tomu, je to takové jednání na efekt. Někdy se tomu cizím slovem říká oportunismus nebo pragmatismus, prostě to, co je výhodné, z čeho já budu mít nějaký prospěch. Ten Herodes Agripa nebyl nějak věřící. On na jednu stranu se choval jako Říman, jako pohan, ale snažil se zalíbit těm saduceům a farizejům.

A my jsme slyšeli v evangeliu, jak matka těch Zebedeových synů Jakuba a Jana taky využívá situace. Ježíš je někde u Jericha a jde do Jeruzaléma a ona si říká: „Teď bude vhodná chvíle pro to vyzískat něco pro moje syny. Ježíš je s sebou bere často, tak proč to nevyužít, aby to viděli všichni a aby je všichni obdivovali.“ Je to taky jednání na efekt, je to snaha nějakým způsobem se vyšvihnout na úkor těch ostatních. A Ježíš toto nepřijímá, Ježíš říká: „U mě nejde o to, aby se někdo ukazoval, u mě nejde o to, aby se někdo předváděl, ale jde o něco jiného. Jde o to, kdo si ta místa zaslouží, kdo je získá svým životním postojem. Já nikomu nenadržuji.“ Obrazně řečeno, každý člověk má možnost získat místo po Ježíšově levici a po Ježíšově pravici. Ježíš to dokázal tím, že na Velký Pátek po jeho levici a pravici byli ukřižováni dva zločinci. Lidsky nalevo může být jeden a napravo druhý. Ale právě tady v této logice náboženské tam může být každý z nás, když o to budeme stát, když o to budeme usilovat, když nějakým způsobem si to zasloužíme.

Ježíš se jich ptá a říká: „Můžete mě následovat i v tom těžkém, pít kalich, který já budu pít?“ To jsou těžkosti, to jsou námahy. A oni tak trošku zbrkle, aniž by uvažovali o tom, co říkají, říkají: „Můžeme,“ protože se domnívají a říkají si: „To nás posune výš, tak my mu něco slíbíme a on nás o to víc vyznamená.“ A Ježíš říká: „Dobře.“ On dobře ví, že nevědí, o čem mluví, že slibují něco, co asi v tuto chvíli není v jejich silách. Ale oni k tomu oba dva dorostli. Jakub zemřel jako první násilnou smrtí, naopak Jan zemřel jako poslední z Ježíšových apoštolů a zemřel ve vyhnanství na ostrově Patumos. Nezemřel tedy násilnou smrtí, ale celý svůj dlouhý život vydával právě svědectví o evangeliu, o tom, že patří Ježíši Kristu.

Abych to celé nějakým způsobem shrnul, zakončil. Svatý Jakub celou tu dobu, kdy byl s Pánem Ježíšem, tak rostl. Rostl především, řekli bychom, duchovně. Byl to člověk, který jak jsem říkal na začátku, nebyl zvyklý měnit zásady, nebyl kam vítr tam plášť, a když tedy k Ježíšovi jaksi přilnul, znovu připomínám, na začátku byl přizván, nikam se nehrnul, ale když se tedy přidal k Ježíšovým učedníkům, tak to vzal za své a potom právě na něho bylo spolehnutí a potom v tom vytrval, v tom co poznal za správné a dobré, tak v tom vytrval i v tu chvíli vlastně, kdy ho to stálo život.

Bratři a sestry, žijeme v době, kdy lidé často mění své názory. Kéž je nám stálost apoštola Jakuba vzorem a posilou v našem životě.