Rubrika
HomilieVáš zachránce přichází pomoci, aniž byl volán
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
05.06.2016, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,17-24; 2. čtení Gal 1,11-19; evangelium Lk 7,11-17;
Bratři a sestry, jenom svatý Lukáš nám zaznamenal příběh, událost, kterou jsme teď vyslechli. Ze začátku to vypadá, jako že Ježíš a jeho žáci, ti kteří jdou s ním, tak nějak bezcílně putují krajinou, že je to nahodilé. Město Naim se nachází v Galileji mezi městy Nazaret a Kafarnaum, tedy v místech, kde Ježíš se pohyboval několik roků, kde vlastně vyrůstal, kde žil tím skrytým životem, takže je velmi dobře možné, že osobně znal ať už třeba i toho mrtvého nebo tu jeho matku.
Co je zajímavé, tak Naim znamená rozkoš. I u nás je několik vesnic, které se jmenují Rozkoš, je u nás přehrada, údolní nádrž. A lidé takovéto označení dávají místům, kde se jim líbí, ke je to takové, jak se říká, malebné, kde bude krásné, příjemné žít. Ale i v místě, nejpříjemnějším místě na této zemi, kde by se nám líbilo sebevíc, tak i sem přijde nemoc, přijde bolest a přijde rozloučení, přijde smrt. I v Rozkoši i v Naimu mají hřbitov a chodí se tam loučit se svými drahými.
Přichází Ježíš, kterého na tomto místě poprvé v evangeliu tituluje Lukáš Pán. Ale jaký je to Pán? My známe a víme to, že když je někdo pán, tak si to, jak se říká, většinou užívá a chce, aby ho všichni teda zdravili, ukazovali mu úctu, klaněli se mu, často aby mu i podlézali. Často ti lidé se projevují takzvaně despoticky, dávají to všem pocítit: „Já jsem tu pánem, a vy to všichni poznáte!“ Ale tento Pán, Ježíš, který přichází, přichází naprosto cíleně. Přichází tam, kde je člověk v nouzi. Přichází tam, kde je bída člověka, ať už hmotná anebo duchovní.
Vždycky, když se loučíme s někým, koho máme rádi, tak je to stav vlastně určité bídy. Je to stav, který nás nějakým způsobem zraňuje a nedovoluje nám jít, pokračovat dál. A Ježíš přichází, aby se dotknul a aby uzdravil.
Svatý Lukáš tohoto Pána, Zachránce, Milosrdného Vykupitele, líčí jako člověka: šel, přišel. Tedy mluví o jeho nohou. Uviděl a byl dojat: mluví o jeho očích a mluví o jeho srdci. Líčí Ježíše jako člověka, jako toho, kdo má soucit, kdo je schopen projevit milosrdenství. Nelíčí ho jako nějaký stroj, nějaký automat, který se rozhoduje podle předem daných pravidel. Líčí ho jako někoho, kdo umí říct a udělat to, co je potřeba. Ježíšova gesta a slova v tu chvíli jsou velmi úsporná: „Neplač!“ On neříká: „To přebolí,“ nebo: „To bude dobrý,“ anebo podobná jiná tvrzení, která často bývají prázdná. „Neplač!“
Zastavuje máry, dotýká se toho člověka. Vlastně Lukáš líčí Ježíše jako toho, kdo má ruce. Proč je to takhle, proč si s tím Lukáš dává takovou práci? Ona je to polemika s žalmem o tom, že modly pohanů nemohou chodit, modly pohanů nemají oči, nemají srdce, že jsou to zkrátka a dobře jenom nějaké kamenné výtvory a nic necítí. A Lukáš říká: „Váš zachránce je milosrdný Pán. On přichází, aby pomohl, aniž byl volán.“ Jeho nikdo nezavolal. On pomáhá, aniž byl vyzván. Nikdo se ho nemusí prosit, nikdo se nemusí nějakým způsobem plazit, doprošovat a podobně.
V prvním čtení vdova, která hostí Eliáše, vlastně si stěžuje, je v tom výčitka: „Všechno dobré jsem pro tebe udělala, všechno co jsi chtěl, a teď je můj syn mrtvý.“ Ona žádá. Není to proto, že by Eliáš byl nějakým způsobem domýšlivý nebo něco podobného, ale je to proto, že Eliáš ví, že pokud chlapec ožije, pokud Bůh prokáže své milosrdenství, tak to prokáže Bůh, že Bůh je dárcem a pánem života. On, Eliáš, bude pouze nástroj.
Ale v evangeliu je zde Pán, je zde dárce života, a proto už dokonce není potřeba ani žádat. On zasahuje sám, jedná sám. Je to to největší milosrdenství, jaké si vůbec můžeme představit. Je to obrovská velkorysost, je to obrovská nabídka.
Bratři a sestry, a tato nabídka platila v Naimu a platí i v životě každého z nás, protože i v životě každého z nás jsou chvíle, jsou situace, kdy si nevíme rady, kdy nevíme, jak dál. Vzpomeňme si na to, že Ježíš, milosrdný Vykupitel, je nám blíž, než my si myslíme. Je nám blíž, než si vůbec dovedeme představit. Od nás se jenom čeká, že my nějakým způsobem ho do svého života pustíme a že jeho milosrdenství přijmeme.
Výběr homilií ke stejnému liturgickému svátku
P. ThLic. Marek Hlávka, farář ve Veverské Bítýšce
09.06.2013, kostel sv. Jakuba ve Veverské Bítýšce
10. neděle mezidobí
příslušné slovo Boží: 1. čtení 1 Král 17,17-24; 2. čtení Gal 1,11-19; evangelium Lk 7,11-17;
Bratři a sestry, dnešní texty narážejí na skutečnost, která je nevyhnutelná. Každý, kdo se narodil na této zemi, jednou zemře. Ty texty také připomínají touhu člověka žít. Více...